ECLI:CZ:US:2020:3.US.3045.19.1
sp. zn. III. ÚS 3045/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Venzary, zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem, sídlem Velké náměstí 29/39, Hradec Králové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2019 č. j. 11 Co 127/2019-72, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro porušení svých základních práv na soudní ochranu a na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, k ní přiložené kopie napadeného rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 14 C 75/2018, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že stěžovatel (žalobce) se v řízení před obecnými soudy domáhal proti vedlejší účastnici (žalované) zaplacení částky 99 625 Kč s příslušenstvím z důvodu náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem v soudním řízení vedeném u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 27 Cm 89/2003, spočívající v nepřiměřené délce řízení, jež trvalo téměř 14 let. Obvodní soud rozsudkem ze dne 9. 1. 2019 sp. zn. 14 C 75/2018-50 žalobě vyhověl toliko částečně, když stěžovateli přiznal částku ve výši 42 715 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a co do částky 56 910 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Obvodní soud dílem přiznal uplatněný nárok s odůvodněním, že výpočet náhrady vedlejší účastnice řízení, který použila při rozhodování o nároku stěžovatele uplatněném v řízení předcházejícím soudnímu řízení, neměl být krácen o 25 % z důvodu vedení řízení na všech stupních soudní soustavy. Takové krácení považoval za neodpovídající a nadsazené, přičemž podle jeho závěrů postačuje krácení jen o 10 %. S dalším krácením o 10 % pro složitost řízení a 10 % pro podíl účastníka na délce řízení, jakož i stanoveným základem pro odškodnění ve výši 18 000 Kč za rok se ztotožnil, a dospěl tak k výsledné částce 170 590 Kč, z níž již byla vedlejší účastnicí vyplacena částka 127 875 Kč, proto žalobě vyhověl ve zbytku takto posouzeného nároku, tj. v částce 42 715 Kč.
3. K odvolání stěžovatele (jen proti III. výroku o nákladech řízení) i vedlejší účastnice městský soud napadeným rozsudkem změnil prvostupňový rozsudek tak, že žalobu i co do částky 42 715 Kč s příslušenstvím zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem dovodil přiměřenost zadostiučinění ve výši 124 800 Kč, když za přiměřený základ pro odškodnění považoval částku 16 000 Kč za rok (modifikovanou za první dva roky řízení), a adekvátní krácení dovodil ve výši 10 % pro složitost řízení, 10 % pro podíl účastníka na délce řízení a 20 % z důvodu vedení řízení na všech stupních soudní soustavy a "dokonce i ústavní stížnosti", tj. celkem o 40 %. Z důvodu, že vedlejší účastnice již před podáním žaloby odškodnila stěžovatele částkou vyšší, než by dle výpočtu městského soudu měla představovat jeho adekvátní nemajetkovou újmu, městský soud rozsudek obvodního soudu v jeho vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu i v této částce zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. K porušení základního práva stěžovatele mělo dojít rozhodnutím městského soudu, který změnil prvostupňový rozsudek obvodního soudu, když dospěl k závěru, že žalobou uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy stěžovateli nenáleží. Stěžovatel závěry městského soudu označuje za přepjatý právní formalismus a zpochybňuje způsob výpočtu výše nemajetkové újmy použitý městským soudem. Brojí proti snížení odškodnění za průtahy v řízení z důvodu, že probíhalo i před Nejvyšším soudem a stejně tak za nedůvodné považuje i snížení odškodného z důvodu podané ústavní stížnosti, když délka řízení před Ústavním soudem nebyla započítána do celkové délky řízení, ve kterém průtahy vznikly, tj. řízení před Ústavním soudem probíhalo další dva roky nad rámec čtrnácti let řízení vedeného před obecnými soudy.
5. Závěry městského soudu o způsobu výpočtu adekvátního odškodnění vzniklé nemajetkové újmy představují dle stěžovatele extrémní vybočení z mezí hodnocení důkazů a nezohledňující skutečnosti vyšlé najevo v průběhu řízení, z čehož dovozuje porušení svých práv na soudní ochranu a na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Další argumentace stěžovatele se zaměřuje na zdůvodnění nesprávnosti samotného výpočtu zadostiučinění, a to i s poukazem na rozpor závěrů městského soudu s judikaturou Ústavního soudu [nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1599/13 (N 72/77 SbNU 89) a ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2551/13 (N 71/73 SbNU 305)].
III.
Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení
6. Městský soud k ústavní stížnosti zaslal krátké vyjádření, ve kterém předseda senátu 11 Co Mgr. Lubor Veselý navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Poukazuje přitom na podrobné odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, které dle jeho přesvědčení jasně vysvětluje metodu, na jejímž základě byla určena výše zadostiučinění podle jednotlivých kritérií a "nemá již více, co by dodal". K námitce zohledňování doby řízení o ústavní stížnosti uvedl, že jde o dobu řízení o ústavní stížnosti stěžovatele, která byla odmítnuta v srpnu 2012 a nikoli o ústavní stížnosti ve věci sp. zn I. ÚS 1813/17 posuzované v letech 2017 až 2019, tedy mimo rozhodnou dobu původního řízení.
7. Vyjádření městského soudu Ústavní soud stěžovateli nezaslal, neboť neobsahuje žádné nové, pro posouzení věci významné argumenty.
8. Vedlejší účastnice na výzvu k zaslání svého vyjádření k ústavní stížnosti nereagovala.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť jeho ústavní stížnost směřuje proti pravomocnému rozhodnutí, vůči němuž již nelze uplatnit jiný procesní prostředek k ochraně jeho práv.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. V posuzované věci ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nemajetkové újmě způsobené nepřiměřenou délkou civilního řízení, které trvalo téměř 14 let. Jde o nárok stěžovatele opírající se o základní právo každého na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem zaručené v čl. 36 odst. 3 Listiny (srov. též čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), proto již samotná podstata nároku, o kterém bylo rozhodováno soudy, představuje právo, jemuž je poskytována ochrana na ústavní úrovni. Soudy tak při rozhodování o nárocích na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.], upravujícího podmínky a podrobnosti (čl. 36 odst. 4 Listiny), že nichž se lze domáhat ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny, nemohou opomíjet ústavní základ a podstatu tohoto základního práva (čl. 4 odst. 4 Listiny).
12. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstantně respektuje pravomoc soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. K hodnocení kritérií pro určení výše nároku soudy při posuzování konkrétních okolností věci proto přistupuje zdrženlivě a zasahuje jen v případě, že jejich závěry se extrémně vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy.
13. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by rozhodnutím městského soudu nastala v právní sféře stěžovatele. Argumentace stěžovatele představuje toliko polemiku o oprávněnosti modifikace výše zadostiučinění ve smyslu jeho snížení a zůstává v rovině běžného zákona. V řízení před soudy nebyla sporná existence nároku na náhradu škody, tj. právo na zadostiučinění jako subjektivní právo stěžovatele bylo respektováno již vedlejší účastnicí a následně i rozhodujícími soudy, sporným je toliko způsob uspokojení tohoto nároku.
15. Ve věci stěžovatele způsob naplnění jeho práva, resp. rozhodnutí o přiměřeném zadostiučinění extrémně nevybočuje ze standardních postupů při náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb. a závěry městského soudu nelze považovat za neústavní. Důvodnost krácení základní částky odškodnění byla městským soudem dostačujícím způsobem odůvodněna a Ústavní soud tak neshledal v rozhodování městského soudu exces, který by si vyžadoval zásah Ústavního soudu. Námitka stěžovatele proti krácení zadostiučinění z důvodu "podané ústavní stížnosti, ohledně níž však řízení probíhalo další dva roky nad rámec 14 let řízení vedeného před obecnými soudy" není důvodná, jelikož městským soudem zohledňované řízení před Ústavním soudem bylo řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření, vedené v době od 17. 4. 2012 do 14. 8. 2012 ve věci sp. zn. IV. ÚS 1422/12, nikoli řízení před Ústavním soudem vedené po pravomocném skončení řízení, v němž vznikly odškodňované průtahy.
16. Stěžovatelem tvrzené vybočení rozhodování městského soudu z rámce soudní praxí stanovených částek pro odškodnění Ústavní soud rovněž neshledal. Městský soud při odůvodnění základní částky poukázal na specifika řízení odůvodňující jeho postup, která nejsou v extrémním rozporu s účelem odškodnění ani podle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011), které má poskytovat vodítko pro rozhodování soudů o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Ve věci stěžovatele proto zásah Ústavního soudu není na místě, když žádná z námitek uplatněných stěžovatelem nesvědčí pro to, že by byť potenciálně mohla představovat porušení některého z jeho ústavně zaručených základních práv.
17. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu