ECLI:CZ:US:2020:3.US.315.20.1
sp. zn. III. ÚS 315/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Balákové, zastoupené Mgr. Jakubem Kerestešim, advokátem, sídlem Vídeňská 546/55, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2019 č. j. 62 Co 235/2019-121 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. února 2019 č. j. 15 C 10/2018-87, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1) hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, a 2) obchodní společnosti Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 8. 2. 2019 č. j. 15 C 10/2018-87 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 26 112 Kč s příslušenstvím (I. výrok), stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému na náhradě nákladů řízení 1 500 Kč (II. výrok) a dále jí byla uložena povinnost zaplatit druhé vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 900 Kč (III. výrok).
3. V posuzované věci bylo předmětem řízení zaplacení částky 26 112 Kč s příslušenstvím, jejíhož zaplacení se stěžovatelka domáhala z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout po jejím pádu v Praze na chodníku na koridoru mezi ulicemi Horáčkova a Pujmanové. Chodník je ve vlastnictví prvního vedlejšího účastníka a podle žalobních tvrzení byl v době pádu zledovatělý a nedostatečně ošetřen. Obvodní soud po provedeném dokazování zjistil, že podle lékařské zprávy MUDr. Lenky Bílové ze společnosti MEDICON a. s. dne 20. 1. 2016 mělo dojít k úrazu stěžovatelky, při němž byla poraněna její hlava, levá ruka a levé stehno. Z provedeného dokazování však podle obvodního soudu není zřejmé, že k předmětnému zranění stěžovatelky skutečně došlo tak, jak ho popsala v žalobě a ani není zřejmé, že takový pád měl nastat právě v Praze na chodníku na koridoru mezi ulicemi Horáčkova a Pujmanové, tedy na pozemku č. parc. 1052/152 v obci Praha, katastrálním území Krč, který je ve vlastnictví prvního vedlejšího účastníka. Lékařská zpráva takovýto závěr neprokazuje, neboť je založena na pouhém tvrzení stěžovatelky, které lékařka od ní převzala. Nebylo prokázáno ani to, že stěžovatelka byla vhodně obuta do zimní obuvi s protiskluzovou podrážkou. Z provedeného dokazování vyplynulo, že stěžovatelka mohla předvídat změnu ve schůdnosti pozemní komunikace, tedy existenci ledovky, a tudíž nešlo o závadu ve schůdnosti, když teploty se nejen v den tvrzeného pádu, ale i po několik přecházejících dnů, pohybovaly pod bodem mrazu. Zjištěný skutkový stav obvodní soud posoudil podle §27 odst. 3 a §26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"). Dále obvodní soud přihlédl k nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99). Obvodní soud zjistil, že stěžovatelkou označená parcela je ve vlastnictví prvního vedlejšího účastníka a teoreticky by tedy mohla přicházet v úvahu jeho odpovědnost podle §27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, stěžovatelka však neunesla své důkazní břemeno dle §120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), k tvrzení, že její zranění bylo způsobeno pádem na označeném chodníku ve vlastnictví prvního vedlejšího účastníka, ani k tvrzení, že byla vhodně obuta do zimní obuvi s protiskluzovou podrážkou. Neprokázala tedy, zda jí za vzniklou újmu odpovídá skutečně první vedlejší účastník a ani to, že dostatečně usilovala o to, aby jí újma nevznikla. Za tohoto stavu obvodní soud žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene. Dále uvedl, že by žalobu musel zamítnout i proto, že teploty se nejen v den tvrzeného pádu (20. 1. 2016), ale i po několik předcházejících dnů pohybovaly pod bodem mrazu a stěžovatelka tak mohla předvídat změnu ve schůdnosti pozemní komunikace, tudíž nešlo o závadu ve schůdnosti chodníku podle §26 odst. 7 a §27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 6. 11. 2019 č. j. 62 Co 235/2019-121 rozsudek obvodního soudu potvrdil (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (II. výrok). Městský soud shodně s obvodním soudem dovodil, že stěžovatelka mohla zejména se zřetelem na povětrnostní situaci v několika předcházejících dnech předpovídat změnu ve schůdnosti pozemní komunikace, tedy nešlo o závadu ve schůdnosti podle §26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích, za kterou by první vedlejší účastník odpovídal. Rovněž městský soud při svém rozhodování přihlédl k nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/2015.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15, z něhož dovozuje, že není možné posuzovat, zda je závada předvídatelná či nikoli.
6. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem městského soudu, že nedostatečně prokázala, že zvolila vhodnou obuv. Vhodnost použité obuvi je podle stěžovatelky pouze jednou z mnoha okolností, které je soud povinen zkoumat, a jde navíc o okolnost, která nemá mít za následek ztrátu nároku, ale toliko případné spoluzavinění chodce samotného a na to navázanou spoluúčast.
7. Stěžovatelka je toho názoru, že na ní leží břemeno důkazu a břemeno tvrzení ohledně skutečnosti, že k úrazu došlo, že to bylo na pozemku první vedlejší účastnice a že se na předmětném pozemku nacházela závada ve schůdnosti. Naopak je to dle názoru stěžovatelky první vedlejší účastník, kdo by měl tvrdit a prokazovat pro sebe příznivé okolnosti, tedy že na předmětném pozemku údržba proběhla, případně že se na vzniku škody nepodílel toliko samotný první vedlejší účastník absencí údržby, ale že spoluúčast na nepříznivém následku nese i chodec právě tím, že zvolil nevhodnou obuv, tempo, nebo že mohl zvolit jinou, méně nebezpečnou cestu a k těmto tvrzením doložit důkazy. Stěžovatelka dovozuje, že je v rozporu s principy spravedlnosti, aby účastník řízení byl povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti, které mu jdou k tíži.
8. Městský soud podle stěžovatelky nesprávně dospěl na základě provedených důkazů k závěru, že první vedlejší účastník prokázal řádné provedení údržby a nebylo v jeho možnostech zajistit každodenní kontrolu nových zmrazků či ušlapaného či ujetého sněhu.
9. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že dalšími důkazy oba soudy dovodily, že dne 16. 1. 2016 došlo v daném místě ke spadu sněhu a následující tři dny se teploty nedostaly nad nulu. Lze si tak těžko představit, že by docházelo k řádné údržbě, když po dobu tří dnů od posledního spadu sněhu nedošlo k jeho odstranění nebo jiné údržbě. Ani tvrzení soudů, že odstraňování závady ve schůdnosti bylo prokázáno deníkem údržby, není zcela správné, když z přípisu stěžovatelky ze dne 28. 12. 2018 a 4. 2. 2019 vyplývá, že obsah této listiny byl zpochybněn.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí nejprve z pohledu porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu, přičemž dospěl k závěru, že takový následek nenastal. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, nebo by mu bylo v postavení žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem krajského soudu ani postupem městského soudu nebylo vyloučeno ani omezeno toto stěžovatelčino právo.
14. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Zásah Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle nebo dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
15. Namítá-li tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav věci soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
16. Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V předmětné nejde ani o takový případ.
17. V posuzované věci oba ve věci jednající soudy shodně dovodily, že stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno v tom směru, že její zranění skutečně bylo způsobeno pádem na označeném chodníku ve vlastnictví prvního vedlejšího účastníka a neunesla ani své důkazní břemeno k tvrzení, že byla vhodně obuta do zimní obuvi s protiskluzovou podrážkou. Stěžovatelka tedy neprokázala, zda jí za vzniklou újmu odpovídá skutečně první vedlejší účastník a ani to, že dostatečně usilovala o to, aby jí újma nevznikla.
18. Z ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly soudy ohledně neexistence zákonných předpokladů odpovědnosti prvního vedlejšího účastníka za škodu vzniklou závadou ve schůdnosti. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry městského soudu a obvodního soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
19. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 neshledal Ústavní soud případným, neboť byl vydán za odlišných skutkových okolností dané věci, kdy stěžovatel uklouzl na zledovatělém chodníku, který nebyl v zimě ošetřovaný, jelikož byl vyloučen ze zimní údržby obecně závaznou vyhláškou prvního vedlejšího účastníka a na chodníku chybělo označení, že se chodník v zimě neudržuje.
20. Ústavní soud uzavírá, že postup ve věci jednajících soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
21. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu