ECLI:CZ:US:2020:3.US.319.20.1
sp. zn. III. ÚS 319/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., t. č. ve Vazební věznici Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Mgr. Lucií Benešovou, advokátkou, sídlem Palackého 715/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2019 sp. zn. 5 To 486/2019, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 17. 5. 2018 sp. zn. 46 T 43/2018 uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za který mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 220 hodin. Po vyhlášení rozsudku se státní zástupce i stěžovatel vzdali práva odvolání; rozsudek tak nabyl právní moci dne 17. 5. 2018. Usnesením obvodního soudu ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. 46 T 43/2018, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 6. 8. 2019 sp. zn. 5 To 304/2019, bylo rozhodnuto, že trest obecně prospěšných prací se přeměňuje v nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 220 dnů, neboť stěžovatel po uložení trestu nežil řádným způsobem života. Pro výkon trestu byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou.
3. Dne 4. 9. 2019 podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení s tím, že byl neprávem odsouzen v tzv. zkráceném řízení, bez obhájce, a že v něm nebyla vyslechnuta spoluobviněná A. M. Tvrdil, že se žádné krádeže nedopustil, přesto trest přijal, chtěl ho odpracovat, po smrti matky však skončil na ulici. Trest mu byl přeměněn v důsledku spáchání další trestné činnosti.
4. Usnesením obvodního soudu ze dne 5. 11. 2019 č. j. 46 T 43/2018-191 byl návrh stěžovatele podle §283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zamítnut. Soud dospěl k závěru, že stěžovatel zopakoval svoji obhajobu z hlavního líčení a nepředložil žádné skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé. Provedení výslechu navrhovaných svědků označil za nadbytečné.
5. Stížnost stěžovatele Městský soud v Praze napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel tvrdí, že v hlavním líčení nebyla vyslechnuta J. B., i když jde o klíčovou svědkyni. Soud mu tak neumožnil konfrontovat tuto svědkyni, která jej označila za pachatele. Byl odsouzen pouze na základě obsahu soudního spisu, což je nepřijatelné, stejně jako nevyslechnutí spolupachatelky A. M. Návrh na výslech obou osob nelze dle jeho názoru považovat za nadbytečný. Jde tak o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
9. Obnova řízení podle §277 a násl. tr. řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, vyšly-li tyto nedostatky najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Jejím účelem je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 (N 168/78 SbNU 513), usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz].
10. V řízení o povolení obnovy řízení není úkolem ústavního soudnictví hodnotit věcnou správnost původních rozhodnutí vydaných v trestním řízení, nýbrž pouze zodpovědět otázku, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč odsouzeným předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Nelze bez dalšího spatřovat důvod obnovy řízení v jakékoli nové skutečnosti nebo důkazu, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky podle §278 odst. 1 tr. řádu, tj. zda tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda soudy návrh řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí adekvátně odůvodnily a zda jejich právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu [srov. nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Napadené usnesení městského soudu, jímž bylo jako věcně správné potvrzeno rozhodnutí obvodního soudu, však v konfrontaci s uvedenými hledisky obstojí.
11. Z odůvodnění obou rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se návrhem stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Relevantní přitom je, že většina argumentů stěžovatele spojených s důkazními návrhy není skutečností soudu dříve neznámou ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu, neboť je v podstatě projevem nesouhlasu se skutkovými zjištěními obvodního soudu v nalézacím řízení. Jak však případně konstatoval městský soud, k tomuto účelu neslouží institut obnovy řízení, který je mimořádným opravným prostředkem, ale odvolání, kterého však stěžovatel nevyužil, neboť se ho po vyhlášení odsuzujícího rozsudku výslovně vzdal. Jakkoliv nevyčerpání odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nijak nebrání následnému podání návrhu na povolení obnovy řízení ve prospěch stěžovatele, nelze skutečnost, že stěžovatel odvolání nepodal, obcházet prostřednictvím uplatnění institutu návrhu na obnovu řízení. Ústavní soud se tak za této situace může zabývat námitkami ústavní stížnosti jen v tom rozsahu, v němž argumentace setrvala v mezích toho, co v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení může Ústavní soud vůbec posuzovat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4253/18). Převážná většina tvrzení stěžovatele uplatněných v ústavní stížnosti, spojených s návrhy na provedení důkazu tak nemohou již zjištěný skutkový stav (který v řízení o meritu věci přijal, aniž by podal řádný opravný prostředek) nijak zpochybnit. To se týká jak námitky proti způsobu provedení důkazu - výpovědi klíčové svědkyně J. B., která byla za souhlasu státní zástupkyně a stěžovatele u hlavního líčení podle §314d odst. 2 čtena, a návrhu na její opětovný výslech, tak i navrhované výpovědi A. M., která v rámci zkráceného přípravného řízení odmítla vypovídat, a stěžovatel její výslech u hlavního líčení nenavrhoval.
12. Navrhl-li stěžovatel až v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení provedení důkazu kamerovým záznamem z prodejny a výslechem člena ochranky prodejny, městský soud v odůvodnění napadeného usnesení dostatečně vysvětlil, proč jsou tyto důkazy neproveditelné (viz odstavec 6).
13. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů či přehodnocovat hodnocení důkazů, provedené těmito soudy. Platí-li uvedený princip v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v případě řízení o povolení obnovy tedy přísluší především trestním soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci. Jestliže v posuzované věci soudy po jejich řádném vyhodnocení neshledaly důvody pro povolení obnovy řízení, z ústavního hlediska nelze jejich odůvodněným závěrům cokoli vytknout.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by postupem městského soudu a jeho rozhodnutím došlo k porušení tvrzených ústavních práv stěžovatele. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu