ECLI:CZ:US:2020:3.US.327.20.1
sp. zn. III. ÚS 327/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Zemanové, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. října 2019 č. j. 27 Co 269/2019-37 a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. srpna 2019 č. j. 9 E 61/2019-13, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a k ní přiložené kopie ústavní stížností napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že proti stěžovatelce jako povinné byl usnesením Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 8. 2019 č. j. 9 E 61/2019 nařízen podle vykonatelného usnesení okresního soudu ze dne 28. 3. 2018 č . j. 21 E 5/2012-302 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 5. 2019 č. j. 17 Co 198/2018-663 pro uspokojení pohledávky vedlejší účastnice jako oprávněné ve výši 10 000 000 Kč výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky vedeného u obchodní společnosti MONETA Money Bank, a. s. Stěžovatelce byla dále uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů výkonu rozhodnutí ve výši 300 Kč a České republice - okresnímu soudu soudní poplatek za návrh na výkon rozhodnutí ve výši 500 000 Kč. Dále bylo rozhodnuto o rozsahu výkonu rozhodnutí, způsobu jeho provádění peněžním ústavem a o způsobu výplaty vymoženého plnění vedlejší účastnici. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání.
3. Krajský soud usnesením ze dne 21. 10.2019 č. j. 27 Co 269/2019-37 odvolání stěžovatelky odmítl jako neopodstatněné a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. K porušení práv stěžovatelky mělo podle jejího tvrzení dojít ústavní stížností napadenými rozhodnutími, přičemž porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že krajský soud "potvrdil usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 8. 2019 č. j. 9 E 61/2019-13, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny základní podmínky." Brojí přitom proti závěru krajského soudu, že nelze přihlédnout k tomu, že pravomocný a vykonatelný exekuční titul byl napaden dovoláním, o kterém v čase rozhodování krajského soudu nebylo rozhodnuto.
5. Argumentace stěžovatelky se dále zaměřuje na zdůvodnění jejího přesvědčení, proč mělo být dovolání proti exekučnímu titulu vyhověno a předkládá vlastní pohled na správnost postupu a rozhodování obecných soudů v řízení, jehož výsledkem je pravomocný a vykonatelný exekuční titul. V závěru odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu by výkon rozhodnutí neměl probíhat, protože "rozhodnutí obecných soudů odporují základním lidským právům a svobodám, které jsou garantovány Ústavním pořádkem ČR". Konkrétnější argumentaci k namítanému porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka nepodává.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout jen tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by rozhodnutími obecných soudů nastala v právní sféře stěžovatelky. Stěžovatelka brojí proti nařízení výkonu rozhodnutí, když vyjadřuje nespokojenost s pravomocným a vykonatelným titulem a zpochybňuje závěry soudů v nalézacím řízení, které předcházelo nařízení výkonu rozhodnutí.
10. Porušení namítaného práva na spravedlivý proces stěžovatelka shledává v "potvrzení" rozhodnutí okresního soudu o nařízení výkonu rozhodnutí, "ačkoliv pro takový postup nebyly splněny základní podmínky". O jaké podmínky by mělo jít, ale nekonkretizuje. Je pravdou, že odmítnutím odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí okresního soudu o nařízení výkonu rozhodnutí fakticky došlo k potvrzení prvostupňového rozhodnutí, Ústavní soud však neshledal žádné vady tohoto rozhodnutí, jež by si vyžádaly zásah Ústavního soudu.
11. Krajský soud se odvoláním stěžovatelky zabýval a s odvolacími důvody se vypořádal dostatečným způsobem ve svém usnesení. Závěrům, že probíhající dovolací řízení, není překážkou nařízení výkonu rozhodnutí na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí (nedošlo-li k odkladu výkonu rozhodnutí), lze toliko přisvědčit. Krajský soud odůvodnil své rozhodnutí o odmítnutí odvolání přesvědčivým způsobem a jeho postup nepředstavoval zjevnou nepřípustnou svévoli vybočující ze standardů soudního rozhodování.
12. Meritorní rozhodnutí ve věci náleží obecným soudům. Ústavněprávní přezkum se zaměřuje toliko na případné pochybení, která by nebyla ústavněprávně tolerovatelná, a takové vady Ústavní soud neshledal. Nadto ani samotná ústavní stížnost konkrétní vady, které by měly za následek porušení procesních práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, neuvádí.
13. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu