ECLI:CZ:US:2020:3.US.342.20.1
sp. zn. III. ÚS 342/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Korandy, správce konkursní podstaty úpadce Bytového družstva X, zastoupeného Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem Údolní 33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2020, č. j. 29 Cdo 952/2018-444, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2017, č. j. 68 Co 249/2017-336, ve znění opravných usnesení ze dne 4. 12. 2017, č. j. 68 Co 249/2017-340 a ze dne 13. 12. 2017, č. j. 68 Co 249/2017-344, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 5. 2017, č. j. 42 C 312/2016-273, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel - jako správce konkursní podstaty úpadce Bytového družstva X - se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a zákaz diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že se stěžovatel žalobou jako správce konkursní podstaty úpadce domáhal po žalovaném D. Chadimovi zaplacení částky 83.252 Kč s příslušenstvím, jako částky odpovídající rozdílu mezi hodnotou majetku [bytové jednotky a garáže], který žalovaný nabyl na základě zákona o vlastnictví bytů, a částkou, která odpovídá poměrnému uspokojení ostatních pohledávek věřitelů podle zákona o konkursu a vyrovnání. Je vhodné uvést, že v projednávaném případě jde o podobný spor, jakým se Ústavní soud v minulosti již zabýval, a to i k ústavní stížnosti téhož stěžovatele (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 4134/12 ze dne 11. 7. 2013, jímž byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost; http://nalus.usoud.cz).
3. V záhlaví citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 byla žaloba stěžovatele zamítnuta, když rozhodnutí prvostupňového soudu bylo následně potvrzeno v záhlaví citovaným rozsudkem městského soudu (ve znění opravných usnesení) a dovolání stěžovatele jako žalobce bylo odmítnuto shora označeným usnesením Nejvyššího soudu.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Těžiště stěžovatelovy velmi precizně pojaté argumentace se odvíjí od výkladu nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03 ze dne 6. 5. 2004 (N 66/33 SbNU 155). Stěžovatel - jak již naznačeno shora - se domáhá toho, aby ve prospěch konkursní podstaty žalovaný uhradil uvedenou částku 83.252 Kč, která představuje ekvivalent hodnoty, kterou získal převedením družstevního bytu a garáže do "osobního vlastnictví", nad rámec hodnoty, jež připadá na ostatní (tzn. i "nebydlící") věřitele bytového družstva jako úpadce. Svůj nárok (resp. nárok majetkové podstaty úpadce) stěžovatel odvozuje od toho, že vlastnické právo žalovaného bylo do katastru nemovitostí zapsáno až po prohlášení konkursu, byť smlouvy o bezúplatném převodu byly uzavřeny ještě před prohlášením konkursu (konkurs na majetek úpadce byl prohlášen 2. 10. 1998, smlouvy s úpadcem o převodu vlastnictví uzavřel žalovaný již v květnu roku 1998 a vklad vlastnického práva ve prospěch žalovaného byl v katastru nemovitostí proveden v prosinci roku 1998, resp. v lednu roku 1999). Soudy ovšem stěžovateli jako žalobci v jeho žalobním žádání nepřisvědčily, neboť - což velmi podrobně a s odkazy na relevantní judikaturu [srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 584/2005] vysvětlily - žalovaný již neměl v době prohlášení konkursu vůči úpadci žádnou pohledávku a neměl tedy postavení konkursního věřitele. Na tom nic nemění ani skutečnost, že "účinky vlastnictví" žalovaného vůči stěžovateli se projevily až provedením vkladu v katastru nemovitostí, tedy není rozhodné, že majetek žalovaného byl sepsán do konkursní podstaty.
7. Sám stěžovatel přitom v ústavní stížnosti připomíná, že nález sp. zn. III. ÚS 258/03 znamenal v době svého vyhlášení velkou změnu v aplikaci tehdy účinného zákona o konkursu a vyrovnání a zákona o vlastnictví bytů. Přitom jistě nebylo záměrem Ústavního soudu (a ani by mu to nepříslušelo) konstruovat dopodrobna všechny aplikační možnosti jím nově definovaného vztahu. Podstata nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03 proto spočívá zjevně v tom, že zákon o vlastnictví bytů svou povahou navazuje na transformační zákonodárství devadesátých let minulého století, přičemž jeho úlohou bylo mimo jiné transformovat majetek, jenž si pro sebe, ať už přímo nebo například pomocí bytových družstev, uchvátil komunistický režim. Proto dal Ústavní soud tomuto zákonu - resp. některým právům a povinnostem v něm zakotveným - přednost před (při určitém výkladu odporující) regulací zakotvenou v zákonu o konkursu a vyrovnání.
8. Tuto hlavní myšlenku (hlavní motiv) nálezu pak Ústavní soud doplnil mimo jiné o dílčí úvahu uvádějící eventuální závazek družstevníků (v postavení konkursních věřitelů) uhradit rozdíl mezi "toliko" poměrným uspokojením jejich pohledávek jako "obyčejných" věřitelů a tím, co se jim dostalo nad rámec tohoto poměru jako "již bydlícím" družstevníkům v podobě bytové jednotky, garáže atp. Ústavní soud se však - jak již bylo naznačeno - nezabýval tím, v jaké fázi byla samotná realizace smlouvy o bezúplatném převodu majetku bytového družstva na tehdejší stěžovatelku, jejíž spor vyústil právě v nález sp. zn. III. ÚS 258/03. Zabýval se totiž, vzhledem k okolnostem tehdejšího případu a k argumentaci tehdy použité obecnými soudy, mimo jiné otázkou platnosti (resp. neplatnosti) tehdy uzavřené smlouvy o bezúplatném převodu majetku mezi družstvem a tehdejší stěžovatelkou (srov. k tomu oddíl VI/b nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03).
9. Rozvinuly-li v dané souvislosti obecné soudy argumentaci nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03 rovněž tím směrem, že povinnost bydlících družstevníků dorovnat rozdíl mezi jen poměrnou hodnotou, která by na ně jako věřitele úpadce připadala, a hodnotou, kterou získali například v podobě vlastní bytové jednotky, na ně dopadá jen tehdy, pokud se stali věřiteli družstva [což znamená, že jejich smlouva o bezúplatném převodu majetku byla za úpadce (družstvo) podepsána až po prohlášení konkursu], pak takový výklad neodporuje ani nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03, případně ani nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/05 ze dne 4. 4. 2006 (N 77/41 SbNU 11; 303/2006 Sb.) - srov. stěžovatelův opačný a podle Ústavního soudu nesprávný výklad na konci písmene b) na straně 10 ústavní stížnosti.
10. Nejvyšší soud pak podle Ústavního soudu dostatečně - byť jen prostřednictvím odkazu na svůj rozsudek sp. zn. 29 Odo 584/2005 (a další judikaturu) - vysvětlil, že ke dni prohlášení konkursu na majetek úpadce (v tomto shodně s tvrzením stěžovatele např. na straně 7 ústavní stížnosti) žalovaný ještě sice nebyl vlastníkem bytu či garáže, nicméně pro účely jeho povinnosti doplatit stěžovatelem nárokovaný rozdíl je i podle Ústavního soudu možno uzavřít, že tato povinnost žalovaného nestíhala. Zde je totiž nutno rozlišovat mezi obligačními účinky uzavření smlouvy mezi družstvem a žalovaným a věcně právními účinky provedení vkladu v katastru nemovitostí s tím, že odkaz stěžovatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 182/2000 není případný už proto, že nelze směšovat nařízení výkonu rozhodnutí proti majetku dlužníka a jeho případné dispozice s tímto majetkem, a povinnost převodu majetku stanovenou přímo zákonem o vlastnictví bytů stojící mimo vůli družstevníka. Ostatně výklad, za který se přimlouvá stěžovatel, by vedl k tomu, že o osudu vlastnického práva družstevníka by začasté rozhodovala samotná délka vkladového řízení, což by nebylo logické a ve svém důsledku ani spravedlivé.
11. Sám stěžovatel s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva uznává, že o diskriminaci věřitelů nepůjde tehdy, má-li rozdílné zacházení objektivní a rozumné ospravedlnění. Ústavní soud ale již ve shora rozebíraném nálezu III. ÚS 258/03, a také v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/05 (s ohledem na nutnost úplného dokončení transformace státem uzurpovaného majetku a také s ohledem na sociální rozměr naplnění potřeby bydlení družstevníků) vyložil, proč je spravedlivé již bydlící družstevníky oproti ostatním věřitelům upřednostnit, když za splnění podmínek daných judikaturou Nejvyššího soudu (srov. shora) takoví "bydlící" družstevníci ani věřiteli nejsou [na tom nic nemění závěr Ústavního soudu, že ne každé rozlišování mezi věřiteli je slučitelné se zákazem diskriminace - srov. k tomu stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 44/02 ze dne 24. 6. 2003 (N 98/30 SbNU 417; 210/2003 Sb.), který ale na právě projednávanou věc ani vzdáleně nedopadá].
12. Konečně se Ústavní soud nemohl ztotožnit ani se stěžovatelovou námitkou, že se Nejvyšší soud nedostatečně vypořádal s jím uplatněnými dovolacími důvody. Ústavní soud se totiž s Nejvyšším soudem shoduje v tom, že v právě projednávané věci nebylo nutno řešit žádnou otázku, která by v judikatuře dosud řešena nebyla, a zároveň Nejvyšší soud žádnou stěžovatelem předkládanou otázku neřešil v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, ba naopak, pro věc relevantní judikaturu Ústavního soudu na právě posuzovaný případ dostatečně zohlednil.
13. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu