ECLI:CZ:US:2020:3.US.3433.19.1
sp. zn. III. ÚS 3433/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., t. č. ve Vazební věznici Teplice, zastoupeného JUDr. Martinem Krumichem, advokátem, sídlem Politických vězňů 19, Kolín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2019 sp. zn. 9 To 257/2019 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. září 2019 sp. zn. 41 T 31/2014, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud ") a Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"), neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud posoudil předmětnou věc jako naléhavou podle §39 zákona o Ústavním soudu a projednal ji přednostně.
2. Jak je patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením obvodního soudu bylo podle §86 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody ve výměře šesti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem téhož soudu ze dne 3. 7. 2015 sp. zn. 41 T 31/2014, jehož výkon byl původně podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného stanovení dohledu. Pro tento výkon trestu byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem byla dlouhodobě a hrubě porušována povinnost podrobit se stanovenému dohledu, neboť odmítal spolupracovat s probačním úředníkem způsobem, jaký probační úředník stanovil, zejména porušil povinnost dostavovat se k němu ve lhůtách, které mu určil. Dále dospěl k závěru, že stěžovatel porušil též povinnost hradit ve zkušební době podmíněného odsouzení běžné výživné a podle svých sil hradit i výživné dlužné.
3. Stížnost stěžovatele městský soud dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem rozhodujících soudů došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Namítá, že důvody, pro které soudy rozhodly o přeměně trestu, nebyly dány. Skutečné důvody lze spatřovat v nesprávném skutkovém zjištění a osobní rovině mezi soudem a úředníkem probační a mediační služby na straně jedné a stěžovatelem a jeho zmocněncem na straně druhé. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily a se všemi důkazy a s argumentačními tvrzeními se adekvátně nevypořádaly. Jejich právní závěry jsou dle stěžovatele v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
5. Vůči důvodu porušení přiměřeného omezení hradit ve zkušební době podmíněného odsouzení řádně běžné výživné a dle svých sil i výživné dlužné stěžovatel namítá, že městský soud zcela přehlédl, že soud prvního stupně při rozhodování o přeměně trestu již nezjišťoval majetkové poměry stěžovatele, jeho příjmovou stránku a nezohlednil ani další jeho povinnosti na výdajové stránce, a to zejména u dalších nezletilých dětí. Nezachytil ani to, že stěžovatel uhradil na dlužném výživném 30 000 Kč, jak doložil jeho zástupce. Městský soud (ani obvodní soud) se nezabýval výší samotného dluhu na výživném a způsobem výpočtu tohoto dluhu a ani tím, v jaké výši byl již dluh skutečně uhrazen a v jaké části uhrazen být ještě má. Stížnostní soud se nevyrovnal s obsahem samotné stížnosti a jejím následným doplněním. Stěžovatel nemohl na toto pochybení ani reagovat, když řízení o stížnosti bylo neveřejné. Soud dovozoval skutková zjištění nepřípustně z minulého jednání stěžovatele, který měl předložit padělaný doklad, v němž lživě tvrdil uhrazení výživného v částce 231 000 Kč. Takový závěr nebyl dle stěžovatele pravdivý a byla na něm patrna zaujatost soudu. Soudy své závěry postavily na starých znaleckých vyjádřeních, subjektivních dojmech, povahových rysech stěžovatele a nepodložených argumentech. Závěry soudů byly tak postaveny na domněnkách a předpokladech a byly ovlivněny osobní rovinou sporu, neboť bylo zasláno několik urážlivých podání. Soudy nerozlišovaly, které pasáže činil stěžovatel a které jeho zmocněnec. Zaujatost soudů umocňoval fakt, že zmocněncem stěžovatele byl právě J. F., kdy jen jeho přítomnost nesl soud s velkou nelibostí, byť se stěžovatel za jeho jednání omluvil. Oba soudy pak nepřihlédly ke skutečnosti, že vyživovaná osoba K. Š. nepodala zprávu o tom, zda má nebo nemá status studentky. I přes skutečnost, že jí jako hotelové manažerce byla vyplácena odměna ve výši 30 000 Kč, tuto otci zapomněla sdělit a nechala si vyplácet výživné.
6. K porušení povinnosti podrobit se dohledu probačního úředníka stěžovatel uvádí, že první čtyři roky podmínky dohledu plnil. Potíže v komunikaci nastaly, neboť došlo ke zcela nedůvodným změnám v dosavadním postoji probační a mediační služby k jeho osobě. Důvodem změny postoje byla mimo jiné nedůvěra stěžovatele, když se dozvěděl zcela rozdílné informace o způsobu komunikace mezi probační a mediační službou a K. Š. Při pravidelných konzultacích byly sdělovány zcela jiné informace než následně při výslechu úřednice probační a mediační služby u soudu, který řešil otázku zrušení výživného. Stěžovatel dále uvádí, že v obou případech, které obvodní soud označil za maření dohledu, se řádně omluvil. Stěžovatel chtěl pouze to, aby byl průběh a výkon dohledu přezkoumán soudem. Výsledkem vykonávacího řízení bylo "zcela absurdní" usnesení o nařízení výkonu trestu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí i obsah soudního spisu sp. zn. 41 T 31/2014, který si vyžádal, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že v řízení o posouzení, zda se podmíněně odsouzený osvědčil, tj. zda vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, nutno vzít v úvahu, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, musely být uplatňovány již v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení.
10. I když v tomto následném řízení nejde o rozhodování o vině a trestu ve smyslu čl. 40 odst. 1 Listiny, resp. o posouzení oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nutno i na takové řízení přiměřeně vztáhnout některé obecné principy spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy (srov. nález ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 574/05, N 109/41 SbNU 357). Jde zejména o principy kontradiktorního řízení a rovnosti "zbraní", dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213], a tam citovaná rozhodnutí]. Skutkové a právní posouzení řádného života a vyhovění uloženým podmínkám je ovšem výlučnou věcí obecných soudů a Ústavní soud není povolán je nahrazovat svým vlastním hodnocením.
11. Ústavní soud v posuzované věci nesdílí shora vyložené výtky stěžovatele. Z rozhodnutí obvodního soudu je patrné, že tento se náležitě zabýval okolnostmi, za nichž stěžovatel již v průběhu zkušební doby zásadním způsobem neplnil podmínky odkladu výkonu trestu. Velmi podrobně rozvedl, v čem spočívalo hrubé a dlouhodobé porušování povinnosti podrobit se stanovenému dohledu, jakož i hrubé neplnění povinnosti hradit řádné běžné výživné a též dlužné výživné. K uplatnění výjimečného postupu podle §86 odst. 1 písm. a) až c) trestního zákoníku nebyly podle obvodního soudu splněny podmínky. Na rozdíl od tvrzení stěžovatele pak z obsahu odůvodnění vyplývá (jak potvrdil rovněž městský soud), že k posunu přístupu stěžovatele k plnění základních povinností vyplývajících ze stanoveného dohledu došlo v souvislosti s nesouhlasem stěžovatele a J. F. ohledně právního zastoupení stěžovatele "zmocněncem" při jednání s probační a mediační službou právě J. F. Městský soud následně prověřil postup obvodního soudu a argumenty uvedené stěžovatelem ve stížnosti, nicméně jim nepřisvědčil. S konečnými závěry obvodního soudu se městský soud plně ztotožnil.
12. Ústavní soud neshledal v postupu ve věci rozhodujících soudů pochybení, která by odůvodňovala jeho kasační zásah. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice s obecnými soudy, když jen opakuje totožné námitky, se kterými se soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně a zcela adekvátně vypořádaly (ať už s výší řádného a dlužného výživného nebo se zprávami ošetřujícího lékaře, aj.); stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší.
13. K povinnosti soudu vypořádat se s námitkami účastníků pak Ústavní soud v obecné rovině opakovaně konstatuje, že není povinností obecných soudů reagovat výslovně na každý argument, který účastník řízení přednese, nicméně z obsahu soudního rozhodnutí, ať již přímo, nebo z jeho kontextu, by mělo být zřejmé, proč je nelze považovat za důvodné, přičemž reakce soudu by měla v zásadě odpovídat povaze či významu toho kterého argumentu. V posuzované věci obecné soudy zjevně nepovažovaly stěžovatelem uváděné skutečnosti za natolik zásadní, aby převážily, v daném případě nepochybně pádné důvody pro to, aby naopak k výkonu stěžovatelova trestu došlo.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. O návrhu na přednostní projednání věci pro její naléhavost podle §39 zákona o Ústavním soudu samostatně nerozhodoval, neboť k takovému postupu neshledal relevantní důvod, jelikož rozhodl v době co nejkratší.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu