ECLI:CZ:US:2020:3.US.3444.19.1
sp. zn. III. ÚS 3444/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti E.ON Česká republika, s. r. o., sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem, sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2019 č. j. 23 Cdo 4640/2017-482 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. března 2017 č. j. 22 Co 342/2017-365, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti TREVER, s. r. o., sídlem Českomoravská 1181/21, Praha 9 - Libeň, a 2) obchodní společnosti E.ON Distribuce, a. s., sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") v řízení o zaplacení částky ve výši 172 896 608,98 Kč s příslušenstvím usnesením ze dne 8. 2. 2017 č. j. 12 C 23/2016-342 nepřipustil, aby do řízení na straně stěžovatelky (první žalované) jako další účastník přistoupila druhá vedlejší účastnice řízení (druhá žalovaná).
3. K odvolání první vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 3. 2017 č. j. 22 Co 342/2017-365 rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že podle §92 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), připustil, aby do řízení na straně žalované jako další účastník přistoupila druhá vedlejší účastnice řízení. Krajský soud uvedl, že existují pochybnosti o pasivní legitimaci stěžovatelky, avšak tuto otázku může soud vyřešit až na základě výsledků dokazování v souvislosti s rozhodováním ve věci samé. Současně uvedený nedostatek věcné legitimace stěžovatelky nebylo podle soudu možné označit jako zjevný a nepochybný a nebylo možné dospět k závěru o nepřípustném zneužití procesního institutu přistoupení účastníka do řízení první vedlejší účastnicí řízení. První vedlejší účastnice řízení sice podala návrh z procesní obezřetnosti až po poučení okresním soudem, avšak zároveň setrvala na svém dosavadním právním názoru o pasivní legitimaci stěžovatelky.
4. Následné dovolání stěžovatelky a druhé vedlejší účastnice řízení Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 7. 2019 č. j. 23 Cdo 4640/2017-482 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Přípustnost dovolání přitom nevyplývala ani z §238a o. s. ř., neboť nešlo o rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o přistoupení dalšího účastníka do řízení až v průběhu odvolacího řízení, ani z §237 o. s. ř. V této souvislosti konstatoval, že závěry krajského soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, kterou dále podrobně rozvedl, přičemž žádné pochybení krajského soudu neshledal.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve shrnuje dosavadní průběh řízení před obecnými soudy. Namítá, že první vedlejší účastnice řízení svým jednáním evidentně obchází institut záměny účastníka a snaží se o zhojení svého prvotního pochybení prostřednictvím procesního institutu přistoupení účastníka. Nadto dodává, že jde o postup nehospodárný a schopný způsobit nemalé průtahy v řízení. Napadená rozhodnutí označuje jako důsledek zcela svévolného postupu soudů v řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud předesílá, že obsahově téměř totožnou ústavní stížností, kterou podala druhá vedlejší účastnice řízení, se již zabýval a usnesením ze dne 12. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3445/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) ji odmítl. Ani v nyní posuzované věci nemá důvod se od závěrů vyslovených v usnesení sp. zn. II. ÚS 3445/19 odchylovat, a proto pouze stručně zopakuje nosné důvody, které vedly Ústavní soud k odmítnutí ústavní stížnosti.
9. Rozhodnutí soudu vydané podle §92 odst. 1 o. s. ř. je procesním rozhodnutím, které vymezuje okruh účastníků řízení, aniž by však jakkoliv řešilo či předjímalo otázku věcné legitimace účastníků, tedy zda a kterému účastníku svědčí hmotné právo či který účastník je nositelem hmotněprávní povinnosti, o něž v řízení jde. Věcnou legitimaci posuzuje soud až v rozhodnutí o věci samé na základě provedeného dokazování a právního posouzení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 23 Cdo 4363/2010).
10. Vzhledem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu je zásah Ústavního soudu zásadně vyhrazen pro ta rozhodnutí obecných soudů, jimiž se řízení před nimi končí a kdy již jiný prostředek nápravy k dispozici není. V nyní posuzované věci však zjevně nejde o konečné meritorní rozhodnutí. Z podstaty věci jde o rozhodnutí procesní povahy, které ovšem nijak nepředjímá rozhodnutí meritorní.
11. Ústavní soud se v usnesení sp. zn. II. ÚS 3445/19 rovněž vyjádřil k možnému obcházení institutu záměny tím, že žalobce navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník, se záměrem posléze účast původního žalovaného v řízení ukončit. Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován, nejsou splněny podmínky, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu (nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka podle §92 odst. 2 o. s. ř.). O takový případ však v nyní posuzovaném řízení nešlo, neboť, jak vyplynulo z odůvodnění napadených rozhodnutí, závěr o nedostatku pasivní legitimace stěžovatelky nebyl nepochybný a bude k němu třeba vést ještě dokazování. Ústavní soud přitom není oprávněn jakkoliv přehodnocovat zjištění obecných soudů, či dokonce sám hodnotit jejich úvahy či závěry plynoucí z použití podústavního práva. Pochybení z pohledu ústavněprávních požadavků kladených na rozhodování obecných soudů Ústavní soud neshledal. Obecné soudy v napadených rozhodnutích dostály požadavkům, které jsou na jejich odůvodnění kladeny.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud předesílá, že obsahově téměř totožnou ústavní stížností, kterou podala druhá vedlejší účastnice řízení, se již zabýval a usnesením ze dne 12. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3445/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) ji odmítl. Ani v nyní posuzované věci nemá důvod se od závěrů vyslovených v usnesení sp. zn. II. ÚS 3445/19 odchylovat, a proto pouze stručně zopakuje nosné důvody, které vedly Ústavní soud k odmítnutí ústavní stížnosti.
9. Rozhodnutí soudu vydané podle §92 odst. 1 o. s. ř. je procesním rozhodnutím, které vymezuje okruh účastníků řízení, aniž by však jakkoliv řešilo či předjímalo otázku věcné legitimace účastníků, tedy zda a kterému účastníku svědčí hmotné právo či který účastník je nositelem hmotněprávní povinnosti, o něž v řízení jde. Věcnou legitimaci posuzuje soud až v rozhodnutí o věci samé na základě provedeného dokazování a právního posouzení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 23 Cdo 4363/2010).
10. Vzhledem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu je zásah Ústavního soudu zásadně vyhrazen pro ta rozhodnutí obecných soudů, jimiž se řízení před nimi končí a kdy již jiný prostředek nápravy k dispozici není. V nyní posuzované věci však zjevně nejde o konečné meritorní rozhodnutí. Z podstaty věci jde o rozhodnutí procesní povahy, které ovšem nijak nepředjímá rozhodnutí meritorní.
11. Ústavní soud se v usnesení sp. zn. II. ÚS 3445/19 rovněž vyjádřil k možnému obcházení institutu záměny tím, že žalobce navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník, se záměrem posléze účast původního žalovaného v řízení ukončit. Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován, nejsou splněny podmínky, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu (nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka podle §92 odst. 2 o. s. ř.). O takový případ však v nyní posuzovaném řízení nešlo, neboť, jak vyplynulo z odůvodnění napadených rozhodnutí, závěr o nedostatku pasivní legitimace stěžovatelky nebyl nepochybný a bude k němu třeba vést ještě dokazování. Ústavní soud přitom není oprávněn jakkoliv přehodnocovat zjištění obecných soudů, či dokonce sám hodnotit jejich úvahy či závěry plynoucí z použití podústavního práva. Pochybení z pohledu ústavněprávních požadavků kladených na rozhodování obecných soudů Ústavní soud neshledal. Obecné soudy v napadených rozhodnutích dostály požadavkům, které jsou na jejich odůvodnění kladeny.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu