ECLI:CZ:US:2020:3.US.3477.19.1
sp. zn. III. ÚS 3477/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jiřiny Puldové, zastoupené Mgr. Liborem Duškem, advokátem, sídlem K Nemocnici 2375/2a, Cheb, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019 č. j. 21 Cdo 336/2019-283 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. října 2018 č. j. 14 Co 128/2018-264, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí civilních soudů vydaných v řízení o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru.
2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou proti žalovanému zaměstnavateli, Povodí Ohře, státní podnik, Chomutov, domáhala určení, že výpověď z pracovního poměru podle §52 písm. f) části věty před středníkem zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, daná jí dopisem žalovaného ze dne 4. 3. 2014, je neplatná. Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 21. 2. 2018 č. j. 12 C 123/2014-222 žalobě vyhověl. Uvedl, že výpovědní důvod byl ve výpovědi popsán tak, že spočíval v nesplňování požadavků, které zaměstnavatel klade na zaměstnance v nově vzniklé funkci odborné asistentky. Důvod výpovědi však byl nesprávně právně kvalifikován, protože v důsledku rozhodnutí o organizační změně, na jejímž základě se stěžovatelka stala nadbytečnou, měl být pracovní poměr rozvázán podle §52 písm. c) zákoníku práce.
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl. Podle krajského soudu nebylo pro posouzení platnosti výpovědi významné, že výpovědní důvod žalovaný nesprávně právně kvalifikoval, neboť - s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu - podstatné bylo toliko to, zda skutkové vylíčení důvodů výpovědi zakládalo některý z výpovědních důvodů uvedených v zákoně a zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod k rozvázání pracovního poměru. Krajský soud shledal skutkové vymezení výpovědního důvodu žalovaným za natolik určité a srozumitelné, že nepřipouštělo jiný, pro stěžovatelku příznivější, výklad, a proto výpověď daná žalovaným stěžovatelce z důvodu §52 písm. c) zákoníku práce bylo třeba považovat za platnou.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nebyl důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítla extrémní rozpor skutkových zjištění s důkazy provedenými okresním soudem, konkrétně vytkla krajskému soudu, že při hodnocení skutkového vymezení důvodu výpovědi opomenul klíčovou část textu, kterým žalovaný zaměstnavatel vymezil důvody výpovědi, z nichž vycházel okresní soud. Ve výpovědi byla zmíněna nejen organizační změna, v jejímž důsledku bylo zrušeno pracovní místo stěžovatelky, ale zaměstnavatel též výslovně uvedl, že stěžovatelka nesplňovala kvalifikační požadavky zaměstnavatele, s novými požadavky byla seznámena a neplnění kvalifikačního předpokladu vzdělání jí bylo dosud promíjeno. Stěžovatelka dále poukázala na absenci náležitého odůvodnění nejen rozsudku krajského soudu, ale i usnesení Nejvyššího soudu, které označila za minimalistické a dostatečně neobjasňující, z jakého konkrétního důvodu nemohla být jí citovaná judikatura aplikována na posuzovaný případ. Nejvyšší soud se tak náležitým způsobem nevypořádal s jejími námitkami, resp. dostatečným způsobem nevysvětlil, proč je nepovažoval za relevantní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Do pravomoci Ústavního soudu však nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377, nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95).
9. S přihlédnutím k těmto principům Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení jejích práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť žádný důvod ke svému zásahu neshledal.
10. Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu je zřejmé, jaké důkazy okresní soud provedl, jaká z nich vyvodil skutková zjištění a jak je právně hodnotil. Okresní soud se zabýval tvrzenou nesrozumitelností vymezení výpovědního důvodu, který byl zčásti skutkově vymezen jako důvod podle §52 písm. c) zákoníku práce (organizační změna) a zčásti jako důvod podle §52 písm. f) části věty před středníkem zákoníku práce (nesplňování požadavků zaměstnavatele), a posuzoval, zda důvody, které vedly žalovaného k podání výpovědi, byly popsány natolik určitě, že rozhodné skutkové okolnosti nebylo možné zaměnit s okolnostmi (důvody) jinými. Jeho závěr, že výpovědní důvod spočíval v nesplňování požadavků, které zaměstnavatel klade na zaměstnance v nově zřízeném pracovním místě odborné asistentky generálního ředitele, které je pracovním místem s odlišnou pracovní náplní oproti zrušenému pracovnímu místu žalobkyně, je závěrem, který byl podle krajského soudu dostatečně důkazně podložen a který - i podle Ústavního soudu - není s provedenými důkazy v rozporu, natož extrémním. Stejně tak tomu je i v případě skutkového zjištění, že stěžovatelce se základním vzděláním (a odbornými kurzy) bylo na místě sekretářky promíjeno neplnění kvalifikačního předpokladu úplného středního nebo středního vzdělání, toto prominutí však bylo vázáno na vykonávanou funkci a tarifní stupeň, ve kterém byla zařazena, což již nelze vztahovat na nově koncipovanou funkci odborné asistentky, vyžadující vyšší stupeň vzdělání v oboru ekonomika nebo právo.
11. Ústavní soud neshledal opodstatněnou rovněž výtku stěžovatelky, že krajský soud opomenul hodnotit i tu část výpovědi, ve které jí bylo vytýkáno nesplnění kvalifikačních předpokladů, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku (body 25-27) je zřejmé, že skutkové závěry okresního soudu vztahující se k hodnocení důvodu výpovědi a jeho nezaměnitelnosti s jiným důvodem, krajský soud potvrdil jako správné a vycházel z nich. Důvodem ke změně rozsudku okresního soudu nebyla deformace skutkového stavu krajským soudem (jak naznačuje stěžovatelka odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1544/16), ale jiné právní hodnocení platnosti výpovědi, a to s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které není rozhodující, jak zaměstnavatel důvod výpovědi právně kvalifikoval, ale významné je skutkové vylíčení použitého výpovědního důvodu. V posuzované věci neměly okresní soud ani krajský soud pochyb o tom, že vylíčení výpovědního důvodu korespondovalo s důvodem podle §52 písm. c) zákoníku práce.
12. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud dostál své povinnosti a napadené usnesení řádně odůvodnil řadou odkazů na rozhodnutí, ve kterých se zabýval požadavky skutkového vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru, jakož i významem právní kvalifikace použitého výpovědního důvodu zaměstnavatelem. Výtka stěžovatelky, že Nejvyšší soud dostatečně neobjasnil, z jakého konkrétního důvodu nemohla být jí citovaná judikatura aplikována v její věci, není schopna přivodit zásah Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu. Ústavní soud po seznámení se s rozsudky stěžovatelkou citovanými v ústavní stížnosti uvádí, že hodnocení Nejvyššího soudu, podle kterého právní závěry v nich přijaté na posuzovanou věc nedopadají z důvodu výrazně odlišného skutkového stavu (resp. vad skutkových zjištění), je zcela na místě, a proto její odkaz na nikoliv relevantní judikaturu Nejvyššího soudu tak postačilo vypořádat relativně stručně, aniž by bylo možné takové odůvodnění považovat v této části za nepřezkoumatelné.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu