ECLI:CZ:US:2020:3.US.3488.18.2
sp. zn. III. ÚS 3488/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelek a stěžovatelů 1) J. Z., 2) M. F., 3) M. K., 4) R. K., 5) P. H. a 6) O. T. U., zastoupených doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Optátova 874/46, Brno, a o ústavní stížnosti stěžovatele 7) S. A. Z., t. č. ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. září 2018 č. j. 5 To 63/2018-21540 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2018 sp. zn. 46 T 5/2015, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavními stížnostmi, jež byly Ústavnímu soudu doručeny dne 22. 10. 2018 a dne 30. 11. 2018 a byly poté spojeny ke společnému řízení vedenému pod sp. zn. III. ÚS 3488/18, stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 18 Úmluvy ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a dalších.
2. Stěžovatel 7) je spolu s dalšími osobami trestně stíhán pro velmi rozsáhlou závažnou trestnou činnost kvalifikovanou jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 trestního zákoníku a dále pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea první a druhá trestního zákoníku, vždy ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Stěžovatel 7) byl vzat do vazby usnesením soudkyně Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 3. 2014 sp. zn. Nt 8/2014 z důvodů podle §67 písm. a), b) a c) trestního řádu. O vazbě stěžovatele 7) bylo dále rozhodováno v souladu s trestním řádem, postupně byl stěžovatel 7) toliko ve vazbě útěkové, tj. ve vazbě z důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu.
3. Po podání obžaloby dne 18. 3. 2015 bylo krajským soudem rozhodováno o vazbě v souladu s trestním řádem, přičemž dne 19. 1. 2016 byla zamítnuta žádost stěžovatele 7) o propuštění z vazby a současně bylo rozhodnuto podle §73a odst. 2 písm. a) trestního řádu o přípustnosti přijetí peněžité záruky, jejíž výše byla stanovena na 150 000 000 Kč. Dané rozhodnutí nabylo právní moci a peněžitá záruka byla složena na účet krajského soudu, pročež dne 28. 1. 2016 krajský soud rozhodl o propuštění stěžovatele 7) na svobodu za současného přijetí peněžité záruky v celkové výši 150 000 000 Kč. Peněžitá záruka byla na účet krajského soudu složena stěžovatelkou 1) ve výši 104 000 000 Kč, stěžovatelkou 2) ve výši 1 000 000 Kč, stěžovatelkou 3) ve výši 2 000 000 Kč, stěžovatelem 4) ve výši 25 000 000 Kč, stěžovatelem 5) ve výši 1 000 000 Kč a stěžovatelem 6) ve výši 17 000 000 Kč. Krajský soud přijal nabídku záruky stěžovatelky 1), která je manželkou stěžovatele 7), za jeho další chování, dále přijal písemný slib stěžovatele 7) a uložil dohled probačního úředníka. Stěžovatel 7) byl propuštěn z vazby na svobodu poté, co výše popsané usnesení nabylo právní moci, tj. dne 1. 2. 2016.
4. Stěžovatel 7) byl ihned po propuštění z vazby dne 1. 2. 2016 zadržen Policií České republiky za účelem vydání k trestnímu stíhání do Íránu. Dne 3. 2. 2016 podal státní zástupce krajského státního zastupitelství návrh na vzetí stěžovatele do předběžné vazby podle zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "ZMJS"). Krajský soud však návrh usnesením ze dne 4. 2. 2016 sp. zn. 11 Nt 201/2016 zamítl. Od 4. 2. 2016 do 2. 12. 2016 byl stěžovatel 7) na svobodě. Dne 2. 12. 2016 byl stěžovatel 7) opět zadržen a následně vzat do vazby v jiném trestním řízení vedeném proti němu. V tomto jiném trestním řízení byl stěžovatel obviněn a posléze obžalován ze spáchání zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině dle §361 odst. 1 alinea první a druhá trestního zákoníku, zločinu křivého obvinění dle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), písm. e) trestního zákoníku, přečinu nadržování dle §366 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu podplácení podle §332 odst. 1 trestního zákoníku, kterých se měl dle podané obžaloby vrchního státního zastupitelství sp. zn. 2 VZV 11/2017-282 dopouštět od září roku 2015 do dne 2. 12. 2016.
5. Stěžovatelé 1) až 6) (dále jen "složitelé peněžité záruky" nebo jen "složitelé") podali dne 7. 6. 2018 žádost o vrácení peněžité záruky, kterou odůvodnili tak, že krajský soud jim měl peněžitou záruku vrátit bez zbytečného odkladu poté, co byl stěžovatel 7) vzat do vazby v jiné trestní věci, když nejpozději tehdy pominuly důvody k jejímu přijetí. Složitelé uvedli, že stěžovatel 7) se nachází ve vazbě v jiné trestní věci od 2. 12. 2016, toto trestní řízení je vedeno u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"). Tato skutečnost je efektivní překážkou možného útěku či skrývání se a eliminuje existenci vazebního důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu.
6. Krajský soud žádost složitelů napadeným usnesením zamítl podle §73a odst. 5 trestního řádu a contrario. Krajský soud takto rozhodl v hlavním líčení a dal prostor k vyjádření k žádosti složitelů také stěžovateli 7), jenž s žádostí vyjádřil souhlas. V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že se danou skutečností vzetí stěžovatele 7) do vazby v jiné trestní věci zabýval od okamžiku, kdy se o ní dozvěděl, avšak úvahy soudu nebyly formalizovány v podobě procesního rozhodnutí, neboť neshledal důvod pro změnu předchozích závěrů. Obecně platí, že peněžitou záruku zruší nebo změní její výši na návrh obviněného nebo osoby, která ji složila, anebo i bez návrhu soud nebo státní zástupce, který v té době vede řízení, jestliže pominuly důvody, které k jejímu přijetí vedly, nebo se změnily okolnosti rozhodné pro určení její výše (§73a odst. 5 trestního řádu). U stěžovatele 7) krajský soud shledal i nadále důvody vazby útěkové podle §67 písm. a) trestního řádu, jak byly popsány v přechozích vazebních rozhodnutích, a vzhledem k zahájení dalšího trestního stíhání stěžovatele 7), a to pro zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea první a druhá trestního zákoníku, zločin křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) trestního zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, přečin nadržování podle §366 odst. 1 trestního zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 trestního zákoníku a přečin podplácení podle §332 odst. 1 trestního zákoníku, by přicházely do úvahy také vazební důvody podle §67 písm. b) a c) trestního řádu. Krajský soud své úvahy stran potenciální existence vazebních důvodů podle §67 písm. b) a c) trestního řádu podrobně rozvedl a uzavřel, že v případě pobytu stěžovatele 7) na svobodě by neměl o naplnění i těchto dalších vazebních důvodů pochyb, avšak s ohledem na jeho aktuální výkon vazby lze mít rozvedené obavy za minimální. Poté se krajský soud podrobně zabýval tím, jaký dopad má skutečnost dalšího trestního stíhání stěžovatele 7) na další držení peněžité záruky. Podle §73a odst. 4 písm. c) trestního řádu soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce rozhodne, že peněžitá záruka připadá státu, jestliže obviněný opakuje trestnou činnost, na což byli všichni složitelé peněžité záruky řádně upozorněni. Přestože vazební řízení je jinak vedeno v rovině jistých předpokladů, pro rozhodnutí o připadnutí peněžité záruky státu je nutná rovina jistoty, která je dána až pravomocným odsouzením v jiné trestní věci. Do té doby nelze učinit rozhodnutí, že peněžitá záruka připadá státu. Stěží si lze představit úmysl zákonodárce, aby v případě porušení podmínek peněžité záruky tímto způsobem, k jehož objektivizaci je nutné rozhodnutí soudu v jiné trestní věci, by bylo možné otázku opakování trestné činnosti řešit jako otázku prejudiciální.
7. Vrchní soud následně napadeným usnesením zamítl stížnosti všech stěžovatelů proti usnesení krajského soudu. Dospěl k závěru, že krajský soud postupoval podle §73a a dalších ustanovení trestního řádu a jeho rozhodnutí není zatíženo žádnými procesními vadami. Krajský soud nepochybil, když o žádosti stěžovatelů rozhodl v hlavním líčení, když podle trestního řádu mohl rozhodovat i v neveřejném zasedání. Postup krajského soudu, kdy o věci rozhodl v rámci hlavního líčení a nadto za přítomnosti stěžovatele 7), kterému dal prostor se vyjádřit, rozhodoval nad rámec toho, co stanoví trestní řád, pročež nelze přisvědčit stěžovatelům, že bylo zkráceno jejich právo na spravedlivý proces, když nebyli dopředu vyrozuměni, že k projednání jejich žádosti dojde. Současně krajský soud postupoval správně, když konstatoval, že obava z vyhýbání se trestnímu stíhání či případnému trestu je u stěžovatele 7) nadále důvodná, byť je omezen na osobní svobodě výkonem vazby v jiné trestní věci. Důvodnost trvání útěkové vazby je nutno posuzovat v konkrétní věci, v níž byla peněžitá záruka přijata, když krajský soud nemůže žádným způsobem ovlivňovat průběh rozhodování o omezení osobní svobody obviněného v jiné trestní věci. Dotčený soud prvního stupně nemůže nijak ovlivnit to, zda případně bude dál obviněný v jiné trestní věci omezen na osobní svobodě či nikoli (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 1314/15; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Vrchní soud proto také dospěl k závěru, že i nadále je dán důvod vazby útěkové. Při posuzování dalšího trvání peněžité záruky pak nelze odhlédnout od závažnosti nyní projednávané trestné činnosti. Stěžovatel 7) je i nadále podezřelý z organizované, sofistikované trestné činnosti majetkového charakteru, kterou měl ke škodě České republiky získat majetkový prospěch nejméně ve výši asi 2,5 miliardy Kč. S ohledem na rozsah trestné činnosti nelze shledat podmínky pro snížení výše přijaté peněžní záruky. K námitce složitelů, že nebyli dostatečně poučeni o skutečnostech odůvodňujících útěkový vazební důvod a o důvodech připadnutí složené peněžité záruky státu, poukázal vrchní soud na skutečnost, že ze samotného obsahu záruk nabídnutých jednotlivými složiteli je patrné, že osobně prohlásili, že byli seznámeni s podstatou obvinění stěžovatele 7) a se skutečnostmi, v nichž je spatřován důvod vazby a že jsou seznámeni s důvody, pro které může peněžitá záruka připadnout státu s poukazem na §73a odst. 4 a 6 trestního řádu. Podle vrchního soudu je třeba akcentovat, že v této fázi trestního řízení jsou předčasné polemiky o důvodech pro připadnutí záruky státu, když ani jedna trestní věc není pravomocně skončena. Předmětem řízení bylo toliko posouzení důvodnosti dalšího držení peněžité záruky s poukazem na případné odpadnutí útěkového vazebního důvodu a krajský soud se pouze okrajově vyjádřil ke skutečnostem, které v budoucnu mohou hrozit. Vrchní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelů, že krajský soud vycházel ze skutečností z řízení vedeného městským soudem v jiné trestní věci stěžovatele 7), přestože žádné důkazy z tohoto řízení nebyly v nyní posuzované věci provedeny. Skutečnost, že stěžovatel 7) je v jiném trestním řízení ve vazbě, není novým důkazem pro žádného ze stěžovatelů, kteří o tento fakt opřeli svou žádost o zrušení peněžité záruky. Námitky stěžovatelů směřující proti tomu, že krajský soud nesprávně posuzoval existenci dalších vazebních důvodů podle §67 písm. b) a c) trestního řádu, shledal vrchní soud neopodstatněnými, když krajský soud jednoznačně uvedl, že jako opodstatněnou shledal toliko vazbu útěkovou podle §67 písm. a) trestního řádu. K námitkám stěžovatelů o podjatosti předsedy senátu krajského soudu Mgr. Aleše Novotného vrchní soud konstatoval, že stížnostní soud nemůže o takových námitkách rozhodovat, neboť k tomu není příslušným soudem podle §31 trestního řádu. Přesto vrchní soud doplnil, že složitelům peněžité záruky je dlouhodobě známo, že ve věci stěžovatele 7) je předsedou senátu Mgr. Aleš Novotný, tudíž jim nic nebránilo námitku podjatosti uplatnit současně s podanou žádostí a nikoli až v rámci odůvodnění stížnosti.
II.
Argumentace stěžovatelů
8. Velmi obsáhlé ústavní stížnosti složitelů peněžité záruky a stěžovatele 7) obsahují několik okruhů námitek rozebraných níže. Tyto námitky jsou velmi podrobně rozvedeny a doplněny četnými odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Okruhy námitek v obou ústavních stížnostech se vzájemně prolínají.
9. První námitka směřuje k porušení zásady vázanosti soudu zákonem a spolu s tím k porušení práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces, když bez zbytečného odkladu poté, co byl stěžovatel 7) vzat do vazby, nedošlo k vrácení peněžité záruky. Složitelé peněžité záruky i stěžovatel 7) tvrdí, že stěžovatel 7) je v době podání stížnosti již 23 měsíců ve vazbě, aniž by bylo rozhodnuto o vrácení složené peněžité záruky, která nahrazuje útěkovou vazbu. Účelem peněžité záruky je přitom podle judikatury ESLP zajištění účasti obviněného u hlavního líčení, podobně jako u (útěkové) vazby. Stejně tak podle trestního řádu je peněžitá záruka institutem vazbu nahrazujícím. V nyní posuzované věci byla peněžitá záruka složena za účelem zajištění účasti stěžovatele 7) propuštěného na svobodu u hlavního líčení a stěžovatel 7) je paralelně s tím nepřípustně ve výkonu vazby. Vazební důvod podle §67 písm. a) trestního řádu nemůže trvat, když se stěžovatel 7) nachází ve vazbě. Nadto je ve vazbě, která na rozdíl od režimu výkonu trestu neumožňuje žádné volné opuštění prostor věznice, stěžovatel 7) omezen na osobní svobodě zcela, pročež není jasné, jak obecné soudy dospěly k závěru, že důvod vazby útěkové přetrvává. Naopak byla naplněna hypotéza §73a odst. 5 trestního řádu, neboť pominuly důvody, které vedly k přijetí peněžité záruky. Podle uvedeného ustanovení trestního řádu měl krajský soud bez návrhu a bez zbytečného odkladu vydat rozhodnutí o zrušení peněžité záruky. V tomto ohledu složitelé argumentují také rozsudkem ESLP ze dne 25. 4. 2000 ve věci Punzelt proti České republice, stížnost č. 31315/96, v němž se konstatuje povinnost navrátit složenou peněžitou záruku v případě, že po jejím složení došlo opětovně ze strany státu ke zbavení osobní svobody jedince. Výše uvedené nelze změnit ani odkazem na §73a odst. 4 a 6 trestního řádu, když závěry krajského soudu o budoucí aplikaci těchto ustanovení jsou svévolné a nezákonné. Připadnutí peněžité záruky podle §73a odst. 4 písm. c) trestního řádu přichází v úvahu, pokud obviněný opakuje trestnou činnost nebo se pokusí dokonat trestný čin, který dříve nedokonal nebo který připravoval nebo kterým hrozil. Pod žádnou z těchto kategorií však nelze subsumovat trestný čin, z jehož spáchání je stěžovatel 7) obviněn v druhé trestní věci vedené u městského soudu, když jde o typově odlišnou trestnou činnost. Krajský soud nesprávně své rozhodnutí opírá o možnou budoucí aplikaci §73a odst. 6 trestního řádu, podle kterého může být peněžitá záruka použita na zaplacení peněžitého trestu nebo nákladů trestního řízení, pokud peněžitá záruka trvá až do pravomocného odsouzení obviněného. Ustanovení §73a odst. 6 trestního řádu se však použije právě pouze při trvání peněžité záruky až do pravomocného odsouzení. Když před takovým odsouzením pominou důvody, které vedly k přijetí záruky, je nutno rozhodnout podle §73a odst. 5 trestního řádu.
10. Složitelé peněžité záruky i stěžovatel 7) dále tvrdí, že byli předsedou senátu krajského soudu Mgr. Alešem Novotným uvedeni v omyl, když měli za to, že skládají peněžitou záruku za účelem propuštění stěžovatele 7) z výkonu vazby. Namísto toho předseda senátu se státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") JUDr. Jiřím Kadlecem plánovali, aby se stěžovatel vůbec neocitl na svobodě. To dokazuje přípis státního zástupce ze dne 27. 11. 2015 adresovaný krajskému soudu, v němž se žádá o vyrozumění o případném propuštění stěžovatele 7) z vazby, aby mohla být činěna nezbytná opatření podle §93 odst. 1 ZMJS k zadržení stěžovatele 7). Příkaz k propuštění stěžovatele 7) pak byl předsedou senátu vydán dne 1. 2. 2016 při zjevné vědomosti o tom, že má být ten samý den stěžovatel 7) ještě v prostorách věznice znovu zadržen a na svobodu vůbec nepropuštěn. Šikanózní charakter uvedeného postupu uznal i Ústavní soud v usnesení ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1030/16. Stěžovatel 7) velmi podrobně argumentuje k nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení ve věci jeho zadržení v rámci vydávacího řízení do Íránu. Dále stěžovatel 7) poukazuje na jednání předsedy senátu krajského soudu spočívající v zaslání přípisu Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství"), v němž uvedl, že přeposílá uvedenému orgánu činnému v trestním řízení anonymní podání učiněné vůči stěžovateli 7) a krajskému soudu zaslané věznicí pro další využití (postoupení příslušnému státnímu zastupitelství) a dále zahrnul informaci, že vzhledem k možnému zmaření případných dalších úkonů nebude tento přípis založen do spisu, ale veden mimo spis. Stěžovatel 7) pak s ohledem na uvedené označuje předsedu senátu za tajného pošťáka a pomocníka státního zastupitelství, vyšetřujícího soudce a prokurátora. Mezi předsedou senátu krajského soudu a vrchním státním zastupitelstvím existují nadstandardní vztahy. Předseda senátu krajského soudu spolupracoval se státním zástupcem vrchního státního zastupitelství Mgr. Sosíkem na přípravě druhého trestního stíhání stěžovatele, a přesto přijal peněžitou záruku, kterou odmítá vrátit. Nelze pochybovat o jeho zlé víře vůči složitelům.
11. Dále stěžovatelé tvrdí, že bylo porušeno jejich právo na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když podle §2 odst. 4 trestního řádu mají být s největším urychlením projednávány zejména vazební věci, podle §74 odst. 1 trestního řádu je rozhodnutí o zrušení peněžité záruky rozhodnutím o vazbě a podle §73a odst. 5 trestního řádu je nutno peněžitou záruku zrušit, pokud důvody vazby zcela pominuly. Nad rámec limitů jednoduchého práva je třeba vnímat limity norem ústavního práva. Konkrétně zadržování peněžité záruky soudem, ačkoli odpadl vazební důvod, je v rozporu se zásadou zdrženlivosti zakotvenou čl. 4 Listiny. Je zjevné, že není šetřeno vlastnické právo stěžovatelů podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
12. Napadenými rozhodnutími obecných soudů mělo dále dojít k porušení práv stěžovatelů na projednání věci veřejně a v jejich přítomnosti, k porušení zásad kontradiktornosti a rovnosti zbraní. O žádosti složitelů peněžité záruky bylo rozhodováno v rámci hlavního líčení ve dnech 20. a 21. 7. 2018 bez toho, aby byli stěžovatelé či jejich zástupce o této skutečnosti předem informováni. Složitelé peněžité záruky tak neměli možnost se k věci a prováděnému dokazování možnost vyjádřit oproti stěžovateli 7) a státnímu zástupci, kteří byli na jednání přítomni.
13. Další porušení svých práv stěžovatelé spatřují v tom, že bylo rozhodnuto předsedou senátu Mgr. Alešem Novotným, který má však být pro svůj poměr ke stěžovateli 7) z projednání věci vyloučen ve smyslu §30 trestního řádu. Nadto se námitkou podjatosti odmítl zabývat vrchní soud a v napadeném usnesení pouze uvedl, že není soudem funkčně příslušným k rozhodnutí o námitce podjatosti. Takové vypořádání se s kruciální stížnostní námitkou je třeba označit za účelové, zcela opomíjející skutkový stav a logiku věci. Podjatost předsedy senátu krajského soudu je akcentována podle stěžovatele 7) tím, že se (podle vlastních slov krajského soudu) měl stěžovatel 7) dopouštět kriminalizování vyšetřovatelů, kteří se předchozího trestního řízení zúčastnili včetně státního zástupce a předsedy senátu, který citovanou věc projednává. I předseda senátu krajského soudu má být obětí kriminalizace ze strany stěžovatele 7), a přesto rozhoduje v jiném trestním řízení vedeném proti stěžovateli 7).
14. Základní práva všech stěžovatelů jsou porušována i tím, že peněžitá záruka je zadržována z politických motivů exekutivy, případně z důvodu skryté agendy orgánů činných v trestním řízení. Výše popsaná účelová nečinnost soudů evidentně ukazuje na motivaci soudů co nejdéle držet peněžitou záruku, aby v budoucnu mohlo být svévolně rozhodnuto o jejím připadnutí státu. Toto tvrzení je podporováno veřejně známým řetězením nezákonností v trestních řízeních vedených proti stěžovateli 7) spočívajících např. v opakovaném porušení práva důvěrné komunikace mezi stěžovatelem 7) a jeho obhájci.
15. Jako poslední složitelé peněžité záruky i stěžovatel 7) namítají porušení svých práv na řádné odůvodnění rozhodnutí, a to napadeným usnesením vrchního soudu. Tento soud se nevypořádal s celou řadou relevantních námitek a argumentů stěžovatelů.
III.
Řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud nahlížel do spisu vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 46 T 5/2015, a dále si vyžádal kopie ze spisu vedeného krajským státním zastupitelstvím pod sp. zn. 1 KZM 2002/2015. Ústavní soud vyzval krajský soud, vrchní soud a vrchní státní zastupitelství, aby se vyjádřily k ústavním stížnostem.
17. Krajský soud ve vyjádřeních ze dnů 4. 12. 2018 a 24. 1. 2019 primárně odkázal na písemné odůvodnění jím vydaného napadeného usnesení. Obsahem spisu jsou vyjádření složitelů peněžité záruky o znalosti důvodů trestního stíhání stěžovatele 7) a další rozhodnutí popisující důvody vazby a možné další procesní postupy soudu ve vztahu k případné peněžité záruce. Krajský soud považuje za účelovou námitku svévolnosti a nezákonnosti úvah o možném budoucím postupu soudu ohledně peněžité záruky, když v odůvodnění napadeného usnesení je jasně vysvětleno, že takový postup je závislý na jiném trestním řízení. Novou skutečností je námitka týkající se uvádění v omyl stěžovatelů předsedou senátu krajského soudu, k níž krajský soud uvedl, že rozhodování o vazbě je zcela samostatné a nezávislé na dalších řízeních, pročež úvahy jiných orgánů o vlastním procesním postupu jsou pro vlastní rozhodnutí irelevantní. K tvrzené tajné komunikaci předsedy senátu a dalších orgánů činných v trestním řízení krajský soud uvedl, že pouze dané anonymní podání, které nebylo důkazem v jím rozhodované trestní věci, předal státnímu zástupci a učinil opatření, aby nedošlo k případnému zmaření objasnění skutečností důležitých pro jiné trestní řízení.
18. Vrchní soud ve svých vyjádřeních ze dnů 8. 11. 2018 a 11. 1. 2019 pouze odkázal na jím vydané usnesení v této věci a uvedl, že nesdílí názor stěžovatelů, že došlo k zásahu do jejich základních práv.
19. Vrchní státní zastupitelství ve vyjádřeních ze dnů 3. 12. 2018 a 23. 1. 2019 uvedlo, že jako stěžejní pro posouzení věci se jeví odpověď na otázku, zda omezení osobní svobody v jiné trestní věci vylučuje trvání vazebních důvodů podle §67 písm. a) trestního řádu a tím také trvání peněžité záruky složené v předchozí trestní věci. Vzhledem k tomu, že jde o dvě rozdílná řízení, přičemž opodstatněnost trvání vazebních důvodů je vždy třeba posuzovat v konkrétní věci, ve které byla peněžitá záruka přijata, nutno uzavřít, že samotné omezení osobní svobody v jiné trestní věci nevylučuje trvání vazebních důvodů ani trvání peněžité záruky v původní trestní věci. Krajský soud nemůže totiž žádným způsobem ovlivnit, zda, jakým způsobem a po jakou dobu bude omezen na osobní svobodě stěžovatel 7) v jiné své trestní věci. Zde je možno poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, např. usnesení ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 1314/15. Obecné soudy správně dospěly k závěru o opodstatněnosti důvodů vazby útěkové podle §67 písm. a) trestního řádu na straně stěžovatele 7). Dále se ve vyjádření uvádí, že za situace, kdy stěžovatel 7) mohl závažným způsobem porušit podmínky peněžité záruky, je zákonnou povinností soudu se touto okolností zabývat a pečlivě tuto skutečnost při svém postupu zvažovat. Skutečnost, že ze strany stěžovatele 7) mohlo dojít závažným způsobem k pokusu ovlivnit jeho trestní stíhání pro mimořádně závažnou hospodářskou trestnou činnost v původní trestní věcí, má zásadní dopad na otázku přípustnosti držení peněžité záruky i do budoucna. Přitom ale otázku opakování trestné činnosti stěžovatele 7) není možno řešit jako prejudiciální, mimo jiné i s ohledem na skutečnost, že by nebyly dodrženy základní zásady trestního řízení, minimálně v dostatečném objasnění skutkového stavu věci potřebného pro rozhodnutí, jak má na mysli ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. Dále bylo stručně argumentováno i proti dalším námitkám složitelů peněžité záruky a doplněno vyjádření, že jejich základní práva nebyla porušena. Vrchní státní zastupitelství kategoricky odmítlo námitku stěžovatele 7) o tajné komunikaci mimo spis a koordinaci různých orgánů činných v trestním řízení. Krajský soud postupoval zcela v intencích trestních předpisů, pokud postoupil vrchnímu státnímu zastupitelství k dalšímu opatření anonymní podání o údajném ovlivňování svědků ze strany stěžovatele 7), původně doručené Vězeňské službě ČR. Obsahem této písemnosti bylo totiž oznámení na možnou trestnou činnost stěžovatele. Za této situace nepřicházelo vůbec v úvahu písemnost žurnalizovat do spisového materiálu, respektive s ní seznamovat stěžovatele 7), neboť by evidentně mohl být zmařen účel trestního řízení, jak je definován v §1 odst. 1 trestního řádu. Úvahy stěžovatele 7) o jakési spolupráci soudce a státního zástupce na přípravě jeho trestního stíhání v souvislosti s údajným ovlivňováním svědků tak postrádají reálný základ. Úvahy stěžovatelů o motivaci státu, aby prostřednictvím soudů uměle navyšoval výši peněžité záruky za účelem pokrytí škody způsobené trestným činem, jsou ryze hypotetické a nemají v ničem oporu.
20. Složitelé peněžité záruky ve své replice uvedli, že se seznámili s ústavní stížností stěžovatele 7, s níž se ztotožňují, avšak zdůrazňují, že jejich ústavně zaručená práva jsou na stěžovateli 7) nezávislá. Dále označili odkaz vrchního státního zastupitelství na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1314/15 za nepřípadný a vytržený z kontextu, když jednak nejde o závaznou prejudikaturu, neboť Ústavní soud v citované věci rozhodl odmítavým usnesením pro zjevnou neopodstatněnost, a dále rozhodoval ve skutkově odlišné situaci, v níž dotčená osoba byla již pravomocně odsouzena a v paralelně vedeném trestním řízení nastoupila výkon trestu. Dále složitelé namítli, že nebyli nijak poučeni v celém řízení o přípustnosti peněžité záruky o možnostech jejího připadnutí státu podle §73a odst. 4, 6 a 7 trestního řádu. Složitelé byli také krajským soudem vmanévrováni do situace, že se museli vzdát práva na stížnost proti usnesení o přijetí peněžité záruky, bylo jim totiž dáno najevo, že jde o jediný možný postup, který povede rychle k tomu, že bude stěžovatel 7) propuštěn na svobodu. Dále stěžovatelé obsáhle zrekapitulovali a částečně rozvedli v ústavní stížnosti uplatněné námitky.
21. Stěžovatel 7) ve své replice konstatoval, že zlá víra orgánů činných v trestním řízení vůči jeho osobě se zdá na první pohled být aktivitami v různých řízeních, avšak jde o spolu související zneužití státního aparátu. Doplnil, že se plně připojuje k replice složitelů peněžité záruky a poté zrekapituloval a částečně rozvedl v ústavní stížnosti uplatněné námitky. Zejména uvedl, že krajský soud a vrchní státní zastupitelství bagatelizují význam toho, že došlo k založení komunikace mezi nimi mimo spis. Je nutné, aby byl vždy při jakémkoli kontaktu soudu se stranou řízení učiněn úřední záznam. Stěžovatel 7) v replice polemizuje o správnosti kontaktu soudců vrcholných soudů České republiky s účastníky řízení. K peněžité záruce stěžovatel 7) podtrhuje argumentaci složitelů v replice, že nebyli předem poučeni o možnosti jejího připadnutí státu.
22. Dne 22. 2. 2020 obdržel Ústavní soud podání advokáta složitelů peněžité záruky označené jako doplnění ústavní stížnosti, v němž se opakovaně uvádí, že krajské státní zastupitelství postupovalo excesivně v rámci vydávacího řízení do Íránu, a dále že stěžovatel 7) podal další ústavní stížnost, neboť stát není schopen se žádným způsobem vyrovnat s excesivním zneužitím tohoto vydávacího řízení vůči němu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
23. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas osobami k tomu oprávněnými, splňují i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
24. Na splnění procesních předpokladů řízení nic nezměnilo ani to, že dne 11. 1. 2020 obdržel Ústavní soud od advokáta stěžovatele 7) Mgr. Davida Zahumenského sdělení o ukončení zastoupení s tím, že zastoupení skončí ke dni 31. 1. 2020. Smysl a účel advokátního přímusu spočívající v zajištění právně kvalifikovaného uplatňování práv před Ústavním soudem byl v tomto řízení již zcela vyčerpán podáním ústavní stížnosti a repliky k vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Jediným úkonem bez právního zastoupení stěžovatele 7) je tak doručení konečného odmítavého rozhodnutí. Pouze pro doručení konečného odmítavého usnesení stěžovateli 7) není nezbytné, aby si stěžovatel zvolil advokáta nového.
V.
Vlastní posouzení
25. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
26. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
A) K námitkám, že peněžitá záruka měla být vrácena, neboť pominul důvod vazby:
27. Po přezkoumání napadených rozhodnutí a podstatných částí spisu vedeného krajským soudem pod sp. zn. 46 T 5/2015 Ústavní soud shledal, že obecné soudy rozhodly správně, a s námitkami stěžovatelů se neztotožnil. Základní námitkou v této věci je, že obecné soudy nesprávně zamítly žádost složitelů a stěžovatele 7) o vrácení peněžité záruky. Podle stěžovatelů - stručně řečeno - měla být peněžitá záruka vrácena s ohledem na to, že stěžovatel byl v jiném trestním řízení vzat do vazby, pročež nemůže trvat peněžitá záruka nahrazující útěkovou vazbu. Tato námitka je však nesprávná, neboť je dán zákonný důvod pro její ponechání podle §73a odst. 4 písm. c) trestního řádu, který stěžovatelé ve svých podáních marginalizovali, avšak podle kterého krajský soud zcela správně rozhodl.
28. Podle §73a odst. 4 písm. c) trestního řádu soud rozhodne, že peněžitá záruka připadá státu, jestliže obviněný opakuje trestnou činnost nebo se pokusí dokonat trestný čin, který dříve nedokonal nebo který připravoval nebo kterým hrozil. Opakování trestné činnosti je vykládáno [podobně jako u §67 písm. c) trestního řádu] nejen jako opakování konkrétního trestného činu, ale i jako spáchání trestného činu téže povahy (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 1995 sp. zn. 7 To 2/95, publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 39/1995 tr.). Okamžik, ke kterému může soud rozhodnout, že peněžitá záruka připadá státu z důvodu uvedeného v §73a odst. 4 písm. c) trestního řádu, je pak již nutno odlišit od okamžiku, ke kterému může soud učinit závěr o opakování trestné činnosti podle §67 písm. c) trestního řádu, a je třeba vyčkat do pravomocného rozhodnutí, které potvrdí či vyvrátí, zda obviněný skutečně trestnou činnost opakoval. Oproti samotnému rozhodování o existenci vazebního důvodu je zde totiž časový prostor pro vyčkání na takové pravomocné rozhodnutí, který umožňuje soudům o případném připadnutí peněžité záruky státu rozhodnout kvalifikovaně za respektování základního principu presumpce neviny ve spojení s ochranou práva vlastnit majetek. Vedení dalšího trestního řízení vůči obviněnému pro obdobný trestný čin legitimizuje nevrácení peněžité záruky do okamžiku, kdy je postaveno najisto, zda k opakování trestné činnosti došlo či ne. Jak správně uvedl krajský soud v nyní posuzované věci, pro rozhodnutí o připadnutí peněžité záruky státu je nutná rovina jistoty.
29. Krajský soud tak správně zkoumal, zda je v nyní posuzované věci dáno důvodné podezření, že k opakování trestné činnosti stěžovatelem 7) došlo, pročež učinil závěr, že podezření dáno jest, když stěžovatel 7) byl pro obdobou trestnou činnost v době rozhodnutí krajského soudu stíhán před soudem. Ústavní soud se plně ztotožnil s tím, že existoval důvod pro nevrácení záruky právě s ohledem na možnost jejího dalšího připadnutí státu podle §73a odst. 4 trestního řádu, neboť v době rozhodování krajského soudu bylo důvodné se domnívat (s ohledem na další trestní stíhání, v němž byl stěžovatel vzat do vazby a k dnešnímu dni i pravomocně odsouzen), že stěžovatel 7) opakoval trestnou činnost, která se v tomto konkrétním případě potkává i ve stejné skutkové podstatě §361 odst. 1 trestního zákoníku. V tomto ohledu nelze přisvědčit závěru vrchního soudu, že polemiky o připadnutí peněžité záruky státu jsou předčasné, když potenciální důvod pro připadnutí peněžité záruky státu podle §73a odst. 4 písm. c) trestního řádu je zde klíčový. Právě ten odůvodňuje další trvání peněžité záruky, když existuje (s ohledem na tehdy trvající a dnes již skončené trestní stíhání stěžovatele) důvodný předpoklad, že stěžovatel trestnou činnost opakoval.
30. Stěžovatelé argumentují tím, že ihned v okamžiku, kdy pominuly důvody, které vedly k přijetí záruky, tj. kdy byl stěžovatel 7) vzat do vazby v jiné trestní věci, měla být peněžitá záruka bez zbytečného odkladu vrácena. S tím se však nelze ztotožnit, když právě vzetím stěžovatele 7) v jiné věci do vazby se krajský soud dozvěděl o potenciálním opakování trestné činnosti, které, jak vysvětleno výše, je třeba prokázat pravomocným odsouzením v tomto druhém řízení. Výše uvedený závěr nemůže změnit ani stěžovateli citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 8 Tz 22/2013 (publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 36/2014 tr.), podle kterého musí soud rozhodnout o připadnutí peněžité záruky státu včas za trvání trestního stíhání a vazebních důvodů, neboť Nejvyšší soud se zabýval situací, kdy obecné soudy rozhodly o připadnutí peněžité záruky státu po pravomocném rozhodnutí (nadto zproštění obviněného) v onom primárním trestním řízení, v němž byla peněžitá záruka složena. K takové situaci v nyní posuzované věci nedošlo. Nepřípadný je také odkaz stěžovatelů na rozsudek ESLP ze dne 25. 4. 2000 ve věci Punzelt proti České republice, stížnost č. 31315/96, v němž se soud v jedné větě a ve zcela obecných konturách vyjadřuje k vracení složené peněžité záruky v případě dalšího omezení osobní svobody. V uvedeném rozhodnutí se možnost zadržení peněžití záruky ze zákonného důvodu za účelem rozhodnutí o jejím možném připadnutí státu vůbec neřeší.
31. Dále Ústavní soud uvádí, že vzhledem k tomu, že důvod pro nevrácení peněžité záruky a její další držení s ohledem na možnost propadnutí podle §73a odst. 4 písm. c) trestního řádu byl dán a tento důvod krajský soud uvedl a odůvodnil ve svém usnesení, jsou další úvahy obecných soudů týkající se existence vazebního důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu bezpředmětné. Obecné soudy by však do budoucna měly pečlivě vážit právě z tohoto hlediska a z hlediska obecné logiky ve svých odůvodněních, zda skutečně může přetrvat vazební důvod podle §67 písm. a) trestního řádu u osoby, která je omezena na osobní svobodě v jiném řízení anebo zda pro takové situace existují jiné mechanismy vyrozumívání orgánů činných v trestním řízení proti konkrétní osobě mezi sebou. V tomto ohledu okrajově Ústavní soud poukazuje na vnitřní rozpornost argumentace složitelů peněžité záruky v ústavní stížnosti, kteří na jednu stranu volají po tom, aby takto orgány činné v trestním řízení mezi sebou komunikovaly (str. 20 ústavní stížnosti) a na druhou stranu takové jednání označují za protiústavní praxi (taktéž str. 20 ústavní stížnosti). Nutno konstatovat, že taková praxe orgánů činných v trestním řízení založená na vyrozumívání ostatních orgánů vedoucích trestní řízení proti konkrétní osobě na základě centrální evidence stíhaných osob v případě jejich propuštění nevykazuje v obecné rovině známky protiústavnosti. Tímto se samozřejmě nemyslí jakékoli účelové "spiknutí" dotčených orgánů činných v trestním řízení, ale běžné kontaktování vyšetřujících orgánů propouštějícím orgánem o tom, že k propuštění osoby může potenciálně určitého dne dojít.
32. Závěrem k této hlavní části námitek stěžovatelů Ústavní soud shrnuje, že u peněžité záruky v nyní posuzované věci existuje zákonný důvod pro její ponechání i v případě dalšího zbavení osobní svobody stěžovatele, neboť může propadnout v případě opakování trestné činnosti. S ohledem na zásadu presumpce neviny však soudy nemohou rozhodnout o propadnutí peněžité záruky dříve, než je ono další trestní řízení pravomocně skončeno.
B) K námitkám, že složitelé nebyli poučeni podle §73a odst. 9 trestního řádu:
33. Podle §73a odst. 9 trestního řádu musí být obviněný a osoba, která peněžitou záruku složila, předem upozorněni na důvody, pro které peněžitá záruka může připadnout státu, být použita na zaplacení peněžitého trestu, nákladů trestního řízení nebo k uhrazení pohledávky poškozeného. Stěžovatelé namítli, že nebyli vůbec splněny podmínky pro složení peněžité záruky, neboť se jim uvedeného poučení nedostalo.
34. Ústavní soud se poučením podle §73a odst. 9 zabýval v nálezu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 2787/15 (N 112/81 SbNU 763). V tehdy posuzovaném řízení vyšlo až po pravomocném odsouzení obviněného najevo, že složitelkou peněžité záruky byla jeho manželka, která tudíž nebyla v průběhu rozhodování o přípustnosti a přijetí peněžité záruky identifikována jako složitelka, natož poučena ve smyslu §73a odst. 9 trestního řádu. Ústavní soud v uvedeném nálezu výslovně formuloval, že poučovací povinnost soudu podle §73a odst. 9 trestního řádu "nechápe přitom Ústavní soud jako pouhou obecnou poučovací klauzuli, jakou je např. ustanovení §2 odst. 13 nebo §46 trestního řádu, nýbrž jako procesní podmínku pro přijetí peněžité záruky ze strany soudu. Na posuzování jejího naplnění však Ústavní soud nenahlíží formalisticky. Pro dostatečnou ochranu majetku dotčené osoby postačí, bude-li nad veškerou pochybnost zřejmé, že tato soudem identifikovaná osoba byla předem dostatečně a prokazatelně zpravena o budoucím možném nakládání se složenou zárukou (např. podle §71 odst. 2 nebo §73a odst. 4 až 8 trestního řádu). Avšak vzhledem k tomu, že takové poučení může sledovat protichůdné cíle (pobídka složit nebo naopak odrazování od složení), je nutno z hlediska ochrany zájmů složitele vyžadovat, aby obecný soud, jako orgán ochrany základních práv a svobod (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), před přijetím peněžité záruky ověřil, zda se osobě záruku skládající takového poučení dostalo."
35. V nyní posuzované věci přitom není pochyb o tom, že se všem stěžovatelům daného poučení dostalo již jen na základě jejich vlastního prohlášení, které písemně učinili v rámci nabídek peněžité záruky. V těchto dokumentech stěžovatelé výslovně stvrdili, že jsou seznámeni s tím, že je stěžovatel 7) trestně stíhán a pro jaké skutky, a dále výslovně prohlásili, že byli seznámeni s důvody, pro které může být rozhodnuto o tom, že peněžitá záruka podle ustanovení §73a odst. 4 trestního řádu propadá státu, a také s důvody, pro které může být peněžitá záruka použita na zaplacení peněžitého trestu či na úhradu nákladů trestního řízení podle §73a odst. 6 trestního řádu. Ústavní soud konstatuje, že za situace, kdy sami složitelé peněžité záruky učinili (v některých případech opakované) nabídky složení peněžité záruky za stěžovatele 7) obsahující uvedené znění, bylo nad veškerou pochybnost zřejmé, že tyto konkrétní osoby nabízející složení peněžité záruky byly předem dostatečně a prokazatelně zpraveny o budoucím možném nakládání se složenou zárukou. O věrohodnosti jejich nabídek nebylo třeba pochybovat, když peněžitou záruku nakonec také složili a byli ve vazebních zasedáních vyslýchání soudem. Jak již Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. III. ÚS 2787/15, na posouzení naplnění poučení podle §73a odst. 9 nenahlíží formalisticky. Pokud osoba nabízející složení peněžité záruky sama učiní písemné prohlášení, o jehož věrohodnosti netřeba pochybovat a které je založeno ve spise, že je ve smyslu §73a odst. 9 trestního řádu poučena, je tím dotčená procesní podmínka splněna.
C) K námitkám o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě:
36. Veškerá argumentace stěžovatelů týkající se porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z toho, že peněžitá záruka měla být zrušena. Stěžovatelé tvrdili, že o zrušení (vrácení) peněžité záruky mělo být rozhodnuto bez zbytečného odkladu poté, kdy se krajský soud dozvěděl o odpadnutí vazebního důvodu [tj. o vzetí stěžovatele 7) do vazby v jiné trestní věci]. Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodly správně o zamítnutí žádosti na její vrácení (a o zamítnutí stížnosti proti takovému rozhodnutí), jak je uvedeno výše, nemohlo nevrácením peněžité záruky dojít k porušení uvedeného práva. O samotné žádosti o vrácení peněžité záruky bylo rozhodnuto bez zbytečného odkladu po jejím podání.
D) K námitkám o porušení práva na projednání věci veřejně, v přítomnosti složitelů peněžité záruky, o porušení zásad kontradiktornosti a rovnosti zbraní:
37. Podle složitelů peněžité záruky došlo napadenými usneseními obecných soudů k porušení jejich práv na projednání věci veřejně a v jejich přítomnosti, k porušení zásad kontradiktornosti a rovnosti zbraní. O žádosti složitelů peněžité záruky totiž bylo rozhodováno v rámci hlavního líčení ve dnech 20. a 21. 7. 2018 bez toho, aby byli o této skutečnosti předem informováni.
38. Ústavní soud k těmto námitkám předně uvádí, že je správně vypořádal již vrchní soud v napadeném usnesení, kde se vysvětluje, že o věci primárně mohlo být rozhodnuto v souladu s trestním řádem v neveřejném zasedání. Krajský soud žádost složitelů o vrácení peněžité záruky projednal v nedlouho poté konaném hlavním líčení, přestože o ní mohlo být rozhodnuto v neveřejném zasedání, a to z důvodu, aby měl možnost se k věci vyjádřit stěžovatel 7). Krajský soud takto jednal nad rámec trestního řádu ve prospěch stěžovatele 7), přičemž v hlavním líčení dne 20. 6. 2018 se toliko konstatovala existence daného návrhu složitelů a stěžovateli 7) se dala možnost se k věci vyjádřit. Stěžovatel 7) se v rámci vyjádření k návrhu složitelů připojil, čímž toho dne hlavní líčení skončilo. Následovala porada senátu a další den započalo hlavní líčení vyhlášením napadeného usnesení, kterým byla žádost složitelů zamítnuta. To znamená, že se nekonstatovaly žádné nové skutečnosti, neproběhlo žádné dokazování a k návrhu se ani nevyjadřoval státní zástupce. Vzhledem k tomu zde byla možnost stěžovatelů k věci se vyjádřit vyčerpána jejich argumentací v podané žádosti, kterou se krajský soud ve svém rozhodnutí podrobně zabýval.
E) K namítané koordinaci orgánů činných v trestním řízení:
39. Všichni stěžovatelé obsáhle v ústavních stížnostech a replikách namítají, že v trestních řízeních vedených proti stěžovateli 7) se orgány činné v trestní, řízení různě koordinují, jednají často tajně a "spiklenecky" a v nyní posuzované věci týkající se peněžité záruky se takové jednání mělo projevit tím, že krajský soud koordinoval s krajským státním zastupitelstvím přijetí peněžité záruky a propuštění stěžovatele z vazby na svobodu tak, aby ve skutečnosti na svobodu propuštěn nebyl a namísto toho byl ihned zadržen pro účely vydávacího řízení podle ZMJS na pokyn právě krajského státního zastupitelství. Uvedený závěr vyvozují stěžovatelé z toho, že krajské státní zastupitelství požádalo o informaci o případném propuštění stěžovatele 7) z vazby a krajský soud tuto informaci poté poskytl.
40. Jak již částečně rozebráno výše, takovéto vyrozumívání mezi orgány činnými v trestním řízení je zcela běžné, když je proti jedné osobě vedeno více trestních řízeních a v jednom z těchto řízení (či v jeho důsledku) je tato osoba omezena na osobní svobodě. V současnosti neexistuje jiný postup než (i v této věci uskutečněné) vyrozumění dalších orgánů činných v trestním řízení mezi sebou. Před propuštěním z výkonu trestu či z vazby je běžně v dostupných evidencích kontrolováno, zda je vedeno proti dané osobě další trestní řízení a pokud tomu tak je, tyto orgány jsou vyrozuměny o potenciálním propuštění. V obecné rovině takovému postupu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, když propouštějící orgán činný v trestním řízení zpravidla nemá povědomost o tom, zda a z jakých důvodů by mohla být daná osoba omezena na osobní svobodě v jiném řízení. Nutno poukázat také na to, že sami stěžovatelé postup spočívající v koordinaci orgánů činných v trestním řízení při propouštění obviněných osob na některých místech ústavní stížnosti označují za správný. Klíčové je, že této osobě jsou následně i v tomto dalším řízení poskytnuty všechny záruky spravedlivého procesu a dalších základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. To se ostatně projevilo i u stěžovatele 7), když v následujícím řízení krajský soud nevyhověl návrhu státního zástupce krajského státního zastupitelství na vzetí stěžovatele do předběžné vazby podle ZMJS a ten byl propuštěn na svobodu.
41. Ústavní soud ze spisu krajského soudu ani ze spisu krajského státního zastupitelství, do nichž nahlížel, nezjistil jakékoli poznatky o tvrzené "zlé vůli" orgánů činných v trestním řízení, ale běžný a zákonný postup. Předseda senátu krajského soudu toliko v souladu s žádostí krajského státního zastupitelství poskytl informaci o tom, kdy se bude rozhodovat o vazbě. Vedle toho postup krajského státního zastupitelství nebyl posléze aprobován soudem a stěžovatel 7) nebyl vzat do předběžné vazby podle ZMJS, tudíž nastavené ústavní a zákonné záruky se ukázaly být fungující.
42. Stěžovatel 7) v tomto řízení před Ústavním soudem velmi podrobně argumentoval k nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení ve věci jeho zadržení v rámci vydávacího řízení do Íránu, k čemuž třeba zopakovat, že není jakkoli prokázáno, že by dané vydávací řízení mělo souvislost s nyní posuzovanou trestní věcí vedenou krajským soudem.
43. Stejně tak krajský soud postupoval standardně, když se do jeho dispozice dostalo anonymní podání o páchání trestné činnosti stěžovatelem 7), které ale nesouviselo s krajským soudem projednávanou věcí. Takovým podáním se krajský soud nesmí zabývat a musí jej předat vyšetřujícím orgánům. Vzhledem k tomu, že pak jde o jiné trestní řízení, tím spíš ve fází prvního prověřování, vztahují se na jakékoli zveřejňování informací o takové věci omezení uvedená v §8a a násl. trestního řádu a musí být jednáno tak, aby byl naplňován základní účel trestního řízení, kterým je náležité zjištění trestného činu, jeho pachatele, a eventuálně jeho spravedlivé potrestání.
44. Celkově k tvrzení stěžovatelů, zejména stěžovatele 7), že mezi krajským soudem, vrchním státním zastupitelstvím či krajským státním zastupitelstvím existují v této věci nadstandardní vztahy a tyto orgány činné v trestním řízení spolu neakceptovatelně spolupracují, Ústavní soud uvádí, že takový závěr v posuzované věci nelze učinit. Krajský soud postupuje zákonně a označování krajského soudu "tajným pošťákem" či "prokurátorem" aj., jak učinil stěžovatel 7) ve svých podáních, je vysoce nepřípadné.
F) K námitkám, že rozhodoval vyloučený soudce:
45. K námitkám stěžovatelů, že předseda senátu krajského soudu, který v této věci rozhoduje, má být z rozhodování vyloučen pro svůj poměr ke stěžovateli 7) nejprve Ústavní soud uvádí, že vrchní soud se touto námitkou meritorně nezabýval zcela po právu. Stěžovatelům je znám postup vznášení námitky podjatosti a proces, kterým je o ní rozhodováno. K odůvodnění toho, že k porušení nestrannosti v této věci vůči stěžovatelům nedošlo, odkazuje Ústavní soud na své nedávné usnesení ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 1795/19, v němž se podrobně zabýval právě složiteli tvrzenou podjatostí předsedy senátu.
46. K dalším námitkám stěžovatelů Ústavní soud doplňuje, že neshledal odůvodnění usnesení vrchního soudu nedostatečným, když vrchní soud se zabýval všemi relevantními námitkami stěžovatelů a své závěry k nim vysvětlil. Z celé řady údajně nevypořádaných tvrzení stěžovatelů konkretizovaných v ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé se toliko neztotožnili se závěry vrchního soudu. Dále vzhledem k tomu, že obecné soudy peněžitou záruku v souladu se zákonem nezrušily, jak je vyloženo výše, neobstojí ani argument stěžovatelů, že je toto jednání soudů motivováno jakousi skrytou agendou či politickými cíli exekutivy. Současně ani s touto věcí a rozhodováním obecných soudů o peněžité záruce nelze směšovat rozhodování o pochybeních orgánů činných v trestním řízení týkajících se porušení práva stěžovatele 7) na důvěrnou komunikaci s obhájcem.
47. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatelů zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
48. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu