ECLI:CZ:US:2020:3.US.354.20.1
sp. zn. III. ÚS 354/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. T., zastoupeného Mgr. Romanem Ambrožem, advokátem se sídlem Dělnická 209, Most, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, č. j. 5 Tdo 1185/2019-2114, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 2 To 81/2018, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 6. 2018, č. j. 6 T 7/2015-1801, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené mu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na veřejné projednání podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Rozhodnutími soudů měla být porušena též zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. S ústavní stížností stěžovatel spojil i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a z přiložených napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel pod bodem 1 uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a pod bodem 2 byl uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání mu byl podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a za sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a současně došlo podle §43 odst. 2 tr. zákoníku ke zrušení výroku o trestu, který byl stěžovateli uložen v rozhodnutí specifikovanými rozhodnutími za výše zmíněný zločin podvodu. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") byla stěžovateli jednak samostatně a jednak společně a nerozdílně s druhým odsouzeným uložena povinnost k uhrazení blíže specifikované náhrady vůči poškozeným. Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud na jeho základě rozsudek krajského soudu zrušil toliko ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a nadto byl stěžovateli podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodní společnosti na dobu pěti roků. Proti rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako nedůvodné odmítnuto.
3. Stěžovatel od počátku řízení před soudy poukazoval na skutečnost, že již v průběhu přípravného řízení vyšlo najevo, že vyšetřující policista a současně velitel celého vyšetřování navázal intimní vztah s tehdejší manželkou stěžovatele, která přitom v řízení před soudy vystupovala v pozici svědkyně a k věci vypovídala. V této souvislosti stěžovatel namítá, že úkony provedené policejním orgánem a důkazy jím shromážděné jsou v řízení procesně nepoužitelné. V tomto ohledu dal stěžovateli vrchní soud za pravdu a první meritorní rozhodnutí krajského soudu zrušil. Z tohoto zrušovacího rozhodnutí vrchního soudu totiž vyplynulo, že podstatnou část procesních úkonů ve věci prováděla z trestního řízení vyloučená osoba (policista, který měl intimní vztah s manželkou stěžovatele, a to v době provádění úkonů přípravného řízení). Na základě tohoto rozhodnutí byl provedením úkonů v přípravném řízení pověřen jiný policista. I ve vztahu k němu však stěžovatel namítá procesní podjatost, neboť tento jiný policista byl podřízeným policisty, který měl s manželkou stěžovatele intimní poměr, a proto ani tento policista nemohl zajistit nezávislost vyšetřování. Toto své tvrzení se snažil stěžovatel v řízení před soudy obhájit, avšak soudy k tomu odmítly provést důkazy zejména výslechy dalších příslušníků Policie, kteří byli členy týmu, kterému zainteresovaný policista velel. Nalézací soud tyto důkazní návrhy obhajoby neakceptoval pro jejich údajnou nadbytečnost a irelevantnost. Tímto postupem nalézacího soudu však bylo celé řízení zatíženo vadou opomenutých důkazů, neboť krajský soud jednoznačně nevyložil své důvody, pro které navržené důkazy odmítl provést. Nadto upozorňuje, že trestní soudy se s tvrzenými vadami přípravného řízení ve výše prezentovaném rozsahu dostatečně nevypořádaly.
4. Stěžovatel nadále trvá na své nevině. Je prý patrné, že úkony provedené policejním orgánem v rámci přípravného řízení byly a jsou v řízení procesně nepoužitelné a nemohly být podkladem pro další rozhodování ve věci. Celé řízení tak trpí procesními vadami. Jakkoliv nechce negovat své výhrady vůči výše zmíněným procesním vadám, závěrem ústavní stížnosti dodává, že z provedených důkazů ani nelze bez porušení principu presumpce neviny učinit závěr, že je pachatelem skutku, pro nějž byl odsouzen.
5. Zbylá stěžovatelova argumentace se vztahuje k napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Ten podle stěžovatele pochybil, když na základě nesprávné interpretace textu dovolání odmítl s odůvodněním, že dovolací důvod byl uplatněn toliko formálně, přičemž Nejvyšší soud zjevně přehlédl všechny konkrétní námitky, které stěžovatel v dovolání vznesl.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Na tomto místě je také vhodné zopakovat a připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
8. Stěžovatel namítá porušení pravidla in dubio pro reo, neboť má za to, že v důkazním řízení v jeho věci nebylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. i nadále jsou přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [např. nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
9. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy, tvrdí stěžovatel. Naopak, obecné soudy ve svých rozhodnutích ve věci přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Jestliže obecné soudy měly za to, že dokazování lze považovat za úplné a lze na jeho základě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného, není provádění dalších důkazů i s ohledem na hospodárnost celého řízení nutné.
10. Jestliže stěžovatel rozporuje použitelnost všech procesních úkonů provedených v přípravném řízení, je třeba k tomu uvést, že trestní soudy se touto námitkou náležitě zabývaly, o čemž svědčí i okolnost zmiňovaná samotným stěžovatelem, že poprvé byla věc vrchním soudem vrácena k dalšímu projednání.
11. K námitce stran opomenutých důkazů, a to výslechem obhajobou navržených svědků z řad příslušníků Policie ČR, kteří se měli vyjádřit zejména ke vztahu nadřízenosti a podřízenosti na pracovišti, které bylo zodpovědné za vedení přípravného řízení v nyní projednávané věci, se podrobně v napadeném usnesení vyjádřil Nejvyšší soud. Jak správně uzavřel, tyto důkazní návrhy nemohou představovat opomenuté důkazy, neboť krajský soud a následně i soud vrchní náležitě zdůvodnily, proč byly tyto návrhy na doplnění dokazování zamítnuty (srov. odst. 35 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
12. Ve vztahu k výtkám vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu pak může Ústavní soud uvést pouze to, že ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu se jednoznačně podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť námitky stěžovatele vznesené v dovolání neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu. Stěžovatel v dovolání polemizoval se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí, avšak takové námitky nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu. Dovolací námitky stěžovatele směřovaly toliko do důkazního řízení a jako takové neodpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto se však Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod obviněných, avšak i v tomto případě Nejvyšší soud neshledal jakékoliv pochybení (viz odst. 26 - 30 napadeného usnesení). Za daného stavu tak nezbývalo Nejvyššímu soudu, než dovolání stěžovatele odmítnout. V tomto postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky protiústavního pochybení.
13. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení mající ústavní relevanci, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
14. Závěrem lze proto shrnout, že dotčené trestní řízení jako celek nevykazuje ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
15. Za této situace, kdy Ústavní soud rozhodl neprodleně o ústavní stížnosti, z důvodu procesní ekonomie již samostatně nerozhodoval o stěžovatelem uplatněném návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu