ECLI:CZ:US:2020:3.US.3561.19.1
sp. zn. III. ÚS 3561/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Evy Urbanové, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2019 č. j. 24 Co 138/2017-527, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Dagmar Ješátkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") sp. zn. 8 C 128/2011, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud rozsudkem ze dne 10. 2. 2016 č. j. 8 C 128/2011-347 zamítl žalobu vedlejší účastnice na zaplacení částky 4 940 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 556 309, 60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (II. výrok). Okresní soud své rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil odkazem na §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s tím, že stěžovatelce, která měla plný úspěch ve věci, vznikly účelně vynaložené náklady na právní zastoupení advokátem, jejichž výši soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"), v základní částce 448 960 Kč (16 úkonů x 28 060 Kč), k této odměně pak připočetl hotové výdaje advokáta ve výši 4 800 Kč, náhradu za ztrátu času při účasti u šesti ústních jednáních ve výši 6 000 Kč a 21% daň z přidané hodnoty, celkem tedy v částce 556 309,60 Kč.
3. Proti rozsudku okresního soudu podaly stěžovatelka i vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 21. 4. 2017 č. j. 24 Co 138/2017-489 změnil rozsudek okresního soudu ve výroku o nákladech řízení tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení 202 773 Kč (I. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud odlišně od okresního soudu dospěl k závěru, že výši náhrady nákladů řízení procesně úspěšné stěžovatelky je třeba za situace, kdy byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.) zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníků advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (dále jen "přísudková vyhláška"), stanovit tzv. volnou úvahou. Krajský soud odmítl postupovat při výpočtu nákladů řízení z advokátního tarifu, neboť by nebylo respektováno legitimní očekávání účastnic řízení, které vstoupily do řízení ještě za existence přísudkové vyhlášky. V tomto kontextu se krajský soud opíral o závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 ze dne 7. 6. 2016 (N 106/81 SbNU 681) a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2355/2014, sp. zn. 21 Cdo 5126/2014 a sp. zn. 21 Cdo 306/2015. Na základě své volné úvahy dospěl krajský soud k odměně advokáta ve výši 140 000 Kč, k čemuž připočetl hotové výdaje advokáta ve výši 5 700 Kč, náhradu za ztrátu času advokáta ve výši 7 000 Kč, cestovní výlohy advokáta ve výši 14 881 Kč a 21% daň z přidané hodnoty, celkem tedy v částce 202 773 Kč.
4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 3. 2019 č. j. Cdo 4303/2017-521 zrušil usnesení krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení s odkazem na svou judikaturu, dle které soud rozhodující o nákladech řízení po zrušení přísudkové vyhlášky, tj. po 7. 5. 2013, použije pro určení výše odměny advokáta advokátní tarif. Dále Nejvyšší soud uvedl, že nemůže být rozhodné, že část řízení (a úkony právní služby v něm vykonané) proběhla před zrušením přísudkové vyhlášky, neboť nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu. Dle Nejvyššího soudu nemůže obstát odkaz krajského soudu na nález sp. zn. IV. ÚS 3559/15, ve kterém posuzoval Ústavní soud věc, kdy byla převážná většina úkonů (20 z 22) učiněna v období před zrušením přísudkové vyhlášky, zatímco v dané věci byla před zrušením přísudkové vyhlášky učiněna méně než polovina úkonů a není zde tedy naplněno časové hledisko, které bylo rozhodující ve výše uvedeném nálezu Ústavního soudu. Nejvyšší soud uzavřel, že se krajský soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, když nestanovil odměnu advokáta za použití advokátního tarifu.
5. Krajský soud poté usnesením ze dne 22. 8. 2019 č. j. 24 Co 138/2017-527 rozsudek okresního soudu změnil ve II. výroku tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 202 773 Kč (I. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Ve svém odůvodnění krajský soud uvedl, že je vázán právním názorem Nejvyššího soudu, podle kterého je v dané věci, byť bylo řízení zahájeno před 7. 5. 2013, namístě postupovat podle advokátního tarifu. Podle advokátního tarifu představuje výše odměny advokáta při předmětu sporu 4 940 000 Kč při 19 vykonaných úkonech právní služby částku 533 140 Kč. Jde tedy o částku zhruba o 400 000 Kč vyšší oproti částce, která by přicházela v úvahu podle přísudkové vyhlášky. Dle krajského soudu jde o nepředvídané a nezaviněné navýšení nákladů řízení, jež zcela odporuje možné úvaze o spravedlivém uspořádání vztahů mezi účastnicemi, především však, s ohledem na charakter dané věci, její význam pro účastnice řízení, dobu zahájení soudního řízení a složitost poskytnuté právní služby při jednotlivých úkonech, je výše odměny za poskytnutí právní služby vypočítaná (při absenci zákonem předpokládaného právního předpisu) podpůrně podle advokátního tarifu zcela nepřiměřená těmto kritériím, kterými je nutno výši odměny za právní zastoupení takto vypočítanou i v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu vždy poměřit. Krajský soud zdůraznil, že ani Ústavní soud v konkrétních případech nevylučuje tzv. volnou úvahu soudu o výši odměny advokáta, která bude odpovídat v dané věci výši peněžitého předmětu sporu, rozsahu a složitosti v řízení provedeného dokazování a v té souvislosti poskytnutému rozsahu právní služby. Ohledně možnosti této úvahy přitom Nejvyšší soud krajský soud ve svém zrušujícím usnesení žádným závazným právním názorem nezavázal. Na základě své volné úvahy dospěl krajský soud opětovně k odměně advokáta ve výši 140 000 Kč, k čemuž připočetl hotové výdaje advokáta ve výši 5 700 Kč, náhradu za ztrátu času advokáta ve výši 7 000 Kč, cestovní výlohy advokáta ve výši 14 881,10 Kč a 21% DPH, celkem tedy k částce 202 773 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti označila odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu za nepřezkoumatelné a nerespektující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019 č. j. Cdo 4303/2017-521. Krajský soud dle stěžovatelky neodůvodnil, proč se odchýlil od závazného právního závěru Nejvyššího soudu, ani nevysvětlil své úvahy o výpočtu odměny advokáta, a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů, která je v hrubém nepoměru k povaze a hodnotě sporu. Krajský soud tak porušil princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí i legitimního očekávání účastníků, když rozhodl opětovně stejně jako ve svém usnesení ze dne 21. 4. 2017 č. j. 24 Co 138/2017-489. Stěžovatelka zpochybnila odkaz krajského soudu na nález sp. zn. IV. ÚS 3559/15, neboť šlo o věc, ve které většina úkonů právní služby vznikla po zrušení přísudkové vyhlášky, a nemohlo tedy jít o rozpor s principem legitimního očekávání. Závěrem stěžovatelka uvedla, že krajský soud zkrátil její práva rovněž tím, že nerozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
III.
Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatelky
7. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření krajskému soudu.
8. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za přezkoumatelné, a nikoliv svévolné z hlediska jím v něm vyslovených závěrů, na něž ve vyjádření odkázal. Krajský soud opětovně sdělil, že rozhodoval především na bázi legitimního očekávání účastnic, které v době zahájení řízení předpokládaly, že o nákladech řízení bude rozhodováno podle později zrušené přísudkové vyhlášky. Krajský soud zdůraznil, že užil volnou úvahu z toho důvodu, že odměna advokáta dle advokátního tarifu nepředstavovala spravedlivé uspořádání vztahů mezi účastnicemi, a že ze své podstaty tato volná úvaha (o výši odměny advokáta úspěšné stěžovatelky v částce 140 000 Kč) nemůže být žádným bližším způsobem, než jak soud v určité obecné rovině učinil ve svém rozhodnutí, odůvodněna.
9. Vyjádření krajského soudu zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka ve své replice opětovně upozornila na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ohledně používání advokátního tarifu při výpočtu odměny advokáta, a setrvává na tom, že krajský soud nerespektoval právní závěr Nejvyššího soudu, když opakovaně rozhodl o nákladech řízení stejně jako v dovolacím soudem zrušeném výroku. V tvrzení o nemožnosti odůvodnění volné úvahy spatřuje stěžovatelka prvky libovůle soudu. Za nesprávné považuje stěžovatelka také poměřování výše nákladů dle advokátního tarifu s výší náhrady nákladů řízení, která by byla stanovena podle přísudkové vyhlášky.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení a rozhodnutími v něm vydanými nebyla porušena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
12. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307) a sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005, dostupná stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz]; opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení, samozřejmě včetně rozhodování o odměně pro advokáta některého z účastníků řízení a určování její výše, značně rezervovaně.
13. Ústavní soud však současně připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy řádného procesu zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), je nezbytné aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech. Současně však je třeba mít na zřeteli, že jde-li o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů vykládat a uplatňovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a do rozhodovací činnosti soudů zasáhne zpravidla až tehdy, je-li interpretace nebo aplikace ustanovení týkajících se náhrady nákladů řízení obecnými soudy projevem svévole, libovůle nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, v důsledku čehož dochází k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 1696/18 ze dne 21. 1. 2019; nález sp. zn. III. ÚS 411/15 ze dne 13. 10. 2015 (N 186/79 SbNU 111); nález sp. zn. II. ÚS 2417/13 ze dne 30. 10. 2014 (N 199/75 SbNU 239)].
14. Extrémní rozpor s principy spravedlnosti lze konstatovat kupříkladu tehdy, když obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení pominuly princip legitimního očekávání. Tento princip nepůsobí bezprostředně mezi subjekty občanskoprávních vztahů, nýbrž především mezi jednotlivcem a orgány veřejné moci, jež jsou dle čl. 4 Ústavy povinny rozhodovat v souladu s ním a poskytovat mu ochranu cestou ústavně konformní interpretace a aplikace příslušných norem podústavního práva [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2054/10 ze dne 4. 8. 2010 (N 156/58 SbNU 329) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 763/05 ze dne 11. 4. 2006 (N 82/41 SbNU 79)]. Zásada legitimního očekávání je silně provázána se zásadou zákazu retroaktivity. Procesní pravidla a očekávání, s jakými účastníci do řízení vstupují, by zásadně neměla být v jeho průběhu měněna; pokud se tak již stane, jako právě v případě zrušení přísudkové vyhlášky, musí soudy tím více dbát na ochranu práv dotčených osob, účastníků řízení, v těch případech, kde se taková nepředvídatelná změna nastavených pravidel projeví.
15. Je přitom nutno brát v úvahu, že zahájení soudního sporu by mělo předcházet důkladné posouzení právní stránky věci, rizika neúspěchu a s tím související ekonomické stránky. Uvedené pak hraje zásadní roli v rozhodnutí potenciálních žalobců, zda soudní řízení vůbec vyvolají (podají žalobu). Rozhodnou-li se žalobci riziko přijmout a řízení iniciují, svědčí to též o akceptaci možných nepříznivých následků, resp. o akceptaci následků úplného neúspěchu ve sporu. Očekávání účastníků ohledně maximální částky, kterou jim soud může v případě neúspěchu uložit nahradit jako vzniklé a účelně vynaložené náklady řízení, lze bezesporu považovat za očekávání legitimní.
16. Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 25/12 došlo ke zrušení přísudkové vyhlášky (s účinností ode dne 7. 5. 2013, kdy byl uvedený nález vyhlášen pod č. 116/2013 Sb.), avšak §151 odst. 2 věta první před středníkem o. s. ř., podle kterého při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem, zrušen nebyl a v nezměněné podobě platí do dnešního dne. Ústavní soud v odůvodnění plenárního nálezu uvedl řadu argumentů, proč není paušalizace nákladů řízení v podobě, jakou stanovovala přísudková vyhláška, v souladu s ústavním pořádkem, pročež lze v podrobnostech plně odkázat na jeho odůvodnění. Obecné soudy se se změnou právní úpravy, k níž došlo v důsledku přijetí nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, postupem času vypořádaly tak, že při absenci předpisu upravujícího paušální náklady řízení v jednom stupni je namístě postupovat analogicky podle §151 odst. 2 věty první za středníkem o. s. ř. a výši náhrady nákladů stanovit právě podle advokátního tarifu (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 ze dne 15. 5. 2013).
17. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 Ústavní soud mírně korigoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 a vyslovil přesvědčení, že k problematice náhrady nákladů řízení po zrušení přísudkové vyhlášky je nutno přistupovat poněkud obezřetnějším způsobem. Ústavní soud uvedl, že "ne vždy je možné považovat východisko plynoucí z citovaného rozhodnutí kolegia Nejvyššího soudu za ústavně konformní řešení, neboť ve sporech zahájených za účinnosti přísudkové vyhlášky vzniká riziko kolize s ústavním principem legitimního očekávání účastníků. Aby bylo možné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení považovat za vyhovující požadavkům na spravedlivý proces, musí obecné soudy v těchto případech zvážit právě hledisko legitimního očekávání účastníků. Pokud by rozhodnutí o náhradě nákladů na zastoupení advokátem podle advokátního tarifu znamenalo nezanedbatelné, a z pohledu účastníků řízení nepředvídatelné zvýšení nákladů, nelze takto postupovat a je nutné hledat jiné "východisko z nouze", do očekávání účastníků nezasahující. Postupem předepsaným v zákoně, tedy aplikací §151 odst. 2 věta první před středníkem o. s. ř., nelze pro absenci přísudkové vyhlášky výši náhrady nákladů zastoupení zjistit. Za této situace je namístě, aby obecné soudy vycházely z ustanovení, jež určuje jejich postup pro případ nemožnosti zjištění výše nároku, tedy z ustanovení §136 o. s. ř., a určily výši nákladů za zastoupení podle volné, nikoliv však libovolné, úvahy."
18. Ústavní soud v citovaném nálezu také konstatoval, že ve svých úvahách musí obecné soudy zohlednit rovněž časové hledisko - v případech sporů, u nichž je převážná většina úkonů učiněna v období po zrušení přísudkové vyhlášky, není nezbytné přikládat ochraně legitimního očekávání stejný důraz jako v případech, kdy k jejímu zrušení došlo až ve fázi, kdy většina úkonů již učiněna byla. Soudy pak musí individuálně posoudit, v jakých situacích převáží nutnost poskytnout ochranu legitimnímu očekávání nad postupem v souladu s praxí zavedenou po zrušení přísudkové vyhlášky rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010.
19. Závěry vyplývající z citovaného nálezu dopadají i na nyní posuzovanou věc, kdy se v důsledku použití advokátního tarifu okresním soudem namísto přísudkové vyhlášky stěžovatelce přiznané náklady řízení značně zvýšily. Zatímco okresní soud přiznal stěžovatelce na základě výpočtu dle §7 bodu 6, §6 odst. 1, §8 odst. 1, §11 odst. 1 advokátního tarifu náhradu nákladů řízení ve výši 533 140 Kč (celkem vykonaných 19 úkonů právní služby, tedy 28 060 Kč x 19), podle §3 bodu 5 a §2 odst. 1 přísudkové vyhlášky by šlo o částku 136 100 Kč.
20. Ústavní soud shledává stěžovatelkou napadený postup krajského soudu ústavně souladným. Krajský soud své závěry opřel o §136 o. s. ř., který je ze své podstaty ustanovením výjimečným, jež by soudce měl používat jen v mimořádných situacích. Tomuto požadavku krajský soud vyhověl, když použití citovaného ustanovení řádně odůvodnil (za procesní situace, kdy došlo v průběhu řízení ke zrušení přísudkové vyhlášky Ústavním soudem, k přijetí nové právní úpravy nedošlo a nebyl dán důvod pro postup podle zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně) odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, zejména na nález sp. zn. IV. ÚS 3559/15, bral přitom v úvahu povahu a okolnosti dané věci i obsah a obtížnost právním zástupcem stěžovatelky poskytovaných služeb, které označil za svým rozsahem, povahou a časovou složitostí nevybočující z úkonů činěných advokáty v typově obdobných věcech.
21. Nelze tedy přisvědčit stěžovatelce, že by rozhodování krajského soudu bylo svévolné, krajský naopak postupoval v rámci vytýčeném Ústavním soudem obecným soudům za situace, kdy dosud nebyl přijat právní předpis nahrazující zrušenou přísudkovou vyhlášku. Krajskému soudu nelze ze shodného důvodu vytýkat, že nerespektoval závěry Nejvyššího soudu, vyplývající z jeho zrušujícího rozsudku, jimiž odmítl uplatnění závěrů nálezu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 s odůvodněním, že šlo o věc, kdy bylo 20 z 22 úkonů učiněno v období před zrušením přísudkové vyhlášky. Z vyžádaného spisu (č. l. 338) Ústavní soud zjistil, že v nyní posuzované věci byla většina (10) z 19 právních úkonů vykonána do doby před zrušením přísudkové vyhlášky (chronologicky, jak je soudu předložil advokát stěžovatelky v závěrečném návrhu ze dne 4. 2. 2016: přijetí zastoupení, první porada, odpor, odůvodnění odporu, vyjádření, 3x účast na ústním jednání, podání, účast na ústním jednání dne 29. 4. 2013). Dalších devět úkonů bylo provedeno po zrušení přísudkové vyhlášky. Není tedy důvodu, proč by závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 na věc stěžovatelky nedopadly, ostatně, i kdyby více úkonů bylo provedeno po zrušení přísudkové vyhlášky, nelze s jistotou konstatovat, že by závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 na danou věc nebylo možno použít. Časové hledisko, jak o něm uvedl ve svém usnesení Nejvyšší soud, totiž nebylo hlediskem jediným a absolutním. V citovaném nálezu Ústavní soud zdůraznil, že praxi obecných soudů, které si v intencích názoru přijatého Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 "pomáhají" podpůrnými výpočty odměny podle advokátního tarifu za jednotlivé úkony právní služby, lze považovat pouze za jisté východisko z nouze vedené snahou o co nejméně komplikované a zároveň co nejvíce předvídatelné řešení, avšak v odůvodněných případech, kdy je použití advokátního tarifu v rozporu s principy spravedlnosti a legitimního očekávání, nelze je pro rozhodnutí o náhradách nákladů za zastoupení aplikovat a je nutné postupovat jinak.
22. Na druhou stranu nelze opomenout závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 2632/18 ze dne 17. 4. 2019, ve kterém Ústavní soud za situace, kdy 16 ze 17 úkonů bylo provedeno v době po zrušení přísudkové vyhlášky a dokonce v době po vydání rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, a za stavu, kdy kromě v pořadí prvního rozsudku okresního soudu a ústavní stížností napadeného rozsudku krajského soudu rozhodovaly všechny soudy o náhradě nákladů řízení podle advokátního tarifu, a to právě s ohledem na změny právní úpravy a judikaturní vývoj, konstatoval, že lze jen stěží dospět k závěru, že kterýkoliv z účastníků odvolacího řízení mohl legitimně očekávat, že krajský soud změní rozhodnutí okresního soudu a rozhodne o nákladech řízení nikoli podle advokátního tarifu, nýbrž podle §151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř. ve spojení s §136 o. s. ř. O takovou situaci však v posuzované věci nešlo, neboť většina úkonů právní služby byla provedena v době po zrušení přísudkové vyhlášky a rozsudkem okresního soudu ze dne 10. 2. 2016, jehož nákladový výrok byl změněn rozsudkem krajského soudu, bylo poprvé rozhodováno o nákladech řízení ve věci.
23. Tvrdí-li stěžovatelka, že přiznaná náhrada nákladů řízení neplní reparační funkci a je vůči ní krajně nespravedlivá, neboť je v hrubém nepoměru k povaze a hodnotě sporu, Ústavní soud poukazuje na závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 3559/15, ve kterém se uvádí, že "primárním smyslem institutu náhrady nákladů řízení vzniklých úspěšné straně vyjádřeným v §142 odst. 1 o. s. ř. je zajistit, aby tato strana nenesla negativní ekonomické následky sporu. Úspěšnému účastníkovi řízení by mělo být nahrazeno vše, co byl v souvislosti se soudním řízením nucen účelně vynaložit. A contrario se nejeví jako spravedlivé, aby v důsledku zrušení přísudkové vyhlášky úspěšný účastník získal na přiznané náhradě nákladů právního zastoupení na úkor neúspěšné strany mnohem více, než s čím mohl pro případ plného úspěchu ve sporu v době jeho zahájení počítat. Takové navýšení proto působí spíše jako neočekávatelný bonus než jako náhrada nákladů, což však nekoresponduje s účelem institutu náhrady účelných nákladů řízení."
24. Výše uvedené plně dopadá i na věc stěžovatelky, do jejíhož práva na předvídatelnost soudního rozhodování, principu legitimního očekávání ani zásady řádného odůvodnění soudního rozhodnutí nebylo ze shora uvedených důvodů zasaženo.
25. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu