ECLI:CZ:US:2020:3.US.3619.19.1
sp. zn. III. ÚS 3619/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Martinem Soukupem, advokátem, sídlem Římská 2575/31a, Praha 2 -Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2019 č. j. 23 Cdo 1583/2019-386, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. ledna 2019 č. j. 47 Co 213/2018-348 a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 8. srpna 2018 č. j. 105 C 37/2016-249, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, a J. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud si za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 105 C 37/2016, z něhož se podávají následující skutečnosti. Stěžovatelka podala v roce 2016 žalobu u okresního soudu proti vedlejšímu účastníkovi na vydání peněz zaslaných na jeho účet sloužící pro advokátní úschovy, neboť stěžovatelka zaslala na účet vedlejšího účastníka částku ve výši 3 200 000 Kč ze svého podnikového účtu s popisem zprávy pro příjemce "úschova u K.". Ve věci byl nejprve vydán platební rozkaz, proti němuž však vedlejší účastník řádně a včas podal odpor, na základě něhož byla posuzovaná věc před okresním soudem projednána. Vedlejší účastník popřel, že by o obdržení předmětné částky na svůj úschovní účet věděl a uvedl, že uvedená částka sloužila jako osobní půjčka pro jeho syna, J. K. ml., který peníze použil pro své osobní účely. Stěžovatelka dále v řízení před okresním soudem uvedla, že probíhá trestní prověřování ve věci zpronevěřování finančních prostředků advokátní kanceláří vedlejšího účastníka. Okresní soud žalobu stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl (výrok I.) a vedlejšímu účastníkovi nepřiznal vůči stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud posoudil předmětný právní vztah jako smlouvu o zápůjčce, když stěžovatelka jako žalobkyně neprokázala, že by došlo k uzavření smlouvy o advokátní úschově mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou. Z podrobného dokazování okresní soud vyvodil, že částka ve výši 3 200 000 Kč nebyla předmětem advokátní úschovy, nýbrž soukromou zápůjčkou, kterou poskytl Z. Š. coby fyzická osoba (nikoliv tedy stěžovatelka coby právnická osoba) J. K. ml., který pracoval pro vedlejšího účastníka jako účetní. Okresní soud shledal, že stěžovatelka postrádá aktivní legitimaci, neboť peníze byly zaslány Z. Š., nikoliv obchodní společností X, a žalovaný J. K. postrádá pasivní legitimaci, neboť předmětná částka nebyla adresována jemu, nýbrž jeho synovi, který využíval pro své osobní účely advokátní účet svého otce. K tomu byl zejména proveden důkaz e-mailovou komunikací mezi Z. Š. a J. K. ml., z níž plyne, že Z. Š. již v minulosti zasílal J. K. ml. na úschovní účet vedlejšího účastníka finanční obnosy pro určené pro osobní účely J. K. ml.
3. Stěžovatelka napadla rozsudek okresního soudu odvoláním. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I.) a uložil stěžovatelce nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že na základě ústní smlouvy o zápůjčce došlo ke vzniku právního vztahu mezi Z. Š. jako zapůjčitelem a J. K. ml. jako vydlužitelem, čímž potvrdil i správnost závěrů okresního soudu o nedostatku aktivní i pasivní věcné legitimace.
4. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto dle §243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť stěžovatelka dle náhledu Nejvyššího soudu jednak neformulovala konkrétní právní otázku, která by naplňovala kritéria §237 občanského soudního řádu, jednak namítla vady řízení, které nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (výrok I.). Stěžovatelce bylo dále uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve obšírně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, přičemž se velmi vymezuje vůči skutkovým zjištěním obecných soudů. V daném kontextu popisuje i průběh trestního řízení ve věci zpronevěry finančních prostředků z advokátní úschovy J. K. Stěžovatelka se domnívá, že skutečnosti zjištěné v trestním řízení měly být zohledněny i v průběhu civilního řízení.
6. Stěžovatelka uvádí, že bylo postupem obecných soudů zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. Již okresní soud vyhodnotil nesprávně předložené důkazy, když je zejména hodnotil selektivně a nezohlednil poznatky Policie České republiky (dále jen "policie") z řízení, které je vedeno proti J. K. a J. K. ml. Stěžovatelka intenzivně zdůrazňovala nevěrohodnost vedlejšího účastníka i J. K. ml. a jejich propojení, když tito si např. dělali společnou reklamu na právní a daňové služby. Spoluobvinění byli v naprosté soukromé i obchodní symbióze, z čehož jim plynul i společný majetkový prospěch. Obecné soudy porušily popsaným postupem zásadu volného hodnocení důkazů.
7. Okresní soud zjevně upřednostňoval důkazy předkládané vedlejším účastníkem. Tyto důkazy však byly padělané a jejich věrohodnost byla značně snížena, když jsou nyní otec i syn K. trestně stíháni. Okresní soud zcela překvapivě považoval částku zaslanou z účtu stěžovatelky na účet J. K. za soukromou zápůjčku zcela jiných subjektů. Při prokazování existence smlouvy o zápůjčce došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Zásadám spravedlivého procesu pak odporuje i to, že napadená rozhodnutí nebyla dostatečně a srozumitelně odůvodněna.
8. Okresní soud taktéž nezohlednil, že vedlejší účastník dlouhodobě porušoval své povinnosti při správě svého úschovního účtu, za jehož vedení je vedlejší účastník jako advokát zodpovědný. Stěžovatelka ostatně zdůrazňuje, že za toto provinění byl vedlejší účastník i kárně potrestán.
9. Uvedené vady řízení pak nebyly z pohledu stěžovatelky odstraněny ani v odvolacím řízení, když se krajský soud ztotožnil se závěry okresního soudu, a to i přesto, že sám doplnil dokazování. Ani krajský soud nevzal v potaz dosavadní výsledky vyšetřování policie. Pro úplnost stěžovatelka uvádí, že náprava nebyla sjednána ani Nejvyšším soudem.
10. Samostatnou kapitolu tvoří dle stěžovatelky odmítavé usnesení Nejvyššího soudu, který dovolání odmítl z důvodu, že stěžovatelka dostatečně nevymezila konkrétní právní otázku podle §237 občanského soudního řádu. Odmítavé usnesení Nejvyššího soudu je výrazem odepření spravedlnosti, neboť stěžovatelka v dovolání vymezila hned několik právních otázek rozhodujících pro posuzovanou věc. Stěžovatelka odmítá konstatování Nejvyššího soudu, že některé dovolací návrhy byly odmítnuty jen proto, že se týkají pouze J. K. ml., nikoliv vedlejšího účastníka samotného. Stěžovatelka však namítá, že činnost vedlejšího účastníka a J. K. ml. byla úzce provázána. Odmítnutí dovolání z tohoto důvodu považuje stěžovatelka za přepjatý formalismus.
11. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka dále dodává, že nesplňuje požadavky na předvídatelnost a srozumitelnost soudního rozhodnutí, když z něj není patrno, na základě jakých úvah Nejvyšší soud dospěl k nepřípustnosti dovolání. Dovolací soud je povinen volit takový přístup, který je vstřícnější k právu účastníků řízení na soudní ochranu. Odmítnutí dovolání pro nedostatek formálních náležitostí představuje odepření přístupu k dovolacímu soudu.
12. Postupem obecných soudů došlo dále dle stěžovatelky k zásahu do jejího práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť obecné soudy neposkytly stěžovatelce efektivní soudní ochranu, když přitom bylo prokázáno, že stěžovatelka odeslala na účet vedlejšího účastníka částku 3 200 000 Kč, kterou jí vedlejší účastník odmítl vrátit.
13. Stěžovatelka v postupu soudů spatřuje i zásah do svého práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, když spor byl před okresním soudem rozhodován podjatou soudkyní. Soudkyně, která ve věci rozhodovala před okresním soudem, sama uvedla, že zná osobně vedlejšího účastníka a tyká si s ním. Na dotaz právního zástupce stěžovatelky však odpověděla, že se necítí být podjatá. Právní zástupce stěžovatelky následně zjistil, že soudkyně jezdí s rodinou vedlejšího účastníka na rodinné dovolené. Nicméně když tuto okolnost namítl jako důvod podjatosti, byla jeho námitka jako opožděná odmítnuta. Následně se jí již nezabýval ani okresní soud, ani krajský soud. Pokud stěžovatelka bere v potaz zmíněnou skutečnost a k tomu zohlední selektivní přístup dané soudkyně k důkazům, je namístě se domnívat, že soudkyně skutečně podjatá je.
14. Stěžovatelka dne 15. 6. 2020 doplnila svou ústavní stížnost informacemi z trestního řízení vedeného proti J. K. a J. K. ml. Takto stěžovatelka uvádí, že oba zmiňovaní byli již pravomocně obviněni ze zpronevěry finančních prostředků z úschovního účtu advokáta J. K. K tomu stěžovatelka dokládá úřední záznamy o podaných vysvětleních. Stěžovatelka ve svém doplnění opět uvádí řadu skutkových okolností podstatných pro svoji civilní věc. Takto zejména opět zdůrazňuje, že jak vedlejší účastník, tak i J. K. ml. poskytli před civilním soudem v řízení o žalobě stěžovatelky křivou výpověď, což vyplývá z trestního řízení, které je proti oběma nyní vedeno. Stěžovatelka zdůrazňuje, že všechny finanční toky, které probíhaly na úschovním účtu vedlejšího účastníka, vedlejší účastník sledoval a měl o nich přehled. Z dokazování v trestním řízení vyplývá, že příkazy k převodu částek vyšších než 500 000 Kč v bance osobně vždy zadával právě vedlejší účastník. Prostředky stěžovatelky tedy prokazatelně zkonzumoval osobně vedlejší účastník.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
17. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou podjatosti samosoudkyně okresního soudu JUDr. Ivany Čeledné. Námitce stěžovatelky o podjatosti samosoudkyně však nelze přisvědčit. Ústavní soud z vyžádaného spisu sp. zn. 105 C 37/2016 zjistil, že samosoudkyně skutečně při prvním jednání ve věci uvedla, že žalovaného K. osobně zná desítky let z pracovního styku, tyká si s ním. Podjatost však odmítla. Stěžovatelka ve své námitce podjatosti a návrhu na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti (č. l. 138) uvádí, že soukromým šetřením si opatřila informace, z nichž vyplývá, že samosoudkyni a vedlejšího účastníka, jakož i jejich celé rodiny, pojí mnohaleté přátelství. Stěžovatelka dále podotýká, že vedlejší účastník se jako celoživotní právník setkává jistě i s ostatními právníky působícími jak v soukromé sféře, tak i ve státní službě a u soudu. Z tohoto důvodu se stěžovatelka domnívá, že by bylo vhodné, aby byla její věc projednána v Praze u Obvodního soudu pro Prahu 10. Samosoudkyně informace o mnohaletém přátelství spojujícím její rodinu s rodinou vedlejšího účastníka popřela. Toliko konstatovala, že vedlejšího účastníka zná z pracovního styku, tykají si, zná i jeho manželku a má povědomí o jejich dětech, avšak to pouze na základě skutečnosti, že žijí v jednom městě. Styky s vedlejším účastníkem, resp. s jeho rodinou, nelze nazvat přátelskými, rodiny se nestýkají (č. l. 146). Stěžovatelka tuto argumentaci uvádí i ve své ústavní stížnosti. Nutno podotknout, že pokud stěžovatelka tyto skutečnosti nepodložila nějakými důkazními návrhy, zůstávají tak výsledky jejího soukromého šetření v rovině pouhých spekulací, kterým nelze přikládat další význam. Ústavní soud na tomto místě poukazuje na tzv. objektivní kritérium podjatosti, z něhož vyplývá, že profesní styky mezi zástupci justičních profesí (soudci, advokáti, státní zástupci) nejsou samy o sobě důvodem podjatosti, neboť pokud se tito odborníci pohybují ve stejném oboru desítky let, jako tomu je u zmiňované samosoudkyně a advokáta J. K., nota bene v menším okresním městě, jakým je H., nelze fakticky zabránit tomu, že se zástupci z řad soudců, státních zástupců a advokátů vzájemně znají a pěstují napříč profesemi určité styky založené především v pracovní rovině (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. 11 Tvo 3/2016). Nebylo-li prokázáno, že samosoudkyně je s J. K., popř. se členy jeho rodiny, v blízkém přátelském vztahu, nelze toliko s poukazem na to, že se znají, "automaticky" dovozovat její podjatost. O nestrannosti samosoudkyně ostatně svědčí i její procesní kroky v posuzované věci, kdy nelze usuzovat, že by její kroky zakládaly důvod k oprávněným obavám o její nestrannosti. Zásah do práva stěžovatelky podle čl. 38 odst. 1 Listiny tedy nelze dovodit.
18. Ústavní soud dále k námitkám stěžovatelky konstatuje, že stěžovatelka ve svém návrhu předkládá námitky skutkového charakteru, z nichž následně dovozuje svou vlastní verzi skutkového děje, která je odlišná od skutkových zjištění obecných soudů. Ústavní soud však není povolán k přezkumu skutkových zjištění soudů či dokonce k utváření nových skutkových zjištění odlišných od závěrů soudů uvedených v napadených rozhodnutích. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném zákonem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané zákonem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy postupovaly pečlivě při zjišťování skutkového stavu a právní závěry vyvozené na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu odpovídají skutkovému ději. Stěžovatelka namítá i existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, což jsou však okolnosti, které Ústavní soud v posuzované věci neshledal, neboť ze skutkového stavu, tak jak je popsán a důkazně podložen v odůvodnění napadených rozhodnutí, jasně vyplývá, že okresní soud a následně i krajský soud vedly dokazování ke zjištění skutkových okolností posuzované věci, a na základě důkazů předložených stranami (zejména jde o důkaz e-mailovou korespondencí ze dne 9. 5. 2016 mezi Z. Š. a J. K. ml., z níž vyplývá, že Z. Š. jako fyzická osoba poskytl částku 3 200 000 Kč k osobním účelům J. K. ml., tak jak již obdobně učinil i několikrát v minulosti, k čemuž byl pravidelně využíván úschovní účet vedlejšího účastníka) dospěly k závěru, že není dána ani aktivní legitimace stěžovatelky a ani pasivní legitimace vedlejšího účastníka, tudíž byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Zásah do čl. 36 odst. 1 Listiny tedy nelze za daných okolností dovodit.
19. Jde-li o námitky vůči odmítavému usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud ani tyto námitky neshledává důvodnými. Nejvyšší soud sice stručně, nicméně způsobem vystihujícím podstatu věci, reagoval na každou jednotlivou dovolací námitku stěžovatelky. Nutno podotknout, že stěžovatelka se částí svých dovolacích námitek opět snažila zpochybnit skutkový stav zjištěný okresním soudem a krajským soudem, který vedl k zamítnutí žaloby z důvodu nedostatku aktivní a pasivní věcné legitimace.
20. Nelze se ani ztotožnit s argumentací stěžovatelky, která v postupu Nejvyššího soudu spatřuje denegatio iustitiae. Obecně v civilních věcech jsou na účastníky kladeny vyšší nároky stran procesního postupu a procesní opatrnosti, což vyplývá již z klasické zásady vigilantibus iura scripta sunt. Odmítl-li se tedy Nejvyšší soud věcně zabývat dovoláním stěžovatelky z důvodu, že stěžovatelka ve svém dovolání nevymezila konkrétní právní otázku, která by naplňovala kritéria §237 občanského soudního řádu, nelze v tomto postupu spatřovat porušení jejího práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
21. Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup soudů byl řádně odůvodněn a napadená rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
22. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu