ECLI:CZ:US:2020:3.US.365.20.1
sp. zn. III. ÚS 365/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 26. listopadu 2019 sp. zn. 6 To 381/2019, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli je vedeno řízení pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daní, poplatků a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), kterého se měl dopustit spolu s dalšími podezřelými fyzickými i právnickými osobami skutkem, jenž má spočívat v podstatě ve vystavování účelových formálních dokladů, tedy fiktivních fakturačních dokladů jménem celé řady společností na prodej zboží a služeb, které však deklarovaným odběratelům ve skutečnosti neprodali ani nedodali, přičemž následně tyto fiktivní doklady uvedli pro daňové účely a uplatnili jako přijatá zdanitelná plnění s nárokem na odpočet daně v příslušných zdaňovacích obdobích, čímž měla být zkrácena daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") ve výši nejméně 15 352 214 Kč.
3. Generální ředitelství cel, Odbor pátrání Olomouc, oddělení Odhalování trestné činnosti Zlín (dále jen "policejní orgán") usnesením ze dne 15. 10. 2019 č. j. 31714-53/2019-900000-754.5 rozhodlo tak, že podle §79g odst. 1 s odkazem na §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se zajišťuje jako náhradní hodnota v tomto usnesení blíže vymezená bytová jednotka.
4. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 29. 11. 2019 sp. zn. 6 To 381/2019 byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející rozhodnutí policejního orgánu, nejsou dostatečně odůvodněna. Nebylo srozumitelně vysvětleno, v čem přesně má spočívat podstata podezření ze spáchání trestného činu podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, respektive jaké poznatky o tom mají svědčit. Pokud už je nějaké odůvodnění uvedeno, pak je zmatečné. To lze demonstrovat na tom, že ve výpočtu výše údajné škody není nikterak zohledněna nesporná platba obchodní společnosti X na účet správce daně ve výši 500 986,50 Kč, odpovídající jedné z vytýkaných částek DPH; od částky 1 294 062 Kč měla být odečtena minimálně suma 500 986,50 Kč, čímž by došlo ke snížení potenciální škody na částku 793 076 Kč. Orgány činné v trestném řízení se zároveň nezabývaly tím, zda nebylo možno postupovat zcela jinak než zajištěním dané bytové jednotky, tedy např. zajištěním majetkových hodnot obchodní společnosti X, která měla mít z údajného zkrácení DPH, jak je popisováno policejním orgánem, patrně prospěch.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, s výjimkou mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
8. V řadě druhé lze uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle §79a a násl. trestního řádu představují majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde ovšem o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tudíž o "zbavení majetku" podle čl. 1 odst. 1 věty druhé Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření, jež se týká "užívání majetku" podle odst. 2 tohoto článku (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království, č. 5493/72, §62). Na druhou stranu skutečnost, že jde pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob.
9. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků vlastníkovi, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k takovému jejich užití, které by mařilo průběh a výsledek probíhajícího trestního řízení. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů (§1 odst. 1 trestního řádu) i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
10. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle §79a a následujících trestního řádu z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Kromě toho i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v soustavě orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Nutno zdůraznit, že je možné i následně kdykoli žádat o zrušení zajištění. Zároveň zákon stanoví, že pokud zajištění pro účely trestního řízení již není nutné, orgán činný v trestním řízení je zruší nebo omezí i bez podnětu.
11. Zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování náhradní hodnoty) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. Na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, nikoli jistoty, ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, neboť může být dalším šetřením vyvrácen (srov. též např. Šámal, P. a spol., Trestní řád. Komentář, I. díl, 4. vydání 2002, str. 477). Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.
12. Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil zejména na posouzení, zda rozhodnutí o zajištění má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem, a zda není projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem stěžovatele dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k vyhovění ústavní stížnosti přitom neshledal.
13. Předmětná rozhodnutí zákonný podklad nepostrádají, když zajištění nemovitého majetku probíhá v režimu dle §79g trestního řádu. Rozhodováno je přitom orgány k tomu trestním řádem určenými. Stejně tak Ústavní soud ve věci neshledal existenci svévole. I když lze připustit, že o tom, jaké poznatky mají svědčit o spáchání trestné činnosti, pro kterou je vedeno dané řízení, předmětná rozhodnutí hovoří jen poněkud obecně, Ústavní soud nemá za to, že by jejich odůvodnění snad byla natolik strohá, že by svědčila o libovůli v rozhodování, která by mohla být důvodem k jeho zásahu. Třeba přitom zdůraznit, že stěžovatelem uváděné nedostatky odůvodnění nutno hodnotit ve světle toho, že závěry v této fázi trestního procesu činěné nemusejí být postaveny najisto, a nároky, jaké lze na rozhodnutí o zajištění a jeho odůvodnění, s přihlédnutím k jejich toliko zatímnímu charakteru, klást, nelze srovnávat s nároky vznášenými například na konečná rozhodnutí o vině a trestu.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu