ECLI:CZ:US:2020:3.US.367.20.1
sp. zn. III. ÚS 367/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Michala Lurie, zastoupeného Mgr. Martinou Jelínkovou, advokátkou se sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, č. j. 27 Cdo 1018/2018-270, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, č. j. 62 Co 150/2017-246, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 5. 2016, č. j. 23 C 328/2009-189, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zaručených v čl. 28, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně namítá, že rozhodnutím soudů došlo k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatel uzavřel dne 31. 12. 2003 pracovní smlouvu s Pražským stavebním bytovým družstvem (dále jen "družstvo"), na jejímž základě měl jako zaměstnanec vykonávat činnost výkonného manažera. Za tuto činnost mu náležela mzda ve výši 10 000 Kč. Ke dni 30. 6. 2005 byl pracovní poměr ukončen dohodou. Téhož dne byla mezi stěžovatelem a družstvem uzavřena nová pracovní smlouva, na základě které vznikl ke dni 1. 7. 2005 pracovní poměr a v rámci které byla stanovena základní mzda ve výši 10 000 Kč. Dne 31. 12. 2007 byl k této smlouvě uzavřen dodatek, kterým byla zvýšena základní mzda na 30 000 Kč. V době uzavření pracovní smlouvy i jejího dodatku vykonával stěžovatel rovněž funkci předsedy představenstva družstva.
3. Dne 20. 4. 2009 byl na majetek družstva prohlášen konkurz. Žalovaný, jako insolvenční správce družstva, dal stěžovateli dopisem ze dne 24. 7. 2009 výpověď podle ustanovení §52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"). Tento dopis byl stěžovateli doručen dne 28. 7. 2009 a pracovní poměr mu měl zaniknout uplynutím dne 30. 9. 2009. Stěžovatel následně družstvu oznámil, že trvá na tom, aby jej dále zaměstnávalo. Dne 30. 11. 2009 podal žalobu, kterou se podle ustanovení §72 zákoníku práce domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru.
4. Jak se podává z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, v záhlaví citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") byla tato žaloba zamítnuta. Obvodní soud ve věci rozhodoval v pořadí druhým rozsudkem poté, kdy jeho předchozí rozsudek ze dne 7. 4. 2014, č. j. 23 C 328/2009-96, kterým byla žaloba rovněž zamítnuta, byl k odvolání stěžovatele zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2014, č. j. 62 Co 359/2014-129, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud v odůvodnění citovaného usnesení konstatoval, že napadený rozsudek je částečně nepřezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění nesplňuje náležitosti ustanovení §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Obvodnímu soudu vytkl, že nevysvětlil, v čem spatřuje naplnění uplatněného výpovědního důvodu podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce. Odvolací soud dále (a především) uložil soudu I. stupně, aby zkoumal, zda mezi účastníky platně vznikl pracovní poměr a v případě kladné odpovědi se zabýval tím, zda byla stěžovateli dána výpověď z pracovního poměru, která splňuje všechny formální náležitosti ustanovení §50 zákoníku práce a shora uvedený výpovědní důvod.
5. Pro právní posouzení nyní projednávaného případu bylo tudíž rozhodující, zda mezi účastníky platně vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 6. 2005 pracovní poměr.
6. Obvodní soud dospěl v ústavní stížností napadeném rozsudku k závěru, že předmětná pracovní smlouva byla neplatným právním úkonem, neboť "činnosti, které měl [stěžovatel] vykonávat podle pracovních smluv uzavřených s Pražským stavebním bytovým družstvem, vykonával jako výkonný manažer a nebyly odlišné od činností, které vykonával jako předseda."
7. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem závěry obvodního soudu potvrdil jako věcně správné. Městský soud přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, č. j. 21 Cdo 4010/2014-213, týkající se týchž účastníků, z něhož se podává, že pracovní poměr na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 6. 2005 nevznikl, neboť tato pracovní smlouva je neplatná podle ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce (č. 65/1965 Sb.) pro rozpor se zákonem, když jejím předmětem jsou činnosti, které stěžovatel vykonával jako předseda představenstva družstva, tedy statutárního orgánu družstva. Dle městského soudu na uvedeném závěru nic nezměnil ani nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, na nějž reagoval Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3613/2015, v němž dovolací soud setrval na předchozím názoru ohledně zákazu výkonu činnosti statutárního orgánu v pracovněprávním vztahu, nicméně své rozhodnutí s poukazem na citovaný nález argumentačně doplnil.
8. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení §243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř., neboť je shledal nepřípustným. Odkázal přitom na právní závěry vyslovené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, jakož i na rozsudek ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016.
9. Z citované judikatury dovolacího soudu se podává, že činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací podle ustanovení §2 odst. 1 zákoníku práce. Člen statutárního orgánu obchodní korporace a tato obchodní korporace si mohou ujednat, že se jejich vztah - v mezích nastavených kogentními právními normami - řídí zákoníkem práce. Mohou se tak odchýlit od ustanovení §66 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen "obchodní zákoník") podle něhož se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě. I poté by nicméně nebylo možné považovat člena statutárního orgánu (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance a obchodní korporaci za zaměstnavatele. Jejich vztah by zůstával vztahem obchodněprávním.
10. Případná "manažerská" smlouva, uzavřená na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž byl sjednán režim zákoníku práce, by podle Nejvyššího soudu byla v podstatě dodatkem ke smlouvě o výkonu funkce dle ustanovení §66 odst. 2 obchodního zákoníku, upravujícím vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadající do působnosti statutárního orgánu. Dovolací soud dále zdůraznil, že předmětná smlouva by nebyla neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce. Musela by však splňovat stejné požadavky co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace, jaké jsou kladeny na smlouvu o výkonu funkce.
11. S ohledem na shora předestřené závěry proto Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení konstatoval, že "smlouva uzavřená mezi účastníky dne 30. 6. 2005 není pracovní smlouvou a vztah mezi účastníky při výkonu funkce člena představenstva Pražského stavebního bytového družstva není vztahem pracovněprávním." Z uvedeného tudíž vyplývá, že v daném případě nebylo možné dovolat se určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, neboť pracovní poměr nikdy nevznikl.
12. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho shora uváděná základní práva. Stěžovatel považuje za nesprávný a neodůvodněný závěr o neplatnosti pracovní smlouvy pro rozpor s ustanovením §242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce z roku 1965. Z odůvodnění napadených rozhodnutí mu není zřejmé, zda se uzavření pracovní smlouvy zákonu příčí nebo jej obchází, nebo zda se příčí dobrým mravům. Závěr obecných soudů o absolutní neplatnosti smlouvy považuje za rozporný se základními zásadami pracovního práva, neboť není odůvodněn ochranou zaměstnance jako slabší strany pracovněprávního vztahu. Uvádí, že v důsledku postupu žalovaného je jeho právní postavení již roky nejisté a v tomto ohledu mu nelze upřít, že má právní zájem na určení neplatnosti výpovědi či na určení, že jeho pracovní poměr dále trvá. Nejde totiž o jediný případ, kdy je po změně vlastnické struktury družstva ze strany nových ovládajících osob zpochybňován pracovní poměr bývalých členů statutárních orgánů.
13. Stěžovatel obecným soudům dále vytýká, že nerespektovaly nález sp. zn. I. ÚS 190/15, jenž jednoznačně vyznívá ve prospěch platnosti pracovní smlouvy. Má za to, že v důsledku systematického nesprávného rozhodování Nejvyššího soudu v obdobných věcech, které je v přímém rozporu s nálezy Ústavního soudu, jsou stěžovatel i další osoby v podobné situaci ponechány v nejistotě ohledně platnosti jejich pracovních smluv, jejich ochrany a oprávněnosti vyplacených mezd. Nejvyšší soud totiž takovéto smlouvy paušálně označuje za neplatné. Ve své rozhodovací praxi neposkytuje vodítko pro určení, jaké konkrétní typové činnosti by člen statutárního orgánu mohl pro společnost vykonávat na základě pracovní smlouvy. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že v případě jiného člena představenstva stejného družstva v minulosti uznal platnost pracovní smlouvy i Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 1078/14). Uvádí, že možnost, aby členové představenstva byli v pracovněprávním vztahu k družstvu, připouštěly i stanovy družstva, přičemž mzdy těchto osob byly vždy poskytovány s přímým souhlasem členské schůze družstva.
14. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
15. Jak obvodní, tak i městský soud totiž dle názoru Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatele, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry podrobně zdůvodnily. Na postupu a rozhodnutí obecných soudů tak Ústavní soud nespatřuje nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
16. V nyní projednávané věci Ústavní soud ostatně nepřehlédl, že usnesením sp. zn. I. ÚS 1963/19 ze dne 8. 1. 2020 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost jiného stěžovatele, avšak ve věci stejného žalovaného, přičemž skutkové a právní okolnosti obou těchto případů se velmi podobají (rovněž tehdejší stěžovatel uzavřel dne 31. 12. 2003 smlouvu s Pražským stavebním bytovým družstvem, na jejímž základě v něm měl jako jeho zaměstnanec vykonávat činnost "manažera pro komunikaci s veřejností". Za tuto činnost mu náležela mzda ve výši 10 000 Kč měsíčně, přičemž dodatkem ze dne 18. 12. 2008 došlo k jejímu zvýšení na 30 000 Kč měsíčně. V době uzavření smlouvy i jejího dodatku vykonával rovněž funkci člena představenstva družstva.). Od závěrů, vyslovených v citovaném usnesení, přitom Ústavní soud neshledal žádný rozumný důvod, pro který by se od nich měl nyní odchýlit.
17. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy vyhodnotily obsah činnosti výkonného manažera v rozporu s provedenými důkazy, ani že by pochybily v tom, že neshledaly podstatné rozdíly, které by bránily tomu, aby byla tato činnost považována za součást činností (člena) statutárního orgánu obchodní korporace, v tomto případě družstva. Platí přitom, že tuto funkci nelze vykonávat v pracovním poměru, když nejde o závislou práci a podřazení právního vztahu mezi členem představenstva družstva a družstvem pod režim zákoníku práce by v mnoha směrech odporovalo zákonné úpravě postavení (člena) statutárního orgánu obchodní korporace. Právní závěr, podle něhož mezi stěžovatelem a družstvem nevznikl pracovněprávní vztah, proto obstojí. Samotná skutečnost, že v jiných řízeních obecné soudy posoudily otázku vzniku pracovního poměru mezi členy představenstva družstva a družstvem jinak, přitom nezakládá nesprávnost právních závěrů obecných soudů v posuzované věci.
18. Napadeným rozhodnutím obvodního a zejména pak městského soudu nutno nicméně vytknout, že jsou založena na nyní již překonané rozhodovací praxi dovolacího soudu, která pro tyto případy činila smlouvu mezi (členem) statutárního orgánu obchodní korporace a obchodní korporací absolutně neplatnou. V tomto ohledu lze stručně odkázat na právní závěry obsažené v již zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 190/15, jehož se dovolává stěžovatel, a dále v nálezu sp. zn. III. ÚS 669/17 ze dne 21. 8. 2018, kterým byl zrušen rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3613/2015-430. Podstata těchto nálezů spočívá - zjednodušeně řečeno - ve zdůraznění požadavku respektování autonomie vůle při hodnocení obsahu právních jednání mezi soukromoprávními subjekty [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004 (N 12/32 SbNU 107)]. Okolnost, že určitou smlouvu nelze považovat za smlouvu pracovní, a tudíž na jejím základě nemohl vzniknout pracovní poměr, proto neznamená bez dalšího absolutní neplatnost tohoto právního jednání. Vždy je třeba též zvažovat, zda vůli smluvních stran neodpovídalo například takové ujednání, které by smluvní vztah mezi (členem) statutárního orgánu obchodní korporace a obchodní korporací podřazovalo režimu pracovní smlouvy toliko v některých ohledech, u nichž to povaha tohoto vztahu nevylučuje.
19. Právní závěry uvedené v těchto nálezech promítl do svého rozhodnutí odpovídajícím způsobem teprve Nejvyšší soud, který v napadeném usnesení zohlednil judikatorní posun v jeho vlastní rozhodovací praxi (srov. zejména shora citovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4831/2017). Nepovažoval jej však za podstatný pro posouzení žaloby na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. I kdyby totiž městský soud shledal smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelem a družstvem za platnou, tato skutečnost by nic nezměnila na tom, že mezi uvedenými stranami nevznikl pracovní poměr. To znamená, že výpověď z pracovního poměru ze dne 24. 7. 2009, kterou dal stěžovateli žalovaný, by neměla právní následky ve vztahu k otázce dalšího trvání jeho pracovního poměru, neboť ten nikdy neexistoval. Zároveň nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by za této situace stěžovatel měl mít naléhavý právní zájem na určení neplatnosti uvedené výpovědi. Jen pro úplnost je namístě dodat, že uvedené závěry sice učinil Nejvyšší soud v rozhodnutí o odmítnutí dovolání, šlo však o věcné vypořádání se s argumentací stěžovatele v rámci kvazimeritorního posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
20. Ústavní soud shrnuje, že uvedené právní závěry nepředstavují vybočení z požadavků vyslovených v nálezu sp. zn. I. ÚS 190/15 a nálezu sp. zn. III. ÚS 669/17 a nelze v nich spatřovat porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiného jeho ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
21. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání. Stěžovatel totiž v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji viz též stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což ovšem nebylo v posuzované věci splněno.
22. S ohledem na shora uvedené tudíž Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu