ECLI:CZ:US:2020:3.US.3686.19.1
sp. zn. III. ÚS 3686/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) obchodní společnosti Hampshire Services, s. r. o., sídlem Dukelských hrdinů 564/34, Praha 7 - Holešovice, a 2) Společenství vlastníků jednotek domu Pelušková 1599, sídlem Pelušková 1599, Praha 9 - Kyje, obou zastoupených JUDr. Richardem Čičko, advokátem, sídlem Na baště sv. Ludmily 252/3, Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2019 č. j. 23 Cdo 2506/2019-224), rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 15 Co 326/2018-197 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. května 2018 č. j. 8 C 140/2017-172, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Regionální stavební, s. r. o., sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. jejich zákadní právo obsažené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 15. 5. 2018 č. j. 8 C 140/2017-172 výrokem I. zamítl žalobu, jíž se stěžovatelé (žalobci) domáhali po vedlejší účastnici řízení (žalované) odstranění vad díla ve společných prostorách budovy (budova i vady díla jsou blíže specifikovány v tomto výroku). Výrokem II. uložil stěžovatelům povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 13 068 Kč.
3. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 15. 11. 2018 č. j. 15 Co 326/2018-197 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Městský soud ve shodě s obvodním soudem při posuzování oprávněnosti žaloby na uložení povinnosti vedlejší účastnici řízení odstranit na své náklady vady díla dovodil, že stěžovatelům se ani přes poučení podle §118b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nepodařilo tvrdit a zejména prokázat, že by vady díla byly v záruční době řádně reklamovány (písemnou formou, jak bylo dohodnuto ve smlouvě o dílo). K tomu podotkl, že reklamace vad díla jako jednostranný právní úkon objednatele adresovaný zhotoviteli, musí obsahovat nejen jasné vylíčení závady a označení práva, které u zhotovitele uplatňuje, ale musí být proveden i platným způsobem (formou). V dané věci šlo o nárok z odpovědnosti za vady díla podle §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Nad rámec posouzení věci obvodním soudem doplnil, že žalobě by nešlo vyhovět ani s ohledem na absenci aktivní legitimace obou stěžovatelů. K tomu doplnil, že druhý stěžovatel nikdy nebyl s vedlejší účastnicí řízení v žádném právním vztahu a ačkoliv je oprávněn zastupovat vlastníky jednotek při uplatnění vad, tato skutečnost mu nezaručuje aktivní legitimaci k uplatnění vad ze smlouvy o dílo, které nebyl účastníkem (a toto právo na něj ani nikterak nepřešlo). První stěžovatelce (objednatelce díla) sice v době podání žaloby svědčila aktivní legitimace, neboť byla vlastníkem bytové jednotky a tedy i spoluvlastníkem společných prostor, jichž se reklamace týkala, avšak tato situace se v průběhu řízení změnila, když své vlastnické právo k předmětu díla pozbyla převodem poslední jednotky, čímž pozbyla i legitimaci k uplatnění nároku na odstranění vad nyní již cizí věci. Jinak řečeno, její aktivní legitimace k uplatnění práva z odpovědnosti za vady zanikla; jiný nárok z odpovědnosti za vady (např. nárok na poskytnutí přiměřené slevy) však převodem poslední jednotky dotčen nebyl.
4. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 8. 2019 č. j. 23 Cdo 2506/2019-224 odmítl, neboť žádná ze čtyř otázek formulovaných stěžovateli nemohla založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. U dvou otázek vycházeli stěžovatelé z vlastního skutkového závěru, že první stěžovatelka uplatnila u vedlejší účastnice řízení řádně reklamaci vad díla, když v době trvání záruky jí vady díla vytkla, čemuž však skutková zjištění soudů nesvědčila. Na další otázce (aktivní legitimace stěžovatelů) pak právní závěry městského soudu primárně založeny nebyly. Poslední otázkou (nedostatečné odůvodnění) stěžovatelé namítali vady řízení, které však samy o sobě přípustnost dovolání taktéž založit nemohly.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapitulují skutkový stav věci a obsah napadených rozhodnutí. Soudům vytýkají nesprávné posouzení věci a přepjatý formalismus. Poukazují na to, že vedlejší účastnici řízení byl rozsah vytýkaných vad znám, když sama navrhla způsob jejich odstranění a s jejich opravou i započala. Jednání vedlejší účastnice řízení, která se až v soudním řízení bránila tím, že reklamace nebyla uplatněna písemně, považují za rozporné se zásadami poctivého obchodního styku i s dobrými mravy. Kromě toho odkazují na judikaturu Ústavního soudu [nález ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157)], podle níž je základním principem výkladu smluv, jakož i z nich vyplývajících právních jednání priorita výkladu, který nezakládá neplatnost právního jednání, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Stěžovatelka pak opakovaně poukazuje na zásadu autonomie vůle smluvních stran (viz čl. 2 odst. 3 Listiny), kterou obecné soudy nerespektovaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Stěžovatelé sice do samotného petitu ústavní stížnosti nezahrnuli v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, avšak ze záhlaví a celkového obsahu ústavní stížnosti, jakož i z toho, že rozhodnutí Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti přiložili, je zjevné, že brojí i proti němu. Proto je Ústavní soud již nevyzýval k doplnění znění stížnostního petitu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatelé dovolávají.
10. Stěžovatelé nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů, jimiž byla jejich žaloba na odstranění vad díla na náklady vedlejší účastnice řízení zamítnuta. Soudům přitom vytýkají přepjatý formalismus a odchýlení se od ústavně zaručeného principu autonomie vůle a principu priority výkladu zakládající platnost právního jednání před jeho neplatností. Ústavní soud jejich názor nesdílí.
11. Ústavní soud si je samozřejmě dobře vědom stěžovateli zmiňované zásady ochrany autonomie vůle, jakož i pravidla, vycházejícího z povahy soukromoprávních vztahů, že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního úkonu než pro jeho neplatnost (potius valeat actus quam pereat), avšak stěžovatelé se mýlí, domnívají-li se, že tyto zásady by se měly uplatnit i v nyní posuzované věci. Jejich žaloba totiž byla primárně zamítnuta z toho důvodu, že neunesli břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně řádného reklamování vadného díla, když nedodrželi písemnou formu reklamace. Pakliže se smluvní strany ve smlouvě o dílo dohodly na písemné formě reklamace vad díla, což bylo, jak se podává z odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu, v řízení náležitě prokázáno (a stěžovatelé tento závěr ani nerozporují), bylo třeba tento požadavek formy reklamace dodržet. Vzhledem k tomu, že tento požadavek byl ve smlouvě o dílo uveden zcela jednoznačně (nevzbuzoval žádné výkladové obtíže), nepřicházela pak v úvahu ani možnost různého výkladu tohoto smluvního ustanovení, pročež se argumentace stěžovatelů, týkající se přednosti výkladu nezakládajícího neplatnost, nemůže v nyní posuzované věci uplatnit.
12. Princip autonomie vůle v poměrech nyní posuzované věci rovněž nachází uplatnění. Vůle smluvních stran byla vyjádřena ve smlouvě o dílo a obecné soudy její projev respektovaly tím, že položily důraz na písemnou formu provedení reklamace vad díla. V rozhodnutí soudů tedy nelze spatřovat přepjatý formalismus, nýbrž naopak respekt k projevům smluvních stran.
13. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou zcela logicky, srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a je v nich rozvedeno, jakými úvahami se při svém rozhodování soudy řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Je zřejmé, že stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují námitky již vznesené v průběhu řízení a polemizují se závěry, ke kterým obecné soudy dospěly, přičemž jejich argumentace nepřekračuje rámec podústavního práva. Stěžovatelé nepřípadně očekávají, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatelů na právní posouzení věci nezakládá porušení práv, jež jsou jim ústavně zaručena.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ho jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu