ECLI:CZ:US:2020:3.US.3711.19.1
sp. zn. III. ÚS 3711/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného Mgr. Janem Švárou, advokátem, sídlem Duškova 164/45, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2019 č. j. 3 Tdo 499/2019-4659, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2018 č. j. 3 To 17/2016-4408 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2015 č. j. 2 T 4/2014-4171, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") uznal obžalované - stěžovatele a T. P. - rozsudkem ze dne 28. 4. 2015 č. j. 2 T 4/2014-4171 vinnými ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu deseti roků. Podle §71 odst. 1 trestního zákoníku byl dále stěžovateli uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to konkretizované nemovité věci.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek městského soudu rozsudkem ze dne 11. června 2018 č. j. 3 To 17/2016-4408 zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že oba obžalované na upraveném skutkovém základě uznal vinnými ze spáchání stejného zvlášť závažného zločinu; vůči stěžovateli přiměřeně upravil dobu trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tohoto zákona.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu tím, že se soudy v napadených rozhodnutích vyčerpávajícím způsobem nevypořádaly s jeho námitkami, jak jim ukládá judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Soudy zejména pominuly, že podstatou námitek stěžovatele je postup orgánů činných v trestním řízení, které se v rozporu s §2 odst. 5 a 6 trestního řádu odmítly zabývat šetřením skutečností, z nichž by bylo možné dovodit, že se obžalovaní stali spíše oběťmi trestné činnosti než jejími původci. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na podání svého obhájce v přípravném řízení, v řízení před městským soudem a na podání ze dne 4. 6. 2018, ve kterém uvedl pod body č. 1-11 pro věc podstatné okolnosti případu, ke kterým se však vrchní soud nijak nevyjádřil. Stěžovatel dále městskému soudu i vrchnímu soudu vytýká, že se relevantním způsobem nevypořádaly s obsahem posudku znaleckého ústavu Equity Solutions Appraisals s. r. o. (dále jen "znalecký ústav"), který se zabýval způsobem obchodování s emisními povolenkami, včetně výhrad ke znaleckému posudku zpracovaného ustanovenou znalkyní Ing. Zuzanou Melcrovou. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem vrchního soudu, který neshledal žádná pochybení v postupu městského soudu, jenž vycházel při svých závěrech ze znaleckého posudku znalkyně. Stěžovateli není zřejmé, na základě jakých skutečností vrchní soud k uvedené úvaze dospěl, když nemá odborné znalosti v dané problematice k tomu, aby mohl činit podobné závěry, a nemá ani k dispozici posudek či odborné vyjádření jiného znalce, z něhož by vyplývalo, který z dosud doložených znaleckých posudků ve věci samé je relevantní a který nikoliv. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy v jeho věci za stavu faktické důkazní nouze nepřípustně nahrazovaly důkazy ničím neodůvodněným závěrem, že stěžovatel si musel být jednotlivých aspektů trestné činnosti vědom, a odmítly se zabývat šetřením těch skutečností, které mohly stěžovatele vyvinit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost směřující proti rozsudku vrchního soudu a Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
7. Napadá-li však stěžovatel současně i usnesení městského soudu, které v celém rozsahu zrušil vrchní soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán je zrušit podruhé). Proto ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a contrario.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
10. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, v nichž obecné soudy náležitě popsaly, na základě jakých skutečností kvalifikovaly jednání stěžovatele jako pokračující zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Skutková zjištění obecných soudů mají v provedených důkazech z ústavněprávních hledisek dostatečnou obsahovou oporu a jsou náležitě a podrobně odůvodněna, a ani v tomto ohledu jim tedy nelze ničeho vytýkat.
12. Nesouhlasí-li stěžovatel s postupem městského soudu, který vycházel při svých závěrech ze znaleckého posudku Ing. Melcrové, aniž se vypořádal se závěry posudku znaleckého ústavu, je zřejmé, že se městský soud stěžovatelem namítaného pochybení nedopustil. Městský soud provedl i další znalecké důkazy - znaleckým posudkem Ing. Melcrové, přibrané v přípravném řízení, znaleckým posudkem Ing. Sonnenleitnerové, vypracovaného na žádost obžalovaných, jakož i výslechem jejich zpracovatelů, byly provedeny i výslechy znalců oproti sobě navzájem, kdy byly podrobně vysvětleny jejich postupy. Městský soud uvedl, že specializace znaleckého ústavu nepokrývá posuzovanou daňovou problematiku, nadto je znalecký posudek nazván "Posouzení obvyklosti způsobu obchodování", nicméně fakticky hodnotí pod zástěrkou "obvyklosti obchodování" subjektivní stránku jednání obžalovaných. K tomu je nutno dodat, že soud neposuzoval skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, jak se domnívá stěžovatel, nýbrž postupoval v souladu s ustálenou judikaturou, podle které není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, ale může hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy.
13. Namítá-li stěžovatel, že se vrchní soud nevypořádal v plné šíři s jeho podáním ze dne 4. 6. 2018, resp. s v něm uvedenými jedenácti konkrétními argumenty obhajoby, Ústavní soud konstatuje, že není porušením práva na řádný proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy vrchní soud konstatoval, že orgány činné v trestním řízení postupovaly jak v řízení přípravném, tak v řízení před soudem v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu, byly provedeny všechny potřebné a dostupné důkazy, které byly hodnoceny velice pečlivě, a to nejen jednotlivě, ale v jejich souhrnu, a rozsah trestné činnosti byl po objektivní stránce, se kterou ostatně podaná odvolání nepolemizují, správně zjištěn. Podstata podaných odvolání směřovala do otázky naplnění subjektivní stránky, kterou se městský soud podrobně zabýval. Vrchní soud připustil, že obžalovaní nebyli jediní v této činnosti, nicméně nebyli osobami naivními, měli odborné vzdělání, zběhlost v činnosti týkající se ekonomiky a podnikání, nešlo o nějaký jednorázový "úlet" v podnikání nebo jenom nepovedený obchod, a obžalovaní si i s ohledem na délku doby a obrovský rozsah trestné činnosti museli být vědomi, do čeho se pouštějí a co činí.
14. Ústavně právně relevantního excesu se nedopustil ani Nejvyšší soud v souvislosti s výkladem §265b trestního řádu. Nejvyšší soud shledal, že argumentace stěžovatele nesměřuje proti právnímu posouzení skutku, nýbrž je opakováním jeho obhajoby z předchozích fází trestního řízení, jejíž podstatou je polemika se skutkovými zjištěními soudů rozhodnými pro posouzení subjektivní stránky. Není tedy pochyb, že dovolání stěžovatele nebylo efektivním opravným prostředkem, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku vrchního soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a v části směřující proti rozsudku městského soudu ji odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§43 odst. 1 písm. d) tohoto zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu