ECLI:CZ:US:2020:3.US.3738.19.1
sp. zn. III. ÚS 3738/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace MANBEL ALKEAR, s. r. o., sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem, sídlem Mendíků 1396/9, Praha 4 - Michle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2019 sp. zn. 20 Cdo 2960/2019, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. května 2019 sp. zn. 20 Co 415/2018 a usnesení Mgr. Martiny Havlové, soudní exekutorky Exekutorského úřadu Praha 10, ze dne 6. listopadu 2018 č. j. 183 EX 1052/16-101, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Mgr. Martiny Havlové, soudní exekutorky Exekutorského úřadu Praha 10, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Pražská plynárenská, a. s., sídlem Národní 37/38, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny. V průběhu řízení (podáním ze dne 13. 1. 2020) stěžovatelka podala návrh na přednostní rozhodnutí a odklad vykonatelnosti.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že Mgr. Martina Havlová, soudní exekutorka Exekutorského úřadu Praha 10 (dále jen "soudní exekutorka"), byla Městským soudem v Brně dne 22. 4. 2016 pod sp. zn. 74 EXE 38/2016-8 pověřena vedením exekuce ve prospěch vedlejší účastnice jako oprávněné proti stěžovatelce jako povinné pro vymožení pohledávky ve výši 22 296 Kč. Výrokem I. usnesení soudní exekutorky ze dne 6. 11. 2018 č. j. 183 EX 1052/16-101 byl vydražiteli udělen příklep k (v usnesení specifikované) nemovité věci se stavbou jako součástí a příslušenstvím za nejvyšší podání ve výši 10 390 400 Kč. Výrokem II. usnesení byla vydražiteli uložena povinnost doplatit nejvyšší podání, III. výrokem bylo rozhodnuto, že se na nejvyšší podání započítává vydražitelem složená jistota, IV. výrokem bylo rozhodnuto o možnosti předražku a V. výrokem byla stěžovatelce uložena povinnost do 15 dnů od právní moci vyklidit vydraženou nemovitou věc.
3. Proti usnesení podala stěžovatelka odvolání. V něm uvedla, že svůj dluh uhradila dne 19. 11. 2018, čímž vymáhaná pohledávka zanikla, a proto navrhla zastavení exekuce. Dále namítala, že postup soudní exekutorky byl zjevně nepřiměřený a ústavně nekonformní, neboť pro vymožení dluhu ve výši 22 296 Kč nelze provést prodej nemovité věci, jejíž cena podle znaleckého posudku činila 9 630 000 Kč. Soudní exekutorka podle stěžovatelky měla zvolit méně zatěžující způsoby. Stěžovatelka soudní exekutorce dále vytkla, že byť vydala exekuční příkaz nařizující též prodej movitých věcí, neučinila žádný krok k realizaci tohoto způsobu. Z odvolání rovněž vyplývá nesouhlas s určením výše předražku.
4. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 5. 2019 sp. zn. 20 Co 415/2018 bylo usnesení soudní exekutorky potvrzeno. Krajský soud v odůvodnění po analýze právní úpravy exekuce prodejem nemovité věci učinil předmětem odvolacího přezkumu otázky, zda lze přistoupit k provedení dražebního jednání, i když byla pohledávka stěžovatelkou uhrazena, a zda soudní exekutorka zvolila přiměřený způsob provedení exekuce. V prvé řadě vycházel ze zjištění, že návrh na zastavení exekuce a doklad o zaplacení vymáhané pohledávky byly uplatněny dne 21. 11. 2018, tedy poté, co bylo vydáno usnesení o příklepu. Z tohoto důvodu nelze souhlasit se stěžovatelkou, že splnění dluhu v této fázi exekučního řízení má mít za následek změnu usnesení soudní exekutorky tak, že se příklep neuděluje. Tyto závěry rovněž opřel o rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. K tvrzení o nepřiměřenosti exekuce krajský soud v odůvodnění uvedl, že předmětem vedeného exekučního řízení byla nejen samotná pohledávka vedlejší účastnice, ale rovněž pohledávky přihlášených věřitelů včetně příslušenství, nákladů předchozího řízení a nákladů exekuce. K postupu soudní exekutorky v této souvislosti dále uvedl, že ve věci konala, prováděla komplexní šetření o majetku stěžovatelky a pokusila se provést vymožení dlužné částky také jinými způsoby, což se však nezdařilo. Z toho dovozuje závěr, že soudní exekutorka nebyla vedena snahou stěžovatelku poškodit, neboť jí poskytla dostatečný prostor k dobrovolnému uspokojení pohledávky, resp. k jednání o úhradě pohledávky.
5. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. 20 Cdo 2960/2019 odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud vycházel z §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle nějž není dovolání přípustné proti usnesení vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání usnesení obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy a soudní exekutorkou zdůrazňuje argumenty o nepřiměřenosti exekuce a nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, neboť věcí samou je podle ní vydražení nemovité věci v hodnotě přes 10 000 000 Kč. K tomu uvádí, že důvodem omezení přípustnosti dovolání v bagatelních věcech je intenzita zásahu do práv účastníků, která mohla být napadeným rozhodnutím způsobena. V nyní posuzované věci podle stěžovatelky případná újma vyplývá z odnětí vlastnického práva k nemovité věci. K argumentu o nepřiměřenosti exekuce odkazuje na §58 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), podle nějž je povinností soudních exekutorů dodržovat nejen pořadí jednotlivých způsobů vedení exekuce, ale rovněž od počátku dbát, aby exekuce nebyla vedena v širším rozsahu, než bude postačovat k úhradě vymáhané pohledávky, jejího příslušenství a nákladů exekuce. Proto v nyní posuzované věci podle stěžovatelky postačilo vedení exekuce prodejem movitých věcí. Z ústavní stížnosti rovněž vyplývá souhlas stěžovatelky se závěrem krajského soudu, že na její straně vznikly problémy způsobené jednatelem, související zejména s nekontrolováním datové schránky. To však nemělo být soudní exekutorkou zneužito za účelem získání co největší odměny. Stěžovatelka krajskému soudu dále vytýká odkaz na dřívější judikaturu, neboť v případě rozhodnutí, které krajský soud v napadeném usnesení cituje, byl předmětem nepoměr mezi vymáhanou částkou a hodnotou nemovité věci mnohem nižší než v nyní posuzované věci. Za bezpředmětné v této souvislosti považuje poukazování na přihlášené pohledávky jiných věřitelů, neboť je povinností soudních exekutorů postupovat pouze v kontextu daného exekučního řízení. Stěžovatelka závěrem poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 4072/18 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), z něhož vyplývá závěr, že je povinností obecných soudů se v odvolacím řízení zabývat rovněž námitkou, že v době dražby existoval důvod pro zastavení exekuce, bez ohledu na podání návrhu povinným.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Tento závěr Ústavní soud činí s vědomím odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem z důvodu bagatelnosti, kdy však stěžovatelka byla krajským soudem nesprávně poučena. Řídila-li se stěžovatelka poučením krajského soudu, nelze tento postup klást k její tíži [srov. nález ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269)]. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
10. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s vedením exekuce prodejem nemovité věci a s odmítnutím jejího dovolání Nejvyšším soudem pro bagatelnost. Podle §58 odst. 2 exekučního řádu, nebrání-li to účelu exekuce, se exekuce provede způsoby rozdělenými do čtyř postupně méně preferovaných skupin. Jde-li o přípustnost dovolání, vyplývá z §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Z uvedených ustanovení je zřejmé, že jak určení způsobu vedení exekuce, tak i posouzení přípustnosti dovolání, jsou otázkami běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům, resp. v tomto případě též soudním exekutorům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
11. V nyní posuzované věci je třeba uvést, že stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje důvody nejen právní, ale rovněž skutkové povahy. Touto argumentací se však Ústavní soud nemůže zabývat. Jde-li o důvody právní, stěžovatelka opomíjí řadu skutečností, s nimiž se vypořádal již krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení. Ústavní soud souhlasí s tvrzeními stěžovatelky o povinnosti zachování principu ochrany povinného v exekučním řízení, z nějž mimo jiné vyplývá rovněž požadavek přiměřenosti exekuce, nicméně i §58 odst. 2 exekučního řádu dělí jednotlivé způsoby do čtyř skupin, z nichž každá nastupuje právě tehdy, nebylo-li možné postupovat způsobem ze skupiny předchozí, a to za celkového naplnění předpokladu, že takový postup nebrání účelu exekuce. V nyní posuzované věci se krajský soud právě na hodnocení zachování uvedených pravidel soudní exekutorkou velmi podrobně soustředil v odůvodnění napadeného usnesení (srov. zejména body 4., 16. a 20.), kdy učinil závěr, že soudní exekutorka nebyla vedena snahou poškodit stěžovatelku nebo získat co největší odměnu. Vycházel zejména ze skutečnosti, že k prodeji nemovité věci došlo až po dvou a půl letech od zahájení exekuce, kdy soudní exekutorka rovněž vyzývala stěžovatelku k označení jiného majetku či dobrovolnému splnění vymáhané pohledávky, avšak vždy bezúspěšně. Stěžovatelka takový postup přímo nerozporuje, pouze uvádí, že její jednatel pochybil z důvodu neotevírání datových schránek. Následky tohoto pochybení však nelze přenášet ani na soudní exekutorku, ani na účastníky exekučního řízení včetně vydražitele. Je proto třeba souhlasit s krajským soudem, že stěžovatelka měla v průběhu exekučního řízení velmi široký prostor pro dobrovolné splnění vymáhané pohledávky nebo označení jiného postižitelného majetku. Nebylo-li však za nastíněné situace možné postupovat jiným způsobem než prodejem nemovité věci, nelze postupu soudní exekutorky a posléze ani krajského soudu nic vytknout. Jde-li o odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 4072/18, uvádí Ústavní soud, že z něj vyplývá povinnost odvolacího soudu se v odvolacím řízení rovněž zabývat otázkou, zda v době vedení dražebního jednání nebyl dán důvod zastavení exekuce, bez ohledu na to, zda je povinný navrhl. V nyní posuzované věci je z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu zřejmé, že se soustředil nejen na časové aspekty dobrovolného uspokojení pohledávky, k němuž došlo až po udělení příklepu, ale rovněž na případnou nepřiměřenost exekuce, a to právě k okamžiku vydání exekučního příkazu nařizujícího prodej nemovité věci. Dospěl-li však krajský soud k závěru, že uvedený postup soudní exekutorky byl po vyčerpání všech možností jediným možným, a tento závěr řádně a podrobně zdůvodnil, jde o závěr nezávislého soudu, do jehož rozhodovací pravomoci je zásah Ústavního soudu v zásadě nepřípustný.
12. K přípustnosti dovolání v nyní posuzované věci Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud správně vycházel z §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, což platí rovněž pro řízení o výkonu rozhodnutí a exekuční řízení.
13. Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na přednostní rozhodnutí a odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť mu fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu