ECLI:CZ:US:2020:3.US.3744.19.1
sp. zn. III. ÚS 3744/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Petry Šušlíkové, zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2019 č. j. 21 Cdo 576/2019-349, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2018 č. j. 62 Co 158/2018-321 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. března 2018 č. j. 24 C 103/2016-271, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Karlovarská krajská nemocnice a. s., sídlem Bezručova 1190/19, Karlovy Vary, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") vedeného pod sp. zn. 24 C 103/2016 se podává, že rozsudkem obvodního soudu ze dne 9. 3. 2018 č. j. 24 C 103/2016-271 byla stěžovatelce jako žalované uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku 8 441 Kč a částku 250 Kč (výrok I.) a dále byl zamítnut vzájemný návrh stěžovatelky, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 30 000 Kč (výrok II.). Dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 29 653 Kč (výrok III.). Takto soud rozhodl o žalobě, kterou vedlejší účastnice na základě porušení kvalifikační dohody ze dne 27. 3. 2008 požadovala po stěžovatelce, která rozvázala dne 26. 10. 2010 s vedlejší účastnicí pracovní poměr, poměrnou náhradu nákladů vzniklých v souvislosti se specializačním studiem v částce 63 441 Kč (ponížené o poměrnou část za dobu, po kterou stěžovatelka u vedlejší účastnice setrvala v pracovním poměru). Stěžovatelka uhradila celkem 55 000 Kč platbami po dobu 55 měsíců v částce 1 000 Kč, kdy zbylá dlužná částka představuje 8 441 Kč a 250 Kč za odeslané upomínky.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 10. 10. 2018 č. j. 62 Co 158/2018-321 rozsudek obvodního soudu v I. výroku zrušil a řízení o zaplacení částek 8 441 Kč a 250 Kč zastavil (výrok I.). Rozsudek obvodního soudu ve výrocích II. a III. městský soud potvrdil (výrok II.). Dále městský soud rozhodl, že stěžovatelka je povinna na nákladech odvolacího řízení zaplatit vedlejší účastnici částku 7 163, 20 Kč (výrok III.) a dále, že stěžovatelka je povinna doplatit soudní poplatek z odvolání ve výši 1 000 Kč (výrok IV.).
4. Městský soud poukázal na to, že v průběhu odvolacího řízení vzala vedlejší účastnice žalobu zpět s ohledem na plnění dlužné částky stěžovatelkou po vyhlášení rozsudku obvodního soudu. Poté, co stěžovatelka vyslovila nesouhlas se zpětvzetím žaloby, městský soud postupoval podle §222a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a rozsudek obvodního soudu v uvedeném rozsahu zrušil a řízení o zaplacení 8 691 Kč zastavil. Městský soud vycházel z ustáleného judikaturního závěru, že vzala-li žalobkyně žalobu zpět proto, že uplatněná pohledávka zanikla splněním ze strany žalované, pak žalovaná nemá vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby.
5. Pokud jde o vzájemný návrh stěžovatelky na zaplacení částky 30 000 Kč z důvodu jejího požadavku na vydání bezdůvodného obohacení, městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že tento nárok je neopodstatněný, neboť stěžovatelka plnila na základě právního důvodu a vzájemná žaloba byla obvodním soudem správně zamítnuta jako nedůvodná.
6. K rozhodnutí o náhradě nákladů řízení městský soud uvedl, že v poměrech projednávané věci není účastníkem řízení na straně vedlejší účastnice stát, ale obchodní korporace - akciová společnost, přičemž bez významu je skutečnost, že jejím jediným akcionářem je Karlovarský kraj. Městský soud poukázal na čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, ze kterého plyne právo každého na právní pomoc v řízení před soudy, jejími státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, a je garantována též rovnost všech účastníků před zákonem. Podle městského soudu nelze bez dalšího vymezovat kategorii osob, která by z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat a vůči ostatním ji diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s odůvodněním, že se mohl bránit sám jen proto, že má po odborné a personální stránce dostatečný právní servis. Městský soud uvedl, že je nepochybné, že pracovněprávní agenda ohledně trvání pracovních poměrů a s ní související problematikou danou běžným chodem na pracovišti je elementární součástí činnosti právního oddělení vedlejší účastnice, nicméně nevyžaduje procesní znalost právních předpisů. Rozsah činnosti právního oddělení vedlejší účastnice, která poskytuje lůžkovou, ambulantní a další zdravotní péči a dále podniká v oblasti nakládání s nebezpečnými odpady a v oblasti výroby, obchodu a služeb, je podle městského soudu zřetelně odlišná od požadavku kladeného na spor o zaplacení pohledávky vzniklé z pracovněprávního vztahu. V daném případě vedlejší účastnice navíc využila pomoci advokáta nikoli od počátku řízení, ale teprve v návaznosti na vznesený vzájemný návrh stěžovatelky na učiněnou kompenzační námitku. Pomoci advokáta vedlejší účastnice tedy využila teprve v okamžiku, kdy sama musela čelit žalobnímu žádání, které uplatnila v řízení stěžovatelka. Závěr obvodního soudu o účelnosti vynaložených nákladů v souvislosti s právní pomocí advokáta tedy shledal městský soud správným.
7. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2019 č. j. 21 Cdo 576/2019-349 bylo dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto, neboť podle §237 o. s. ř. není přípustné (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
8. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že rozsudek městského soudu je ve výroku, kterým byl zrušen rozsudek obvodního soudu ve výroku, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici celkovou částku 8 691 Kč, a kterým bylo řízení v tomto rozsahu zastaveno, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Nejvyšší soud dále uvedl, že vytýká-li stěžovatelka v této souvislosti městskému soudu vadu řízení, kterou spatřuje v "porušení zásady nestrannosti" a která má spočívat v tom, že vedlejší účastnice vzala žalobu zpět během řízení před městským soudem "až na základě výzvy předsedy odvolacího senátu", uplatňuje tím jiný dovolací důvod než ten, který je - jako jediný přípustný - uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.; taková námitka nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, sice Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží, ale jen je-li dovolání přípustné. Namítá-li stěžovatelka, že závěr soudů o existenci splatné pohledávky vedlejší účastnice je v rozporu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu týkající se splatnosti "regresních" pohledávek, a to konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008 sp. zn. 26 Cdo 584/2007, pak jednak přehlíží, že v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud vycházel ze zcela jiného skutkového stavu, než soudy v projednávané věci, jednak nebere v úvahu, že rozsudek městského soudu na otázce splatnosti pohledávky vedlejší účastnice z kvalifikační dohody nezávisí, neboť plnit lze i nesplatný dluh a ani případný nedostatek splatnosti pohledávky vedlejší účastnice z kvalifikační dohody proto není způsobilý zpochybnit závěr městského soudu, že stěžovatelka plnila vedlejší účastnici na základě právního důvodu a že proto nemá právo na vydání částky 30 000 Kč uplatněné její vzájemnou žalobou z důvodu bezdůvodného obohacení. Tento závěr není způsobilá zpochybnit ani námitka stěžovatelky, že pohledávka vedlejší účastnice zanikla započtením, k němuž mělo podle stěžovatelky dojít jejím podáním ze dne 6. 10. 2017 doplněným podáním ze dne 26. 10. 2017, neboť započtením nemůže zaniknout pohledávka, která již dříve (v době od 11. 2. 2011 do 10. 8. 2015) zanikla splněním. Nejvyšší soud dále dovodil, že na otázce, zda zániku pohledávky vedlejší účastnice započtením bránilo promlčení vzájemné pohledávky stěžovatelky, rozhodnutí městského soudu nezávisí a na jejím řešení ani není založeno. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže podle Nejvyššího soudu založit ani nesouhlas stěžovatelky se skutkovým zjištěním soudů, že mezi účastníky došlo k uzavření konkludentní dohody o zaplacení dluhu stěžovatelky z kvalifikační dohody ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně. Na právním závěru, že "žalovaná pravidelnými platbami 1 000 Kč na účet žalobkyně konkludentně uznala svůj dluh v žalobcem vyčíslené výši", který stěžovatelka shledává v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. 32 Cdo 3436/2009, rozsudek městského soudu nespočívá, a proto ani z pohledu této námitky nemůže být dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku městského soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.. Přípustnost dovolání proto nemůže založit ani stěžovatelkou předestřená právní otázka, zda náklady vedlejší účastnice jako akciové společnosti s "jediným akcionářem" - územním samosprávným celkem v podobě odměny za zastupování advokátem mohou být považovány za účelně vynaložené náklady řízení. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost "doplatit" soudní poplatek za odvolání ve výši 1 000 Kč, není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
9. Byť stěžovatelka výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo její dovolání odmítnuto, z obsahu ústavní stížnosti je naprosto zřejmé, že napadá jak rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu, tak i navazující usnesení Nejvyššího soudu. Rozhodnutí o posledním opravném prostředku stěžovatelka označila způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatelku vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08, ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04, veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná, rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125).
II.
Argumentace stěžovatelky
10. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že ve věci jednající soudy předmětnou věc nesprávně právně posoudily. Stěžovatelka uvádí, že soudy ignorovaly rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle které zaměstnává-li územní samosprávný celek zaměstnance s vysokoškolským právnickým vzděláním, lze mít za to, že tito zaměstnanci by měli být schopni řešit právní záležitosti týkající se jeho činnosti včetně zastupování před soudem v těchto záležitostech. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 4229/12 (N 102/69 SbNU 691), ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 2428/10, ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 1011/12 (N 19/72 SbNU 237), ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 3855/14 (N 162/78 SbNU 429) a další.
11. Stěžovatelka poukazuje na to, že vedlejší účastnice je akciovou společností, zřizovanou jediným akcionářem, kterým je Karlovarský kraj. Stěžovatelka si klade otázku, zda vedlejší účastnice, která je osobou zřizovanou územním samosprávným celkem, byť jde o akciovou společnost, zaměstnává-li nepochybně vysokoškolsky vzdělané zaměstnance, má nárok v tak jednoduché věci, jako je vymáhání pohledávky z pracovního poměru, žádat úhradu nákladů řízení za právní zastoupení advokátem. Nejvyšší soud však na tuto otázku nedal jasnou odpověď a dovolání stěžovatelky odmítl, aniž by se vypořádal s jejími námitkami či odpověděl na právní otázky, jež v řízení před obecnými soudy vyvstaly.
12. Stěžovatelka poukazuje na to, že vedlejší účastnice vzala žalobu zpět během odvolacího řízení, a to na základě výzvy předsedy senátu městského soudu. Stěžovatelka považuje výzvu předsedy senátu městského soudu za porušení zásady nestrannosti, kdy vedlejší účastnici předseda senátu doporučil postup, který maximalizoval finanční zisk vedlejší účastnice. Podle názoru stěžovatelky byla tímto postupem porušena zásada rovnosti účastníků řízení, kdy vedlejší účastnice byla městským soudem zvýhodněna.
13. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem městského soudu, že jakýkoliv nárok z dlužných mezd stěžovatelky byl promlčen v lednu 2014 a namítá, že svůj nárok z dlužných mezd uplatnila tak, že jej k 1. 1. 2011 jednostranným právním jednáním započetla proti pohledávce vedlejší účastnice z titulu porušené kvalifikační dohody. Skutkový závěr městského soudu dle stěžovatelky nemá oporu v provedených důkazech.
14. Stěžovatelka dále brojí proti usnesení Nejvyššího soudu a namítá, že Nejvyšší soud se nevypořádal s jejími námitkami a dovolání odmítl, čímž stěžovatelce upřel její právo na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
17. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Zásah Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
19. K námitkám stěžovatelky ohledně rozhodnutí o jejím nároku vůči vedlejší účastnici na zaplacení částky 30 000 Kč Ústavní soud uvádí, že závěr městského soudu, že tento nárok je neopodstatněný, neboť stěžovatelka plnila na základě právního důvodu, pročež vzájemnou žalobu obvodní soud zamítl jako nedůvodnou, považuje za ústavně souladný.
20. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že městský soud překročením poučovací povinnosti porušil zásadu rovnosti účastníků, když poskytl v odvolacím řízení poučení vedlejší účastnici, Ústavní soud poukazuje na to, že z vyžádaného spisu obvodního soudu zjistil, že v protokolu o jednání před odvolacím soudem se uvádí: "k dotazu předsedy senátu právní zástupkyně žalobce uvádí, že dotazem u klienta si ověřil, že částky 8 441 Kč a 250 Kč byly žalobci skutečně uhrazeny. V návaznosti na to uvádí, že žalobu bere zpět." Z citované části protokolu Ústavní soud v postupu městského soudu nezjistil žádné porušení ústavnosti, když proti protokolaci stěžovatelka žádné námitky nevznesla.
21. V ústavní stížnosti stěžovatelka rovněž namítá, že soudy rozhodly o přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi za právní zastoupení, čímž zcela nerespektovaly četnou judikaturu Ústavního soudu ohledně nákladů řízení v případech, kdy je jednou ze stran řízení stát, vyšší územní samosprávný celek, statutární město nebo jiný subjekt navázaný na veřejný rozpočet, jež má k právnímu řešení obdobných záležitostí příslušný aparát či organizační složku a není tedy nezbytné, aby se nechal zastupovat advokátem.
22. Ústavní soud se v minulosti opakovaně vyslovil k problematice zastoupení státu advokátem v soudním řízení z pohledu účelnosti takto vynaložených nákladů řízení. Z jeho ustálené judikatury vyplývá, že tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud tak však učiní, není důvodu uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené [srov. nález ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), nález ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349) a další]. Obdobné závěry přitom Ústavní soud vztáhl též na některé další osoby mimo stát, které jsou veřejnoprávními korporacemi (subjekty) hospodařícími s veřejnými prostředky, jako je kupř. Česká televize [nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193) či nález ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 1333/14 (N 36/76 SbNU 503)], fakultní nemocnice [nález ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 195/11 (N 215/63 SbNU 473)], Pozemkový fond České republiky [nález ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 1172/12 (N 165/70 SbNU 535)] nebo též Národní památkový ústav [nález ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 3855/14 (N 162/78 SbNU 429)].
23. Ústavní soud ve své judikatuře též konstatoval, že nelze a priori vyloučit výjimky z uvedeného pravidla neúčelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení státu či veřejných institucí i přesto, že jsou k hájení svých zájmů vybaveny příslušnými organizačními složkami. Vždy je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, včetně předmětu sporu, jeho obtížnosti, souvislosti s běžnou agendou daného účastníka, atd. Předmětem sporu může být i právní problematika přímo nesouvisející s oblastí spravovanou daným účastníkem či velmi specializovaná, obtížná, dosud neřešená, s mezinárodním prvkem a podobně; v takových případech může být postup účastníka, který zvolí pro své zastupování specializovaného advokáta, shledán adekvátním. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů řízení řádně odůvodnit specifické okolnosti případu [např. výše uvedený nález sp. zn. II. ÚS 1172/12 nebo nález ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2310/13 (N 35/72 SbNU 401)].
24. V této souvislosti je třeba podotknout, že náhrada nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, je ponechána primárně na úvaze obecných soudů, které v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu. Odůvodní-li soudy tyto své úvahy dostatečně, nelze jejich postup podle Ústavního soudu z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný, ani za nepřiměřený (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 2442/19). V posuzované věci soudy ve svých rozhodnutích přihlédly k účelnosti vynaložených nákladů řízení, přičemž městský soud výstižně poukázal na to, že náklady právního zastoupení advokátem nebyly v daném případě shledány neúčelně vynaloženými, neboť věc se týkala právní problematiky, která není spjata s běžnou činností vedlejší účastnice a pracovníci vedlejší účastnice by nemuseli vystupování v rámci sporu kvalifikovaně zvládnout, neboť činnost právního oddělení vedlejší účastnice je odlišná od požadavku kladeného na spor o zaplacení pohledávky vzniklé z pracovněprávního závazku. Závěry městského soudu v předmětné věci shledal Ústavní soud ústavně souladnými.
25. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo její dovolání odmítnuto. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a jeho závěru, že dovolání není dle §237 o. s. ř. přípustné, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Nejvyšší soud se jednotlivými námitkami stěžovatelky podrobně zabýval a dostatečným způsobem se s nimi vypořádal (viz bod č. 8 a následující tohoto usnesení).
26. Ústavní soud konstatuje, že postup soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s Listinou, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
27. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu