ECLI:CZ:US:2020:3.US.3761.19.1
sp. zn. III. ÚS 3761/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Interoute Czech, s. r. o., sídlem Siemensova 2717/4, Praha 13 - Stodůlky, zastoupené Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem, sídlem Pobočná 1395/1, Praha 4 - Michle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2019 č. j. 21 Cdo 1106/2019-596, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 62 Co 258/2018-513 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. května 2018 č. j. 24 C 89/2012-444, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Zdeňka Zajace, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo být slyšena podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 17. 5. 2018 č. j. 24 C 89/2012-444 v řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru rozhodl, že výpověď daná stěžovatelkou (žalovanou) vedlejšímu účastníkovi řízení (žalobci) dopisem ze dne 19. 12. 2011 je neplatná (výrok I.). Stěžovatelce dále uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení ve výši 58 447 Kč (výrok II.) a státu ve výši 1 400 Kč (výrok III.).
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 28. 11. 2018 č. j. 62 Co 258/2018-513 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ve shodě s obvodním soudem dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle §52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, nebyl naplněn. Konstatoval, že porušení pracovních povinností vedlejším účastníkem řízení spočívalo pouze ve formálních pochybeních při evidenci pracovní doby, které nelze kvalifikovat jako závažné porušení povinností při plnění pracovních úkolů.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 9. 2019 č. j. 21 Cdo 1106/2019-596 odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť městský soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a nebyl důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Soudům vytýká, že nesprávně posoudily naplnění výpovědního důvodu podle §52 písm. g) zákoníku práce z hlediska intenzity porušení povinností zaměstnance, když nerozlišovaly mezi zvlášť hrubým, závažným a méně závažným porušením pracovních povinností. Podle stěžovatelky městský soud nesprávně hodnotil porušení povinností vedlejším účastníkem řízení jen jako formální pochybení při evidenci pracovní doby, když je zjevné, že tímto jednáním vedlejší účastník řízení (přímo či nepřímo) poškodil majetek stěžovatelky, neboť vykázal více práce, kterou mu stěžovatelka musela uhradit. Nejvyšší soud pak při posuzování stěžovatelčina dovolání tato pochybení městského soudu nikterak nezohlednil. Chybné vykazování práce podle stěžovatelky představuje přinejmenším nepřímý útok na její majetek. Stěžovatelka přitom poukazuje na jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž nebyla poskytnuta ochrana zaměstnanci za daleko méně závažné porušení pracovních povinností. Dále namítá, že soudy nedostály své poučovací povinnosti podle §118a odst. 1 až 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jakož i povinnosti zpřístupnit účastníkům řízení svůj právní názor. Má-li mít soud takovou míru volnosti při posuzování intenzity porušení pracovních povinností, o to více by měl mít i povinnost zpřístupnit svůj názor na hodnocení věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nejprve v obecné rovině podotýká, že směřovaly-li námitky stěžovatelky proti zjišťování skutkového stavu [v daném případě zejména proti zjištění soudů ohledně naplnění výpovědního důvodu podle §52 písm. g) zákoníku práce z hlediska intenzity porušení povinností zaměstnance], je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. Postupují-li soudy ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané v §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotily. Jak obvodní soud, tak i městský soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily.
9. Stěžovatelka dále brojila proti usnesení Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť rozhodnutí městského soudu bylo v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí [v právním závěru, že podle skutkového vymezení nebyla vedlejšímu účastníkovi řízení dána řádná výpověď podle §52 písm. g) zákoníku práce]. Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy včetně Nejvyššího soudu měly jinak hodnotit jí tvrzené skutečnosti, přehlíží, že tato činnost není v kompetenci Ústavního soudu. Stěžovatelkou formulovaná ústavní stížnost tak staví Ústavní soud do postavení další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, jak již bylo naznačeno výše, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
10. Dovolací námitky stěžovatelky, jak se podává z jejího dovolání, které přiložila k ústavní stížnosti, se navíc míjely se způsobilým dovolacím důvodem. Namítala-li stěžovatelka, že její výpověď podle §52 písm. g) zákoníku práce byla zcela určitá, resp. že soudy měly jinak hodnotit intenzitu porušení pracovních povinností vedlejším účastníkem řízení, šlo z její strany opět o polemiku se skutkovými zjištěními. Zjišťuje-li totiž soud obsah právního jednání, a to i pomocí výkladů projevu vůle, jde o skutkové zjištění, a nikoliv o právní posouzení věci. Jiný názor stěžovatelky na skutkové závěry tak nejenže
nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, ale ani nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. Stěžovatelka zjevně přehlíží, že způsobilým dovolacím důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a námitky týkající se skutkových zjištění nejsou v dovolacím řízení uplatnitelné.
11. Nejvyšší soud podotkl, že posouzení míry porušení pracovních povinností vychází z norem s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. z právních norem, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě konkretizoval sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Při posouzení intenzity porušení pracovních povinností zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy překročily míru úvahy jim danou.
12. Ústavní soud konečně nesdílí ani námitku stěžovatelky, že soudy nedostály své poučovací povinnosti vyplývající z §118a o. s. ř. Stěžovatelka neuspěla nikoliv proto, že by neunesla svoje břemeno tvrzení, nýbrž proto, že vedlejšímu účastníkovi řízení se podařilo prokázat, že zákonné důvody pro podání výpovědi nebyly naplněny (byl tedy prokázán skutkový stav, který však s tvrzením stěžovatelky nekorespondoval), pročež poučovací povinnost nebyla namístě. A jak již bylo uvedeno výše posuzování skutkových zjištění a hodnocení důkazů je věcí obecných soudů, a nikoliv Ústavního soudu.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ho jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu