ECLI:CZ:US:2020:3.US.379.20.1
sp. zn. III. ÚS 379/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. V., zastoupeného JUDr. Miroslavem Bartošem, advokátem se sídlem Bílinská 1147/1, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2019, č. j. 8 Tdo 1218/2019-276, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2019, č. j. 6 To 84/2019-238, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 8. 2018, č. j. 5 T 30/2017-214, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále jimi měl být porušen princip výhrady zákona při ukládání trestů podle čl. 39 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v záhlaví citovaným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem uznán vinným tím, že dle údajů ve skutkové větě rozsudku srazil na přechodu pro chodce poškozeného, čímž mu způsobil zranění spojená s omezením v běžném životě po několik týdnů (což je ve skutkové větě rovněž specifikováno k jednotlivým zraněním). Takto popsané jednání stěžovatele prvostupňový soud kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti a stěžovateli za to uložil za užití §67 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 80 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výměře 40 000 Kč s tím, že pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve lhůtě stanovené rozsudkem vykonán, stanovil mu náhradní trest odnětí svobody v délce trvání dvou měsíců. Dále stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 22 měsíců. Současně mu uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 3 462 Kč a poškozeného odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rovněž nyní napadeným rozsudkem zrušil prvostupňový rozsudek v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným shodným přečinem jako soud prvního stupně a uložil mu za použití §67 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku shodný peněžitý trest v počtu 80 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výměře 40 000 Kč s tím, že pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve lhůtě stanovené rozsudkem vykonán, uložil stěžovateli náhradní trest odnětí svobody v délce trvání dvou měsíců. Stejně jako soud prvního stupně dále stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 22 měsíců. Současně stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky náhradu škody ve výši 3 462 Kč. Konečně poškozeného odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních [krajský soud tak jen opravil pochybení prvostupňového soudu v odkazu na §67 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když správně měl být uveden odkaz na §67 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku]. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, když jednání stěžovatele bylo podle Nejvyššího soudu správně kvalifikováno jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. K jednotlivým námitkám stěžovatele je nutno především uvést, že není pravda, že by soudy vycházely jen z tvrzení poškozeného, že se jako chodec choval řádně. Jeho rozhlédnutí se je totiž zaznamenáno rovněž kamerou pouličního systému s tím, že soud dokonce dopočítal, jak dlouho se rozhlížel. Navíc stěžovatel v ústavní stížnosti opomíjí, že daný úsek komunikace včetně přechodu, kde poškozeného srazil, dobře zná a opakovaně tudy projíždí. Tím je však poněkud oslaben stěžovatelův argument, že poškozeného neviděl přes auto, které najíždělo z vedlejší silnice do jízdního pruhu stěžovatele a dávalo stěžovateli přednost. I kdyby byl totiž chodec skutečně zastíněn připojujícím se vozidlem (které mělo podle stěžovatele dokonce nesprávně přejet příslušné vodorovné dopravní značení), měl stěžovatel možnost předvídat, že zde chodec může být, zvláště když poškozenému dávalo přednost protijedoucí vozidlo (byť stěžovatel tvrdí, že se domníval, že protijedoucí vozidlo přibržďuje, aby odbočilo, nikoliv aby dávalo přednost chodci). V napadených rozhodnutích je rovněž uvedeno, že stěžovatel věděl, že jde o přechod velmi frekventovaný.
7. Rovněž je nutno odmítnout stěžovatelovo východisko o tom, že nehodu způsobil poškozený jako chodec, když do vozovky vkročil rychlejším krokem; poškozený se totiž předtím řádně rozhlédl (což zaznamenaly zmíněné kamerové systémy) a rychlý krok poškozeného byl motivován tím, aby nezdržoval vozidla, která mu jako chodci dala přednost. Nelze rovněž přijmout argumentaci stěžovatele, že v tvrzeních poškozeného jsou rozpory, když ten měl nejprve říci, že do vozovky vešel, aby se následně ukázalo, že do vozovky spíš vběhl. Stejnou logikou by totiž bylo možno nahlížet i na tvrzení samotného stěžovatele v ústavní stížnosti o tom, že soudy vyšly jen z tvrzení poškozeného, že se řádně rozhlédl, když stěžovatel při koncepci ústavní stížnosti musel vědět, že toto tvrzení poškozeného bylo ověřeno kamerovým systémem s tím, že se rozhlížel na obě strany po dobu několika sekund.
8. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že mu soud nedůvodně zpřísnil trest zákazu činnosti (a to jen proto, že nebyl v trestním řízení pasivní a aktivně formuloval svoji obhajobu), pak k tomu lze uvést, že okresní a krajský soud uvedený trest stěžovateli uložily shodně ve výši 22 měsíců. Pokud tedy stěžovatel tuto svoji námitku vztahoval k trestnímu příkazu, proti němuž podal následně odpor, pak nutno vyjít už jen z toho, že soud je při vydávání trestního příkazu limitován, jaké důkazy může mimo jiné z hlediska jejich časové fáze použít; už proto se trestní příkaz od následného meritorního rozsudku může lišit.
9. Stěžovatelův názor, že krajský soud porušil čl. 39 Listiny (tedy výhradu zákona pro označení toho, co je trestné a pro určení druhu trestu), respektive že porušil zákaz rozhodnutí k horšímu při ukládání peněžitého trestu, je výrazně formalistický. Stěžovateli byl totiž krajským soudem uložen peněžitý trest ve stejném rozsahu i za stejných podmínek, jako učinil okresní soud. Okresní soud toliko ve svém rozhodnutí odkázal na špatnou část zákonného ustanovení; ostatně ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně netvrdí, že by podmínky pro uložení peněžitého trestu v jeho věci nebyly podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku [nikoliv tedy podle písm. a) stejného ustanovení, jak nesprávně uvedl okresní soud] splněny.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu