ECLI:CZ:US:2020:3.US.382.20.1
sp. zn. III. ÚS 382/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Květou Pechouškovou, advokátkou, sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. listopadu 2019 č. j. 6 Co 1455/2019-103 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. července 2019 č. j. 11 Nc 114/2019-62, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 7. 2019 č. j. 11 Nc 114/2019-62 byli nezletilí J. a M. svěřeni na dobu před i po rozvodu do péče vedlejší účastnice (dále jen "matka") a stěžovateli bylo uloženo přispívat na výživu nezletilého J. měsíčně částkou 3 500 Kč a na výživu nezletilého M. měsíčně částkou 3 000 Kč a zaplatit dlužné výživné v pravidelných měsíčních splátkách (I. výrok). Soud dále upravil styk stěžovatele s nezletilými každý lichý kalendářní týden tak, že stěžovatel si nezletilé vyzvedne z předškolního zařízení ve čtvrtek po obědě a v pondělí ráno nezletilé do předškolního zařízení vrátí. Dále je stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilými každý sudý kalendářní týden od středy, kdy nezletilé vyzvedne z předškolního zařízení po obědě, do čtvrtka ráno, kdy děti do předškolního zařízení vrátí (II. výrok). Žádnému z účastníků soud nepřiznal právo na náhradu nákladů tohoto řízení (III. výrok). Okresní soud shledal, že je v zájmu nezletilých, aby byli svěřeni do výlučné péče matky, kdy v daném případě důvody, pro které matka nesouhlasí se svěřením do střídavé péče rodičů, se soudu nejeví jako obstrukční či bezvýznamné. Okresní soud vyšel ze skutečnosti, že oba nezletilí jsou útlého věku, nezletilý M. není ve věku ani dvou let a z psychologického hlediska je u něj nutno předpokládat přirozenou vazbu na matku. Okresní soud rovněž poukázal na problematickou komunikaci mezi rodiči, jejíž důvody nejsou výlučně na straně matky. Z provedeného dokazování přitom soud nezjistil, že by matka rodičovská práva stěžovatele nerespektovala.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. 11. 2019 č. j. 6 Co 1455/2019-103 rozsudek okresního soudu v odstavci I. ve výroku o svěření nezletilých do péče matky a v odstavci II. o úpravě styku stěžovatele s nezletilými potvrdil (I. výrok), v odstavci I. ve výroku o výživném ho změnil tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilých v období od 20. 3. 2019 do 30. 7. 2019 částkou 2 500 Kč měsíčně na nezletilého J. a částkou 2 000 Kč měsíčně na nezletilého M. a od 31. 7. 2019 a dále pro dobu po rozvodu částkou 3 500 Kč měsíčně na nezletilého J. a částkou 3 000 Kč měsíčně na nezletilého M. (II. výrok), žádnému z účastníků soud nepřiznal na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. výrok). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že je v nejlepším zájmu nezletilých, aby byli svěřeni do péče matky a stěžovateli byl s nezletilými upraven široký styk. Krajský soud nezpochybňuje, že stěžovatel má o děti opravdový zájem, a že je schopen se o ně postarat, lze však souhlasit s okresním soudem, že nezletilý M. je ve věku, ve kterém je dle názorů dětských psychologů dítě více citově vázáno na matku, a její přítomnost je pro ně velmi důležitá. Krajský soud i v průběhu odvolacího jednání ověřil, že nadále je problematická komunikace mezi rodiči, a lze si tedy těžko představit, že by se tito dohodli na stěžovatelem navržené střídavé péči. Krajský soud se ztotožnil i se závěrem okresního soudu, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by důvody problematické komunikace mezi rodiči byly výlučně na straně matky. Krajský soud zdůraznil, že rodiče nezletilých se rozešli teprve nedávno a v zájmu dětí je, aby se situace zklidnila, což může nastolit právě rozhodnutí okresního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích [např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)] uvádí, že na péči o děti mají zásadně stejné právo oba rodiče, a jsou-li veškerá relevantní kritéria u obou rodičů naplněna stejnou měrou, je žádoucí dítě svěřit do společné či střídavé péče. Obecné soudy dle názoru stěžovatele nenalezly žádné důležité důvody, pro které by střídavá péče neměla být v daném případě realizována. Co se týče nesouhlasu matky, Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363) uvedl, že soud nesmí na svěření nezletilého do střídavé péče rezignovat z důvodu, že jeden z rodičů s tímto způsobem výchovy nesouhlasí, nesouhlas se střídavou péčí může být relevantní pouze tehdy, je-li vybudován na důvodech, jež jsou způsobilé intenzivním způsobem negativně zasahovat do zájmu dítěte. Ohledně další překážky střídavé péče spočívající v nízkém věku nezletilých stěžovatel cituje nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529), podle něhož není apriorního důvodu, proč by dvouapůlleté dítě (za předpokladu, že není již kojeno) mělo být více fixováno na matku. Podle nálezu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363) pak překážka nízkého věku odpadá v době, kdy dítě může začít navštěvovat mateřskou školu. Oba nezletilí již od září roku 2019 mateřskou školu navštěvují. Jde-li o problematickou komunikaci mezi rodiči, stěžovatel opětovně cituje nález sp. zn. I. ÚS 3216/13, podle něhož nelze střídavou péči vyloučit jen na základě hodnocení vztahů mezi rodiči, v případě nepřekonatelných rozporů mezi oběma rodiči musí obecné soudy aktivně usilovat o zlepšení jejich vztahů. Závěrem stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že střídavá péče pro nezletilé představuje mnohem srozumitelnější řešení, než způsob péče, který byl nastolen napadenými rozhodnutími, střídavá péče navíc probíhala bez jakýchkoliv problémů od jara roku 2019, kdy rodiče i přes drobné problémy byli vždy schopni se domluvit a vycházet si vstříc.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Usnesení krajského soudu i okresního soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování neaplikovaly platnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování. Ústavní soud má naopak za to, že okresní i krajský soud na základě důkladně provedeného dokazování řádně odůvodnily svůj závěr, že je v nejlepším zájmu nezletilých dětí, aby byly svěřeny do péče matky a stěžovateli byl s nezletilými upraven široký styk.
9. Poukazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž byl formulován závěr, že svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení výjimkou (např. shora citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, veřejně dostupný stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), je třeba uvést, že toto své rozhodnutí, respektive závěry z něho vzešlé, Ústavní soud v řadě svých následných rozhodnutí zohlednil se zřetelem ke konkrétním okolnostem jednotlivých případů. Např. z odůvodnění nálezu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629) vyplývá, že tato premisa je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií a zákonných podmínek, jež jsou odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmů nezletilých dětí. Taktéž v usnesení ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 2831/14 Ústavní soud uvedl, že "teze obsažené v judikatuře k věcem svěření dítěte do střídavé výchovy [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739)] nijak nevyvazují obecné soudy z povinnosti posuzovat případy individuálně. Ke střídavé výchově se nelze automaticky uchylovat v každém řízení o svěření dítěte do péče, naopak je nezbytné vždy hledat nejlepší zájem dítěte podle okolností daného případu (k tomu mj. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2014 sp. zn. III. ÚS 2009/14 a ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 2720/13)". Stěžovatelem vznesené argumenty jsou tak projevem snahy nepřípustně paušalizovat závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 a zobecňovat je na úkor jedinečnosti každého individuálního případu a v nich zkoumaného zájmu a potřeb nezletilého dítěte, o jehož péči je rozhodováno. To platí i pro námitku stěžovatele, že Ústavní soud v některých svých nálezech uvedl, že překážkou pro svěření dítěte do střídavé péče není ani jeho nízký věk.
10. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že by ke svěření nezletilých do střídavé péče rodičů soudy nepřistoupily z důvodu nesouhlasu matky. Jak uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud, matka stěžovateli ve styku s nezletilými dětmi nebrání a je v budoucnu připravena se na střídavé péči o nezletilé děti se stěžovatelem dohodnout. Krajský soud zdůraznil, že rozsudek okresního soudu nevylučuje stěžovatele z podílení se na výchově svých dětí, neboť má stanoven přiměřeně široký běžný styk a matka je ochotna dohodnout se i na dalších možnostech jeho styku s dětmi.
11. Nesouhlasí-li stěžovatel s názorem soudů o nedostatcích ve vzájemné komunikaci rodičů, Ústavní soud si je vědom své judikatury, podle které při vyloučení střídavé péče na základě nevhodné komunikace rodičů mají soudy povinnost zkoumat příčinu takového stavu, a dítě zásadně svěřit do péče toho z rodičů, který uznává pozici druhého rodiče v životě dítěte a nebude bránit styku s ním [nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629)]. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že rodiče byli v průběhu řízení nabádáni soudem i opatrovníkem ke zlepšení vzájemné komunikace, byla jim předestřena důležitost vzájemné komunikace ohledně dětí. Již dne 3. 5. 2019 opatrovník doporučil rodičům kontaktovat zapsaného mediátora. Taktéž soud v průběhu řízení vedl rodiče ke zlepšení komunikace a bylo jim průběžně sdělováno, že v zájmu nezletilých se jeví, aby uzavřeli dohodu, rodiče však nebyli schopni uzavřít dohodu ani při jednání dne 30. 5. 2019, ani při jednání dne 25. 6. 2019. Okresní soud tak postupoval v souladu s judikaturou Ústavního soudu, podle které se má soud zabývat tím, jakým způsobem probíhaly dosavadní snahy o zlepšení komunikace, a v případech, kdy je komunikace mezi rodiči ve špatném stavu, má rovněž povinnost pokusit se pomocí různých opatření tuto komunikaci napravit [srov. nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629)].
12. Má-li tedy stěžovatel za to, že nezletilí měli být svěřeni do střídavé péče rodičů, když všechna kritéria pro tento postup byla naplněna, upozorňuje Ústavní soud, že podle §907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), může soud svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Ze zákona tedy nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte. Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé péče "automaticky" a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě, tak jak to přesvědčivým způsobem učinily soudy v projednávané věci.
13. Ústavní soud závěrem připomíná, že odmítnutí této ústavní stížnosti nevylučuje v pozdější době možnost jiného soudního rozhodnutí, neboť rozhodnutí soudů ve věcech úpravy péče k nezletilým dětem nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který však změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu