ECLI:CZ:US:2020:3.US.3844.19.1
sp. zn. III. ÚS 3844/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Petra Kluse, zastoupeného JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2019 č. j. 33 Cdo 1850/2019-333 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. listopadu 2018 č. j. 57 Co 429/2017-280, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Aleše Vrby, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 11. 2018 č. j. 57 Co 429/2017-280 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 8. 2017 č. j. 123 C 52/2014-185 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 15. 5. 2018 č. j. 123 C 52/2014-225, kterým byla uložena stěžovateli (žalovanému) povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (žalobci) částku ve výši 60 899 Kč s příslušenstvím. Ve výrocích o nákladech řízení účastníků před okresním soudem a nákladů státu jej změnil a nově rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků a státu. Krajský soud vyšel z toho, že vedlejší účastník řízení jako zhotovitel se v květnu 2012 se stěžovatelem jako objednatelem ústně dohodl, že mu zrekonstruuje byt podle jím předloženého projektu. Vzhledem k tomu, že nebyl přesně určen rozsah díla, nebyla stanovena ani přesná cena díla. V srpnu 2012 při návštěvě vedlejšího účastníka řízení v domě stěžovatele účastníci řízení konzultovali výši ceny za dílo, a protože se neshodli, vedlejší účastník řízení vrátil stěžovateli klíče od bytu. Fakturou ze dne 17. 9. 2012, kterou obě smluvní strany považovaly za konečné vyúčtování, vyčíslil vedlejší účastník řízení cenu díla částkou 115 271 Kč. Stěžovatel s touto cenou nesouhlasil a snížil ji na výsledných 54 300 Kč. Ze znaleckého posudku vypracovaného Ing. Pavlem Prokšem soud zjistil, že hodnota skutečně provedeného díla činí 60 899 Kč. Zjištěný skutkový stav krajský soud právně posoudil tak, že účastníci uzavřeli ústní smlouvu o dílo podle §652 odst. 1 obč. zák. Ačkoliv dílo nebylo dokončeno, vedlejší účastník řízení je stěžovateli předal a stěžovatel je převzal, čímž vedlejšímu účastníkovi řízení vzniklo právo na zaplacení 60 899 Kč (ceny za skutečně provedené dílo ve výši stanovené znaleckým posudkem). Soudy neuvěřily stěžovateli, že vedlejšímu účastníkovi řízení zaplatil na ceně za dílo 54 300 Kč, neboť jeho výpovědi se v různých stádiích řízení značně rozcházely. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle §142 odst. 3 o. s. ř. (oproti okresnímu soudu, který použil §142 odst. 2 o. s. ř.). Vyšel z toho, že výše plnění závisela na znaleckém posudku, pročež zavázal procesně neúspěšného stěžovatele zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení plnou náhradu nákladů řízení. Krajský soud vycházel z tarifní hodnoty 60 899 Kč, neboť základem pro určení výše odměny advokáta pro účely náhrady nákladů řízení není částka požadovaná v žalobě, nýbrž částka přisouzená.
3. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 9. 2019 č. j. 33 Cdo 1850/2019-333 odmítl. Stěžovateli nebylo možno přisvědčit, že krajský soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně s rozsudkem ze dne 18. 4. 2002 sp. zn. 33 Odo 48/2002). Zjištění, že stěžovatel dílo, byť nebylo dokončeno, převzal, znemožňuje poměřovat závěry přijatými ve věci sp. zn. 33 Odo 48/2002 správnost rozhodnutí krajského soudu. Brojil-li stěžovatel proti správnosti skutkového zjištění, že dílo převzal, přehlédl, že skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení regulérně zpochybnit a nesprávná skutková zjištění ani samotné hodnocení důkazů nejsou podle platné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Bylo tak na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů, z níž vychází §132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost i věrohodnost. Výhrady spojené s hodnocením důkazů výpověďmi účastníků řízení soudem, se proto nemohly uplatnit. Domáhal-li se stěžovatel revize nákladových výroků, pominul, že od 30. 9. 2017 již není dovolání proti výroku o nákladech řízení objektivně přípustné [srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že by k dovolacímu přezkumu nepředložil žádnou z otázek hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání. Má za to, že řádně vymezil podmínky přípustnosti dovolání při řešení §634 odst. 2 obč. zák. s vyloučením §641 obč. zák. Svoji obranu přitom postavil na tvrzení, že žaloba vedlejšího účastníka řízení byla předčasná a nevzniklo mu právo na úhradu ceny za provedené dílo. Setrvává na stanovisku, že v řízení nebylo prokázáno, že dílo bylo skončeno a došlo k jeho předání a převzetí. V této souvislosti krajskému soudu vytýká, že změnil rozhodnutí okresního soudu v otázce předání a převzetí díla, aniž by k tomu zopakoval dokazování. Rovněž nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu ohledně nemožnosti revize výroku o nákladech řízení. Podle stěžovatele byl nezákonně použit §142 odst. 3 o. s. ř., což předkládal i v dovolání jako otázku procesního práva, avšak Nejvyšší soud se jí s poukazem na §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. odmítl zabývat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává.
8. Stěžovatel v prvé řadě nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu o tom, že řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Tvrdí-li přitom stěžovatel (i v ústavní stížnosti), že nebylo prokázáno, že dílo bylo skončeno a došlo k jeho předání a převzetí, od čehož odvozuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání spočívajícího v podle jeho názoru nesprávném použití a výkladu §634 odst. 2 obč. zák., přehlíží, že jde polemiku se skutkovými zjištěními, jejichž přehodnocování není v kompetenci ani Nejvyššího soudu, ale ani Ústavního soudu. Jde-li tedy o námitky vůči usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání, nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Nejvyššímu soudu výlučně přísluší posouzení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14; všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení 25. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14), což v dané věci, jak je shora uvedeno, nezjistil.
9. Obdobné platí i pro závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel si zjevně neuvědomuje, že, je-li dovolání objektivně nepřípustné [viz §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], nemůže být posouzeno jako přípustné, i kdyby snad vymezil přípustnost některým z kritérií uvedených v §237 o. s. ř. a uplatnil způsobilý dovolací důvod.
10. K napadenému rozhodnutí krajského soudu Ústavní soud konstatuje, že jeho odůvodnění je zcela logické, srozumitelné a je přezkoumatelným způsobem odůvodněno a rozvedeno, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před zejména krajským soudem a polemizuje se závěry, ke kterým tento soud dospěl, přičemž jeho argumentace nepřekračuje rámec podústavního práva. Stěžovatel nepřípadně očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavně právní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
11. Stěžovatel namítal, že krajský soud dospěl k závěru o dokončení díla a jeho předání a převzetí. Zde je třeba připomenout, že krajský soud nedospěl k závěru o dokončení díla, jak nepatřičně uvádí stěžovatel, nýbrž vzal za prokázáno, že nedokončené dílo bylo vedlejším účastníkem řízení předáno a stěžovatelem převzato (viz bod 26. rozsudku krajského soudu). Jak se přitom podává z odůvodnění rozsudku krajského soudu, při posuzování předání a převzetí díla vyšel krajský soud ze zjištění okresního soudu, která doplnil o další provedené důkazy (mj. zopakoval důkaz účastnickou výpovědí stěžovatele či výslechem manželky vedlejšího účastníka řízení). Tato zjištění a důkazy pak vyhodnotil ve vzájemných souvislostech, takže nelze uvažovat o jakémkoliv procesním pochybení, když samotné hodnocení důkazů je záležitostí obecných soudů.
12. Ústavní soud neshledává opodstatněnými ani námitky, které se týkají rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení. V obecné rovině Ústavní soud podotýká, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně a v případech, kdy je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a představuje závažný exces z hlediska intenzity zásahu do základního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)].
13. Krajský soud v napadeném rozsudku vysvětlil přesvědčivě, proč je namístě použít §142 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatel si musel být od samého začátku vědom, že byla-li výše plnění závislá na znaleckém posudku, bude pravděpodobný (resp. není vyloučen) i postup soudu podle tohoto ustanovení. V této souvislosti lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1374/17. Krajský soud pak dostatečně odůvodnil svůj výrok o náhradě nákladů řízení, přičemž jeho odůvodnění není ústavně neudržitelné. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či správnost napadených rozhodnutí, ale jen jejich souladnost s ústavními principy řádného procesu. Z těchto limitů však krajský soud nevykročil, a proto Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových základních práv.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ho jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu