ECLI:CZ:US:2020:3.US.3856.19.1
sp. zn. III. ÚS 3856/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti nezletilého stěžovatele T. F. P., zastoupeného zákonnou zástupkyní H. P., právně zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, sídlem Horní Lán 1328/6, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. srpna 2019 č. j. 7 Co 21/2019-1380, usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. října 2019 č. j. 13 Co 368/2018-1483, ze dne 18. října 2019 č. j. 13 Co 192/2019-1478, ze dne 14. května 2019 č. j. 13 Co 368/2018-1370 a ze dne 9. listopadu 2018 č. j. 13 Co 368/2018-1235, usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 8. srpna 2019 č. j. 14 P 214/2015-42, ze dne 31. července 2018 č. j. 14 P 214/2015-1153 a ze dne 3. června 2019 č. j. 14 P 214/2015-26, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 2 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Opavě (dále také jen "okresní soud") sp. zn. 14 P 214/2015 vyplývají následující skutečnosti. Usnesením ze dne 31. 7. 2018 č. j. 14 P 214/2015-1153 okresní soud v řízení o schválení právních jednání, o vyslovení výchovného opatření, o jmenování kolizního opatrovníka, a o omezení rodičovské odpovědnosti matky přenesl svou příslušnost na Okresní soud v Olomouci (I. výrok), postoupil mu věc jako soudu místně příslušnému (II. výrok), jmenoval pro toto řízení stěžovateli opatrovníkem statutární město Olomouc (III. výrok), zprostil Mgr. Lenku Martínkovou, advokátku v Opavě, funkce opatrovníka pro řízení o schválení právních jednání (IV. výrok) a zprostil statutární město Opavu funkce opatrovníka pro řízení o vyslovení výchovného opatření (V. výrok). Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že došlo ke změně okolností rozhodných pro posouzení místní příslušnosti, neboť stěžovatel se přestěhoval do X, tedy do obvodu Okresního soudu v Olomouci. Usnesení okresního soudu napadli stěžovatel i jeho matka (dále jen "matka") odvoláním. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 9. 11. 2018 č. j. 13 Co 368/2018-1235 odmítl jako podané neoprávněnou osobou (I. výrok) a k odvolání matky usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil (II. výrok). Stěžovatel i matka napadli usnesení krajského soudu žalobou pro zmatečnost. Usnesením krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2019 č. j. 13 Co 368/2018-1370 byla žaloba stěžovatele pro zmatečnost proti I. výroku usnesení krajského soudu zamítnuta jako nedůvodná, současně krajský soud konstatoval, že žaloba matky pro zmatečnost proti II. výroku usnesení krajského soudu není přípustná, neboť jí napadeným rozhodnutím dosud není řízení skončeno [§229 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 29. 8. 2019 č. j. 7 Co 21/2019-1380 usnesení krajského soudu potvrdil.
3. Na základě podání ze dne 3. 10. 2019, kterým vzala matka svou žalobu pro zmatečnost zpět, krajský soud usnesením ze dne 24. 10. 2019 č. j. 13 Co 368/2018-1483 zrušil usnesení krajského soudu ze dne 14. 5. 2019 č. j. 13 Co 368/2018-1370 ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 29. 8. 2019 č. j. 7 Co 21/2019-1380, a řízení v celém rozsahu zastavil. Proti usnesení krajského soudu podali stěžovatel i matka odvolání, o kterém nebylo dosud rozhodnuto.
4. Usnesením okresního soudu ze dne 3. 6. 2019 č. j. 14 P 214/2015-26, které bylo potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 18. 10. 2019 č. j. 13 Co 192/2019-1478, vyslovil okresní soud v řízení o stanovení opatrovníka svou místní nepříslušnost a postoupil věc Okresnímu soudu v Olomouci jako soudu místně příslušnému. Usnesením ze dne 8. 8. 2019 č. j. 14 P 214/2015-42 jmenoval okresní soud stěžovateli opatrovníka Mgr. Marka Urbiše k zastupování pro část řízení o přenesení příslušnosti ve věci stanovení opatrovníka.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s postupem soudů v řízení o žalobě pro zmatečnost, kdy krajský soud spojil ke společnému projednání dvě různé žaloby pro zmatečnost, ačkoli k projednání žaloby pro zmatečnost podané matkou nebyl krajský soud příslušný. Protože stěžovatel svoji žalobu pro zmatečnost zpět nevzal, nemohl krajský soud řízení zastavit. Stěžovatel rovněž uvádí, že ho jmenovaný opatrovník Mgr. Marek Urbiš nijak nekontaktoval, nesdělil mu, že probíhá řízení, kterého je stěžovatel účastníkem, a že byl stěžovateli určen k hájení jeho zájmů. Funkce kolizního opatrovníka zůstala proto zcela formální a stěžovateli bylo upřeno právo být slyšen. Stěžovatel nenachází ospravedlnitelný důvod pro postup obecných soudů, které se v žádném z napadených rozhodnutí nezabývaly důvody zamítnutí žádostí stěžovatele, aby jeho opatrovníkem byla ustanovena konkrétní osoba (teta), ke které má důvěru, která zná jeho poměry a lze s ohledem na její vysokoškolské vzdělání přepokládat, že se bude umět orientovat v právních předpisech a poskytnout stěžovateli potřebnou ochranu jeho zájmů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že v části směřující proti usnesení okresního soudu ze dne 3. 6. 2019 č. j. 14 P 214/2015-26 a usnesení krajského soudu ze dne 18. 10. 2019 č. j. 13 Co 192/2019-1478 ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Jde-li o usnesení okresního soudu ze dne 31. 7. 2018 č. j. 14 P 214/2015-1153, usnesení krajského soudu ze dne 9. 11. 2018 č. j. 13 Co 368/2018-1235 a ze dne 14. 5. 2019 č. j. 13 Co 368/2018-1370, usnesení vrchního soudu ze dne 29. 8. 2019 č. j. 7 Co 21/2019-1380 a usnesení krajského soudu ze dne 24. 10. 2019 č. j. 13 Co 368/2018-1483, stěžovatel i vedlejší účastnice, jak již bylo shora uvedeno, podali proti poslednímu z uvedených rozhodnutí, kterým bylo na základě zpětvzetí žaloby řízení zastaveno, odvolání, o kterém nebylo dosud rozhodnuto. Ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu ze dne 24. 10. 2019 č. j. 13 Co 368/2018-1483, které je posledním rozhodnutím ve věci žaloby pro zmatečnost proti usnesení krajského soudu ze dne 9. 11. 2018 č. j. 13 Co 368/2018-1235, nebyla v době podání ústavní stížnosti právní věc stěžovatele dosud pravomocně ukončena, neboť soudní řízení dále pokračuje pod sp. zn. 7 Co 41/2019 před vrchním soudem, kterému byla věc předložena k rozhodnutí o odvolání. Z toho plyne, že stěžovatel má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, pokud by - podle názoru stěžovatele - konečné rozhodnutí ve věci narušilo jeho základní ústavně zaručená práva, mohl by se domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti. Vzhledem k výše uvedenému je v této části ústavní stížnost nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
8. To platí i pro ústavní stížnost v části napadající usnesení okresního soudu ze dne 8. 8. 2019 č. j. 14 P 214/2015-42, aniž vyčerpal všechny relevantní procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho základních práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), ačkoli byl okresním soudem poučen, že je proti citovanému rozsudku možné podat do patnácti dnů od doručení rozsudku odvolání. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i vyžádaného spisu, stěžovatel ani matka této možnosti nevyužili, a proto uvedené usnesení nabylo dne 24. 9. 2019 právní moci.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mohl podrobit svému přezkumu pouze usnesení okresního soudu ze dne 3. 6. 2019 č. j. 14 P 214/2015-26, kterým vyslovil v řízení o stanovení opatrovníka Okresní soud v Opavě svou místní nepříslušnost a postoupil věc Okresnímu soudu v Olomouci jako soudu místně příslušnému, a usnesení krajského soudu ze dne 18. 10. 2019 č. j. 13 Co 192/2019-1478, kterým bylo usnesení okresního soudu potvrzeno. Se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost uvedených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že jde v této části o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovuje, že mu nepřísluší hodnotit správnost posouzení přenesení místní příslušnosti podle §5 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, nýbrž jeho ústavní konformitu, tedy zda daný postup nenese prvky libovůle, resp. nejsou-li příslušné (skutkové či právní) závěry vadné natolik, že by je bylo možné označit za "extrémní" (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1104/19 ze dne 16. 4. 2019 nebo sp. zn. I. ÚS 222/17 ze dne 14. 2. 2017, dostupná stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
11. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl. Usnesení okresního soudu nebylo s odkazem na §169 odst. 2 o. s. ř. odůvodněno, krajský soud se však v odůvodnění svého usnesení příslušností řádně zabýval, když konstatoval, že za stavu, kdy usnesením okresního soudu ze dne 31. 7. 2018 č. j. 14 P 214/2015-1153, které bylo potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 9. 11. 2018 č. j. 13 Co 368/2018-1235, byla přenesena místní působnost pro řízení ve věci péče o stěžovatele na Okresní soud v Olomouci, není Okresní soud v Opavě soudem místně příslušným k projednávání jakýchkoli návrhů týkajících se stěžovatele, jejichž řešení přísluší soudům péče o nezletilé, ale tímto soudem je Okresní soud v Olomouci.
12. Ústavní soud považuje argumentaci krajského soudu za ústavně souladnou a srozumitelnou a úvahy soudu neshledává nikterak nepřiměřenými. Závěry okresního soudu i krajského soudu nelze označit za svévolné, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti, když okresní soud v řízení o ustanovení opatrovníka vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Olomouci jako soudu věcně příslušnému poté, co na tento soud přenesl již dříve (usnesením ze dne 31. 7. 2018 č. j. 14 P 214/2015-1153) svou příslušnost ve věci péče o stěžovatele. Na uvedeném nic nemůže změnit ani skutečnost, že stěžovatel primárně nesouhlasí právě s rozhodnutími, kterými byla přenesena místní působnost pro řízení ve věci péče o stěžovatele na Okresní soud v Olomouci, a vůči nimž rozvíjí v ústavní stížnosti svou argumentaci, zejména zpochybňuje-li závěr okresního soudu, že se stěžovatel přestěhoval do X, a má za to, že místně příslušným je Okresní soud v Opavě, v jehož obvodu měl bydliště ke dni 5. 2. 2019, kdy bylo zahájeno řízení Ministerstva spravedlnosti ve věci žádosti stěžovatele o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti dle zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů). Jak konstatoval v odůvodnění svého usnesení krajský soud, ať již tato rozhodnutí byla správná, či nikoliv, jejich právní účinky by mohly pominout pouze tehdy, byla-li by zrušena na základě mimořádného opravného prostředku, což se nestalo. Nelze přitom souhlasit se stěžovatelem v tom, že by řízení vedené Ministerstvem spravedlnosti bylo jednorázovým opatřením, na něž by se nevztahovala vázanost soudu svým dřívějším rozhodnutím o přenesení působnosti, a to tím spíše, že dle sdělení Ministerstva spravedlnosti jde o peněžitou pomoc obětem trestné činnosti, které se měla dopustit na osobě stěžovatele jeho matka. Ústavní soud zdůrazňuje, že při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se péče o dítě vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy je nepochybně v zájmu stěžovatele, aby o ustanovení opatrovníka pro účely řízení vedeného Ministerstvem spravedlnosti rozhodl soud, který rozhoduje ve věcech péče o stěžovatele.
13. K uvedenému lze dodat, že stěžovatel napadl rozhodnutí, kterými byla přenesena místní působnost pro řízení ve věci péče na Okresní soud v Olomouci, opakovaně ústavní stížností. Usnesením sp. zn. III. ÚS 1001/19 ze dne 3. 4. 2019 byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná z důvodu probíhajícího řízení o žalobě pro zmatečnost. Taktéž usnesením sp. zn. III. ÚS 3504/19 ze dne 13. 11. 2019 byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná, neboť v řízení o žalobě pro zmatečnost vydaná rozhodnutí stěžovatel ústavní stížností nenapadl. Jak již bylo shora uvedeno, řízení o žalobě pro zmatečnost dosud není ukončeno.
14. Ústavní soud stěžovateli nemůže přisvědčit ani v tom, že řízení v posuzované věci bylo nepřehledné a bylo zatíženo řadou vad, naopak je z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjevné, že nepřehledná a nesystematická jsou četná a nesouvislá podání stěžovatele, která činí jak svým jménem, tak v zastoupení stěžovatele jeho matka.
15. Tvrdí-li stěžovatel, že nebyla v řízení zachována jeho participační práva zakotvená mj. v Úmluvě o právech dítěte, je nutno uvést, že tato práva dítěte slouží primárně ke zjišťování názoru dítěte na meritum věci, a nikoliv na procesní postup zvolený soudem. To plyne mj. i z dikce §100 odst. 3 o. s. ř., ve kterém stojí, že má být zjišťován názor dítěte "ve věci". V každém případě se Ústavní soud nedomnívá, že neprovedením důkazu výslechem stěžovatele o přenesení místní příslušnosti na jiný věcně příslušný soud by v tomto konkrétním případě došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 18. 10. 2019 č. j. 13 Co 192/2019-1478 a usnesení okresního soudu ze dne 3. 6. 2019 č. j. 14 P 214/2015-26 ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a ve zbytku ji odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu