ECLI:CZ:US:2020:3.US.3902.19.1
sp. zn. III. ÚS 3902/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Neničky, zastoupeného JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou, sídlem Kodaňská 558/25, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2019 č. j. 26 Cdo 2196/2019-373, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro porušení svých základních práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník řízení (žalobce) se proti stěžovateli (žalovanému) domáhal zaplacení částek 890 000 Kč a 46 102 Kč s příslušenstvím z titulu jeho nároků vzniklých v souvislosti s ukončením nájemního vztahu k pozemku o výměře 14 m2, nacházejícímu se před objektem na adrese Václavské náměstí 812/59, Praha 1 - Nové Město.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 8. 1. 2016 č. j. 23 C 207/2014-75 řízení co do částky 46 102 Kč s příslušenstvím zastavil, neboť vedlejší účastník vzal žalobu v tomto rozsahu (ohledně bezdůvodného obohacení) zpět a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci 46 102 Kč jako smluvní pokutu. Ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl též o nákladech řízení.
4. K odvolání vedlejšího účastníka ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který usnesením ze dne 10. 1. 2017 č. j. 17 Co 261/2016-114 napadený rozsudek v jeho zamítavém výroku i výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Následně obvodní soud rozsudkem ze dne 20. 4. 2018 č. j. 23 C 207/2014-301 rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 843 898 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Rozsudek obvodního soudu byl k odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka rozsudkem městského soudu ze dne 18. 10. 2018 č. j. 17 Co 290/2018-339 potvrzen ve výroku I. o věci samé (výrok I.), změněn ve výroku o nákladech řízení tak, že činí 97 705 Kč, jinak jej potvrdil (výrok II.) a městský soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
5. Dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019 č. j. 26 Cdo 2196/2019-373 odmítnuto s poukazem na §237 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť městský soud správně posoudil rozhodnou právní otázku, a to v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a nebyl tak důvod, aby tato otázka byla posouzena jinak.
II.
Argumentace stěžovatele
6. K porušení práv stěžovatele mělo podle jeho tvrzení dojít rozhodnutím Nejvyššího soudu o odmítnutí jeho dovolání pro nepřípustnost, když toto bylo odmítnuto nikoliv z důvodu formálních vad podání, nýbrž (kvazi)meritorně z důvodu, že dovolací soud neshledal důvod, aby rozhodná dovolací otázka hmotného práva byla posouzena jinak, než ji posoudil městský soud. S poukazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu stěžovatel dovozuje, že odmítnutím dovolání pro jeho nepřípustnost, aniž by ve skutečnosti v daném případě byl deklarovaný důvod nepřípustnosti naplněn, dochází k porušení jeho práva na soudní ochranu a přístup k soudu, tedy k odepření spravedlnosti.
7. Stěžovatel brojí proti tomu, jakým způsobem Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání, když se podrobně nevypořádal s argumentací stěžovatele uváděnou v dovolání. Dovolací otázka položená stěžovatelem, a to "zdali výkon práva na zaplacení smluvní pokuty může být zjevným zneužitím práva, které nepožívá právní ochrany, za situace, kdy oprávněný z tohoto práva sleduje jeho výkonem výlučně či převážně dosažení právem reprobovaného účelu, a to nepatřičného zisku", byla stěžovatelem podrobně zdůvodněna s ohledem na skutkové okolnosti věci a podložena odkazy na odbornou literaturu a judikaturu, ale podle stěžovatele se Nejvyšší soud s touto argumentací nevypořádal a nepřípustnost dovolání odůvodnil toliko obecně.
8. Dle tvrzení stěžovatele se Nejvyšší soud "ani náznakem nevypořádal s argumentací k jediné otázce hmotného práva, kterou stěžovatel v rámci dovolání předložil", a předmětná otázka tak zůstala nezodpověděná, čímž mu měl Nejvyšší soud odepřít právo na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout jen tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí a neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by rozhodnutím Nejvyššího soudu nastala v právní sféře stěžovatele. Stěžovatel brojí proti jeho rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, když napadá způsob, jakým se Nejvyšší soud s položenou dovolací otázkou vypořádal, tj. že jí "nezodpověděl". Uvedené však není možno dovolacímu soudu vytýkat. Jeho rozhodnutí nebylo rozhodnutím ve věci samé, ale rozhodnutím o přípustnosti dovolání z hlediska naplnění předpokladů stanovených v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud tak v odůvodnění svého rozhodnutí uváděl toliko důvody rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání a nevypořádával se s meritem dovolací otázky, když shledal, že ty byly správně právně posouzeny již odvolacím soudem, a to v souladu s ustálenou judikaturou. Stěžovatelem uváděná argumentace v ústavní stížnosti opomíjí skutečnost, že nelze ztotožňovat požadavky pro odůvodnění rozhodnutí a vypořádání se s argumentací dovolatele za situace, kdy Nejvyšší soud posuzuje toliko samotnou přípustnost dovolání, s požadavky kladenými na jeho rozhodovací činnost při věcném přezkumu dovolání a meritorní rozhodování o položené dovolací otázce, na kterou lze vztahovat zvýšené nároky z hlediska vypořádání se s předloženou argumentací dovolatele.
13. Požadavky na odůvodnění rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání jsou tedy mírnější, než je tomu při odůvodnění rozhodnutí o dovolání po jeho věcném přezkumu. I podle rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost musí vyplynout, z jakého důvodu obsaženého v §237 a §238 o. s. ř. dovolací soud shledal, že je podané dovolání nepřípustné, a poté musí tento závěr rozhodující senát také alespoň ve stručnosti (viz §243f odst. 3 o. s. ř.), byť s uvedením nosných důvodů, odůvodnit.
14. Z ústavní stížností napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, nelze dovodit stěžovatelem tvrzené pochybení v rozhodování Nejvyššího soudu, z nichž dovozuje porušení svých základních práv. Nejvyšší soud v dostatečném rozsahu odůvodnil své rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání, a to i poukazem na ustálenou rozhodovací praxi týkající se institutu smluvní pokuty. Z jeho rozhodnutí je nepochybné, že se dovolací otázkou zabýval, a to z hlediska nezbytnosti jejího posouzení při meritorním přezkumu, přičemž dospěl k závěru, že není důvod jejího posouzení odlišně, než tomu bylo v obdobných věcech v jeho rozhodovací praxi, a předestřel i úvahy, kterými se při posuzování otázky přípustnosti dovolání řídil.
15. Prozkoumání dovolání z hlediska jeho přípustnosti, tedy včetně posouzení relevantnosti dovolacího důvodu přísluší výlučně Nejvyššímu soudu. Ústavněprávní přezkum se zaměřuje toliko na případná pochybení, která by nebyla ústavněprávně tolerovatelná, a takové vady v napadeném rozhodnutí neshledal. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu procesní rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelné a ústavně přijatelné použití procesních předpisů [srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, 460/2017 Sb.) a usnesení ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09, ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14 a ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. I. ÚS 2454/18]. Ústavní soud tak v zásadě nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, neshledá-li, že by tento postup představoval zjevnou nepřípustnou svévoli vybočující ze standardů rozhodování, což ve věci stěžovatele nenastalo.
16. V obecné rovině Ústavní soud konstatuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a jeho přípustnost je zákonem omezena a přísně definována i s poukazem na druh rozhodnutí odvolacího soudu nebo povahu řízení. Předpoklady přípustnosti dovolání taxativně vymezené v §237 o. s. ř. umožňují zohlednit konkrétní okolnosti případu a přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu tímto mimořádným opravným prostředkem v situacích, kdy je nezbytné řešit významnou právní otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, když neposkytuje dostatečnou právní jistotu budoucího posuzování obdobných právních vztahů.
17. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu