ECLI:CZ:US:2020:3.US.3908.19.1
sp. zn. III. ÚS 3908/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele N. Z., t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou, sídlem Přemyslovská 1939/28, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2019 sp. zn. 2 To 94/2019 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2019 sp. zn. 45 T 8/2019, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora uvedeným usnesením rozhodl, že podle §28 odst. 4, věta prvá za středníkem zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), se návrh stěžovatele na písemný překlad písemností ze dne 4. 8. 2019 zamítá.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel instanční stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že je rodilý mluvčí v ruském jazyce, přičemž k porozumění písemnostem (protokolům o hlavním líčení, odborným vyjádřením a znaleckým posudkům či odborným právním textům) v českém jazyce nezbytně potřebuje jejich překlad. Stěžovatel má za to, že se vrchní soud nevypořádal s jednotlivými výtkami obsaženými v instanční stížnosti. Dovozuje, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, zejména co do práva na obhajobu v rodném jazyce. Zejména protokoly o výpovědi obviněných a svědků či protokoly o rekognici představovaly zcela zásadní dokumenty, u nichž potřeba překladu byla zjevná. Podle stěžovatele nelze právo obviněného podle §28 odst. 4 tr. řádu vykládat tak, že soud mu nechá přeložit pouze rozsudek, o kterém prohlásí, že obsahuje veškeré relevantní důkazy.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
5. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatele, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže a) stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo b) v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
7. Řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení ze dne 19. 12. 1997 sp. zn. II. ÚS 293/97 (U 22/9 SbNU 467), usnesení ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 38/10 (U 1/60 SbNU 759), usnesení ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1336/10 (U 7/57 SbNU 621) či nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475) či nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 (N 163/82 SbNU 565)].
8. Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781)]. Úkol chránit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku [srov. k tomu nález ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 46/12 (N 14/68 SbNU 201) či nález ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. I. ÚS 259/97 (N 60/11 SbNU 97)]. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, neumožnil-li stěžovatel předtím, než se obrátil na něj, obecným soudům (či jiným orgánům veřejné moci) napravit všechna jím namítaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod a dokud nevyčerpal všechny prostředky, jak proti nim brojit v soustavě obecných soudů (či jiných orgánů veřejné moci).
9. Tyto závěry plně dopadají i na posuzovanou věc, neboť městský soud rozsudkem ze dne 10. 7. 2019 sp. zn. 45 T 8/2019 stěžovatele uznal vinným zločinem krádeže podle §24 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), k §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a přečinu porušování domovní svobody podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k §178 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 tr. zákoníku, a odsoudil jej podle §205 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, přičemž podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou, a dále mu podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které vrchní soud usnesením ze dne 10. 10. 2019 sp. zn. 2 To 84/2019 podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Předmětné usnesení vrchního soudu stěžovatel napadl dovoláním, o němž Nejvyšší soud prozatím nerozhodl.
10. Není a nemůže být posláním Ústavního soudu, aby zasahoval do pravomoci obecných soudů a vykonával "všeobecný dozor" nad jednotlivými dílčími usneseními, která v průběhu řízení vydají. Stěžovatel toliko předjímá nepříznivý výsledek dovolacího řízení, založený na jím dovozovaném nerespektování ústavněprávních norem.
11. Stěžovatel přitom ve své ústavní stížnosti neuvádí nic, co by odůvodňovalo mimořádný postup dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, upravující případy, v nichž Ústavní soud nepřípustnou ústavní stížnost neodmítne. Nic takového nezjistil z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh ani Ústavní soud.
12. Ze všech těchto důvodů a vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti soudů, plynoucí z čl. 2 odst. 3 a z čl. 90 a čl. 92 Ústavy, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť před jejím podáním stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky ochrany, které mu zákon k ochraně jeho práv přiznává, a Ústavní soud v jeho věci neshledal naplnění žádného důvodu pro neodmítnutí ústavní stížnosti dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2020
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj