ECLI:CZ:US:2020:3.US.3919.19.1
sp. zn. III. ÚS 3919/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M. D. C., zastoupeného Mgr. Michaelem Dubem, advokátem, sídlem Na Baště sv. Jiří 258/7, Praha 6 - Hradčany, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2019 č. j. 12 Co 164/2019-823, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a A. D. E. v. d. D., zastoupené JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Francouzská 75/4, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud"), který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 28. 2. 2019 č. j. 41 Nc 13501/2017-639 obvodní soud zamítl návrh vedlejší účastnice (dále také jen "matka") na nahrazení souhlasu stěžovatele (dále také jen "otec") s přestěhováním nezletilých dětí S. a A. do Nizozemí (I. výrok), obě nezletilé děti svěřil do střídavé péče rodičů s tím, že otec bude vykonávat péči v sudém týdnu a matka v lichém týdnu, dále upravil styk matky s nezletilou S.v úterý v týdnu, kdy ji má v péči otec, dále pak upravil styk obou rodičů s nezletilými dětmi o školních prázdninách a vánocích, včetně podmínek předávání dětí (II. výrok). Otci soud uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého A. částkou 6 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé S. částkou 4 000 Kč měsíčně (III. výrok), matce pak uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého A. částkou 4 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé S. částkou 2 500 Kč měsíčně (IV. výrok). Návrh otce, aby bylo určeno místo obvyklého bydliště nezletilých dětí P., městský soud zamítl (V. výrok). Žádnému z účastníků soud nepřiznal náhradu nákladů řízení (VI. výrok) a každému z rodičů uložil povinnost zaplatit České republice na účet obvodního soudu náhradu nákladů řízení v částce 19 764 Kč (VII. výrok).
3. Obvodní soud dospěl k závěru, že nejprospěšnějším uspořádáním poměrů pro nezletilé děti je střídavá péče realizovaná rodiči na území České republiky, když oba rodiče jsou ve výchovných schopnostech a možnostech zcela stejní, děti se postupně s nastalou porozchodovou situací vyrovnávají a jsou z hlediska zachování identity a rodinných vazeb v České republice dobře adaptovány, ve školních zařízeních mají kamarády. Obvodní soud také zohlednil přání nezletilého A., který si již zvykl na střídavé pobyty po týdnu u rodičů jako na vyhovující, přál si co nejméně změn. S ohledem na nízký věk soud nezjišťoval názor nezletilé S., který byl dostatečně zachycen ve znaleckém posudku. Obvodní soud při svém rozhodování rovněž zohledňoval situaci v rodině nezletilých dětí před jejím rozpadem. Otec změnu názoru a následný nesouhlas s přestěhováním do Nizozemského království (dále jen "Nizozemí") odůvodnil tím, že stěhovat se měla celá rodina, on sám po 12 letech života v České republice nemá již zájem se stěhovat a usazovat v Nizozemí. Obvodní soud konstatoval, že žádné z možných řešení není ideální pro všechny, mělo by však jít co nejméně k tíži nezletilým dětem. Podle soudu také není na místě, aby matka trvala na původních plánech rodiny z doby, kdy rodiče ještě tvořili pár, stejně tak se otec nemůže dovolávat toho, že původním záměrem rodičů bylo vychovávat děti společně. Soud rozhodl o střídavé péči v České republice bez ohledu na přeshraniční vzdálenost bydlišť obou rodičů v době rozhodnutí, neboť tato vzdálenost vhodnost střídavé péče nevylučuje. Podle obvodního soudu je v možnostech matky v týdenních intervalech překonávat vzdálenost Nizozemí - Česká republika, není přitom vhodné tuto zátěž přenášet na děti a poměry upravit například formou přeshraniční střídavé péče.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 27. 8. 2019 č. j. 12 Co 164/2019-823 rozsudek obvodního soudu změnil tak, že nahradil souhlas otce s přestěhováním nezletilých do Nizozemí a nezletilé svěřil do péče matky. Otci soud uložil přispívat na výživu nezletilého A. částkou 3 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé S. částkou 2 000 Kč měsíčně, splatnými vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky, počínaje dnem právní moci rozsudku. Dále soud upravil styk stěžovatele s nezletilými tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými každý den od 18:00 hod. do 19:00 hod. prostřednictvím internetové platformy Skype (matka je povinna tento kontakt zajistit jak přípravou dětí tak po technické stránce), každý druhý víkend v kalendářním měsíci od pátku 21:00 hod. do neděle 14:00 hod (matka je povinna v tomto termínu předat nezletilé děti otci a děti od otce převzít v odletové hale letiště Václava Havla Praha), každý čtvrtý víkend v kalendářním měsíci od pátku 18:00 hod. do neděle 18:00 hod (otec je povinen v tomto termínu převzít nezletilé děti od matky a děti matce odevzdat v místě bydliště matky), dále soud upravil styk stěžovatele s nezletilými o vánočních, velikonočních, jarních, letních a podzimních prázdninách.
5. Městský soud se neztotožnil se závěrem obvodního soudu, že nejprospěšnějším uspořádáním poměrů pro nezletilé děti útlého věku nizozemské matky a španělského otce, a to přes kategorický nesouhlas matky a zásadně protikladné postoje mezi rodiči, je střídavá péče realizovaná na území České republiky, ačkoliv matka zde již nežije. Městský soud zdůraznil, že obvodní soud takto rozhodl za situace, kdy rodiče před rozpadem vztahu začali realizovat vzájemnou dohodu o přesídlení celé rodiny do Nizozemí, v rámci které bylo přistoupeno k prodeji společného domu, a tím došlo i k definitivní ztrátě stávajícího zázemí nezletilých dětí, které se začaly po týdnu střídat u rodičů v jimi pronajatých bytech. Městský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že obvodní soud ve věci rozhodl o střídavé péči nezletilých dětí v cizí zemi, aniž by vzal důsledně v úvahu kritéria vymezená v rozhodnutích Ústavního soudu, jejichž hodnocení vyznělo v době rozhodování městského soudu již jednoznačně ve prospěch návrhu matky. Městský soud přihlédl i k přáním nezletilých dětí, jejichž snížená relevance zejména v prvních fázích řízení před obvodním soudem byla dána jednak nízkou emocionální a osobnostní vyspělostí z důvodu nízkého věku, dále pak nedostatkem informací o tom, co by varianta řešení zvolená matkou pro ně vlastně představovala. Přeshraniční prvek, bydliště rodičů v různých státech, kdy otec nemá v České republice kromě pracovních jiné vazby, a oba rodiče trvají na svých současných místech pobytu, označil městský soud za primární důvod, pro který nebylo v zájmu nezletilých přistoupeno k rozhodnutí o střídavé péči.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel spatřuje zásah do svých rodičovských práv v tom, že v důsledku napadeného rozsudku se režim střídavé péče, realizovaný rodiči od dubna 2017 změnil na režim výhradní péče matky se zcela minimálním stykem stěžovatele s nezletilými, neboť tento má být vykonáván v Nizozemí. Stěžovatel nepochybuje o tom, že toto rozhodnutí bylo nesprávné a nerespektující relevantní právní normy, zejména §907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ačkoliv stěžovatel při jednání městského soudu tyto argumenty zevrubně rozváděl a na citované ustanovení odkazoval. Stěžovatel je přesvědčen, že městský soud dal přednost rychlému řešení letitého sporu na úkor kvality skutkových zjištění a ověření si souladu vydaného rozhodnutí se zájmy jeho účastníků, čemuž odpovídá i odůvodnění napadeného rozsudku, které je přes obsáhlost provedené rekapitulace řízení koncentrováno do pouhých dvou odstavců. Stěžovatel porušení svého práva na soudní ochranu spatřuje mimo jiné v extrémním rozporu mezi skutkovými závěry odvolacího soudu prezentovanými v odůvodnění rozsudku a skutečnostmi zjištěnými v dosavadním řízení. Jde např. o konstatování městského soudu, že zjištění znaleckého posudku i zprávy psycholožky kolizního opatrovníka o tom, že přestěhování dětí nic nebrání, které je ale v rozporu se závěry znaleckého posudku, v němž se v bodě 8 uvádí, že kdyby se děti stěhovaly s matkou do Nizozemí bez otce, může to narušit jejich vztah k oběma rodičům, toto riziko je aktuálně vyšší u nezletilého A., když roli hraje jeho věk a osobnost. Stěžovatel má taktéž za rozporný s provedeným dokazováním závěr městského soudu, že matka má schopnost lépe zajistit potřeby nezletilých dětí. V průběhu řízení bylo naopak již samotnou několikaletou realizací režimu střídavé péče prokázáno, že stěžovatel je schopen nezletilé po všech stránkách zabezpečit. Postup městského soudu považuje stěžovatel za překvapivý s ohledem na výslovné úvahy obvodního soudu o tom, že setrvá-li matka na svém stanovisku ohledně změny bydliště do Nizozemí, bude namístě svěřit nezletilé do výhradní péče stěžovatele.
7. Stěžovatel má za to, že městský soud zatížil vztahy všech účastníků absolutně nevhodným režimem realizace styku, který ve svém důsledku představuje zátěž pro každého z nich. Stěžovatel upozorňuje, že není možné realizovat styk v každý den od 18:00 do 19:00 hod. prostřednictvím internetové platformy Skype, neboť dle zavedeného režimu nezletilých právě v tomto časovém rozmezí probíhá večeře, ani styk každý druhý víkend v měsíci od pátku 21:00 hod. do neděle 14:00 hod. v odletové hale letiště Václava Havla Praha, neboť (jak tvrdí matka) není možné nezletilé uvolnit ze školní docházky tak, aby pro ně bylo objektivně možné dostavit se na určené místo před 21:00 hod. a zároveň je nezbytné nezletilé předat matce dříve, než ve 14:00 hod., aby se vrátily domů v přijatelný čas. K předání tak dochází v pátek kolem 22:30 hod. a stěžovatel je musí předat zpět cca v 12:00 hod. v neděli.
8. Stěžovatel se domnívá, že městský soud pochybil také tím, že nedoplnil dokazování výslechem nezletilého A., jak navrhoval stěžovatel, a spokojil se pouze se zjištěním názoru nezletilého opatrovníkem. Městský soud v odůvodnění rozsudku zmiňuje dopis nezletilého A., který však neprovedl jako důkaz. Změnu názoru nezletilých je přitom vedle změny okolností na straně matky, pokud jde o její bydliště, možné považovat za jediné dvě změny skutkových okolností, ze kterých oba soudy při svých rozhodnutích postupně vycházely.
III.
Vyjádření vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatele
9. Soudce zpravodaj zaslal ústavní stížnost na její žádost vedlejší účastnici k vyjádření.
10. Vedlejší účastnice sdělila, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné podstatné a věcné argumenty, pouze vyjadřuje svůj nesouhlas s napadeným rozsudkem. Tvrdí-li stěžovatel, že městský soud nerespektoval závěry znaleckého posudku, vedlejší účastnice má naopak za to, že městský soud veškeré důkazy včetně znaleckého posudku vyhodnotil jednotlivě a ve svém souhrnu, nikoliv, jak činí stěžovatel nyní v ústavní stížnosti, pouze vytrženě z kontextu. Vedlejší účastnice zdůrazňuje, že ani ona, ani stěžovatel, ani nezletilé děti nejsou státními občany České republiky, všichni jsou v České republice cizinci a jejich setrvání v této zemi pouze z důvodu výkonu částečného pracovního úvazku stěžovatele by bylo v rozporu s právem nezletilých dětí (i vedlejší účastnice) na jejich vlastní identitu. Pokud pak stěžovatel k aktuálně probíhajícím stykům namítá jejich obtížnost, včetně občasné nemožnosti jejich realizace, pak vedlejší účastnice řízení uvádí, že dané nemůže být důvodem pro zrušení rozsudku městského soudu. Napadený rozsudek dal režimu dětí pevné meze a po mnoho měsíců postrádanou jistotu v rodinném uspořádání, a jeho zrušením by soud uvrhl obě děti do opětovné nejistoty a neúměrné zátěže dalšího soudního řízení, nadto by byly děti proti své vůli vytrženy z prostředí, v němž se nově dobře adaptovaly a prospívají.
11. Stěžovatel ve své replice zdůrazňuje, že výchozí situace všech účastníků byla taková, že všichni žili na území České republiky, nezletilí zde prožili převážnou část svých životů a označovat je v České republice za cizince je přinejmenším poněkud zavádějící. Není přitom vinou otce, že rozhodnutí matky o změně bydliště do Nizozemí pro ni bylo v kombinaci s realizací střídavé péče mimořádně náročné. Stěžovatel se neztotožňuje s tím, že by změna bydliště matky do jiné země v průběhu několikaleté realizace střídavé péče měla být určujícím argumentem pro ukončení realizace tohoto režimu a změnu bydliště nezletilých. Stěžovatel i nadále nesouhlasí se závěrem městského soudu o postavení matky coby primárního pečovatele o nezletilé, ostatně soudy ani matka přitom v průběhu řízení jeho schopnost pečovat o nezletilé nezpochybňovali. Jde-li o rozsah soudem stanoveného styku, jakkoli matka bagatelizuje argumenty stěžovatele, fakticky její vyjádření podporuje jeho výhrady vůči postupu městského soudu a reflektuje nevhodnost a faktickou nemožnost realizace rozhodnutí o styku plně v souladu s jeho obsahem. K tomu stěžovatel dodává, že matka jeho právo na styk s nezletilými v rozsahu stanoveném soudem omezuje s poukazem na školní docházku nezletilých a odmítá uzavření dohody o úpravě styku v souladu s reálnými možnostmi rodičů i dětí.
12. Stěžovatelka po nahlížení do spisu reagovala na repliku stěžovatele dalším vyjádřením, ve kterém zejména zdůraznila, že stěžovatel nepřihlíží ke skutečnosti, že jsou děti v Nizozemí šťastné, žijí tam již 6 měsíců, chodí tam do školy, adaptovaly se v kolektivu a nechtějí již žít v České republice. Za takového stavu věci je pouze na stěžovateli, chce-li jiné kontakty a styky s nezletilými dětmi, než jsou dány rozsudkem městského soudu, aby změnil svůj přístup a nelpěl na životě v České republice. Naopak razantní zásah do životů nezletilých v podobě vrácení do České republiky by jim způsobilo trauma a byl by proti jejich vůli.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
15. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozhodnutí městského soudu i obvodního soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
16. Tak tomu je i v dané věci, kdy soudům nelze vytknout, že by použily "nesprávně" zákon nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování; to platí pro rozhodnutí obvodního soudu i soudu městského, byť každý ze soudů ve snaze dostát nejlepšímu zájmu nezletilých zdůraznil jiné skutečnosti, a soudy proto dospěly k odlišným závěrům.
17. Městský soud, jehož rozsudek stěžovatel ústavní stížností napadá, rozhodoval o úpravě výchovných poměrů nezletilých na základě hodnocení kritérií vymezených v rozhodnutích Ústavního soudu [např. nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)], podle kterých je třeba vzít zejména v potaz (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. Městský soud měl v případě prvních dvou kritérií pozici obou rodičů za vyrovnanou, v případě třetího kritéria vyzněla ve prospěch matky její schopnost lépe zajistit potřeby nezletilých dětí, což vyplývá z jejího postavení primárně pečujícího rodiče daného biologickou vazbou dětí útlého věku (zejména nezletilé S.) na matku. Matka dle městského soudu také soustředěnějším postupem rozhodovala o zajištění podstatných parametrů chodu rodiny, včetně stálosti finančního zajištění. K tíži stěžovatele naopak soud hodnotil skutečnost, že protežoval střídavou formu péče o děti v České republice, která vyhovovala zejména jeho potřebám, matka ji však realizovala za cenu neúměrně vysokých osobních a finančních nároků.
18. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do péče, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy předním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi [srovnej nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte tedy nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé péče "automaticky" a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě, tak jak to přesvědčivým způsobem a v souladu s judikaturou Ústavního soudu učinil městský soud v posuzované věci.
19. Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že by závěry městského soudu byly v rozporu se závěry znaleckého posudku. Ústavní soud především konstatuje, že znalecký posudek představuje pouze jeden z důkazů, a městský soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou, podle které soud není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, ale může hodnotit logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy. V posuzované věci znalci označili oba rodiče za kvalitní vychovatele, neshledali důvod pro výlučnou péči jednoho z rodičů, za vhodnou doporučili formu střídavé péče s možností dětí vídat oba rodiče v kratších intervalech (s ohledem na mladší věk nezletilé S., která mírně preferuje matku). Znalci upozornili na možnost odcizení druhého rodiče, nebude-li zachován pravidelný kontakt, a na skutečnost, že bude-li stěhování dětí provázet nesouhlas druhého z rodičů, bude to mít na vývoj dětí negativní dopad.
20. Závěry znaleckého posudku musel městský soud hodnotit v souladu s reálnou situací, kdy matka již nějakou dobu žila v Nizozemí, kde také (na základě předchozí dohody rodičů) pracovala, a Českou republiku navštěvovala vždy v týdenních intervalech při výkonu střídavé péče o nezletilé. Za tohoto stavu musel soud zvážit, zda je vhodné zachovat střídavou péči rodičů tak, jak byla dosud praktikována, a jak doporučovala znalkyně (viz výslech znalkyně při jednání před odvolacím soudem dne 29. 1. 2019). Soud přitom přihlédl k tomu, že bylo prokázáno, že rodiče původně plánovali pouze dočasný pobyt v České republice, prodali zde již společný dům, matka se do Nizozemí v průběhu soudního řízení přestěhovala a střídavou péči realizovala za cenu vysokých osobních a finančních nároků. Postoj městského soudu tak nebyl dán a priori odmítáním střídavé péče, ale byl ovlivněn především úvahou o její nevhodnosti do budoucna kvůli existenci přeshraničního prvku daného cizím státním občanstvím všech účastníků řízení, a rozhodnutím matky dětí vrátit se zpět do své vlasti, s čímž byla v protikladu k rozhodnutí otce zůstat namísto přestěhování do Nizozemí v České republice.
21. Městský soud vzal v úvahu také názor opatrovníka a přání nezletilých. Při pohovoru s opatrovníkem dne 12. 8. 2019 nezletilá uvedla, že chce s matkou bydlet v Nizozemí, pokud by otec zůstal doma, jezdila by za ním. Taktéž nezletilý A. při pohovoru uvedl, že by chtěl co nejdříve odjet do Nizozemí, nejlépe, pokud by otec bydlel někde poblíž. Protože je to však nepravděpodobné, počítá s tím, že by za otcem jezdil, a on za nimi. Ve zprávě ze dne 20. 8. 2019 opatrovník doporučuje respektovat toto přání dětí a umožnit jim přestěhovat se do Nizozemí a zachovat co nejširší kontakt s otcem, s tím, že lze uvažovat i o střídavé péči.
22. Ústavní soud zastává ve své judikatuře stanovisko, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek ESLP ve věci C. proti Finsku ze dne 9. května 2006 č. 18249/02, body 57-59]. Optikou shora uvedeného považuje Ústavní soud za ústavně souladný závěr městského soudu, který vzal v úvahu přání nezletilých i jejich předchozí odlišná vyjádření učiněná v řízení před obvodním soudem, která následně korigovali, a v posledním pohovoru v srpnu 2019 vyjádřili jednoznačně přání žít s matkou v Nizozemí. Městský soud se zabýval i možnými příčinami změny názoru nezletilých a shledal je v nízké emocionální a osobnostní vyspělosti z důvodu nízkého věku. Nezletilý A. přesvědčivě vysvětlil změnu svých postojů při pohovoru s opatrovníkem, kdy uvedl, že v Nizozemí má rodinu matky, zatímco v České republice nikoho nemají, také vnímá, že je to přání sestry a chce ji podpořit, po návštěvě holandské školy také odpadly obavy, že by to pro něj bylo náročné.
23. Namítal-li stěžovatel, že městský soud pochybil, když neprovedl důkaz výslechem A. před soudem, městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že byl připraven takový důkaz provést, kdyby však názor nezletilého A. již nebyl zjištěn dostatečně šetrným, hodnověrným a odborně provedeným způsobem prostřednictvím psycholožky kolizního opatrovníka, a to 15 dnů přede dnem konání odvolacího jednání. Nadto byl v této věci vypracován i znalecký posudek, který rovněž umožnil nezletilým uplatnit své právo vyjádřit svůj názor. Další výslech před soudem by proto byl dle městského soudu z hlediska postupu podle §100 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), pro nezletilé nadbytečně zatěžující.
24. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že dítěti zásadně musí být umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci, přičemž povinnosti soudu zjišťovat jeho názor nezbavuje ani ustanovení opatrovníka a nezjišťovat názor dítěte přímo (tj. jeho vyslechnutím) je možno jen v jeho zájmu a takový postup je třeba vždy odůvodnit [srov. k tomu např. nálezy ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13 (N 193/75 SbNU 177) a ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3900/14 (N 193/79 SbNU 199)]. Této své povinnosti, jak vyplývá ze shora uvedeného, městský soud dostál, když přesvědčivě odůvodnil, proč považoval výslech nezletilého za nadbytečný. Ústavní soud považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť ústavní pořádek ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení ze dne 30. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10, usnesení ze dne 19. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10, nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud je toho názoru, že názor nezletilého A. byl v posuzované věci dostatečně zjištěn, a to prostřednictvím znaleckého posudku a rozhovoru s nezletilým provedeným opatrovníkem. Tento postup je i v souladu s §100 odst. 3 o. s. ř., podle kterého názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Ústavní soud proto neshledal v uvedeném postupu městského soudu pochybení.
25. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadeného rozhodnutí, v němž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Městský soud se danou věcí podrobně zabýval, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěl. Napadené rozhodnutí nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně souladné a není důvod je zpochybňovat. Podstatné pro věc je, že za situace, kdy soud svěřil nezletilé do výlučné péče matly, upravil styk stěžovatele s nezletilými takovým způsobem, který zajišťuje stěžovateli pravidelný dostatečně široký kontakt s dětmi, mimo jiné každý druhý víkend a podstatnou část letních prázdnin. Je tedy naplněn požadavek zachovat a rozvíjet pozitivní vztah nezletilých s oběma rodiči. Jak konstatoval znalecký posudek, ostatně tento požadavek odpovídá i názoru opatrovníka a přání dětí, i když s ohledem na reálnou situaci, zejména vzdálenost mezi bydlišti rodičů, nejde a nemůže jít o rozvíjení tohoto vztahu rovnoměrným (jde-li o oba rodiče) způsobem, jak by bylo z pohledu znalců ideální. Jen na okraj Ústavní soud dodává, že není jeho úkolem zabývat se tím, jak v praxi funguje soudem stanovený styk, veškeré námitky tohoto charakteru je třeba směřovat k obecnému soudu, případně i s návrhem na změnu rozsahu styku.
26. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu