ECLI:CZ:US:2020:3.US.3931.19.1
sp. zn. III. ÚS 3931/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele S. K., zastoupeného Mgr. Janem Švarcem, advokátem, sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2019 sp. zn. 8 Tdo 949/2019, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2019 sp. zn. 61 To 60/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. prosince 2018 sp. zn. 9 T 72/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) téhož zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1 a 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let. Poškozený byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání stěžovatele proti výrokům o vině i o trestu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí městského soudu dovolání opřené o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že mu nebyla prokázána žádná trestná činnost. Podle jeho názoru tak došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a výrokem o vině, neboť jeho odsouzení je založeno na pouhých spekulacích. Má za to, že proti němu nemělo být vedeno řízení jako proti uprchlému, neboť se celou dobu zdržuje v místě svého trvalého bydliště na Ukrajině. To, že státní orgány Ukrajiny nejsou příliš vstřícné ke spolupráci s českými státními orgány, nelze přičítat k jeho tíži, stejně jako případné špatné fungování poštovních služeb na Ukrajině.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
8. Čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, vyžaduje mimo jiné, aby se každý mohl domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Účelem uvedeného článku Listiny je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý charakter (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu obvodního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání však nezjistil žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
9. Stěžovatel založil svou argumentaci především na tvrzení, že pro vedení trestního řízení jako proti uprchlému nebyly splněny zákonné podmínky, neboť jeho pobyt v místě trvalého bydliště na Ukrajině byl orgánům činným v trestním řízení znám.
10. Řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. řádu do značné míry omezuje princip spravedlivého procesu, zejména právo obviněného účastnit se trestního řízení a osobně se obhajovat, takže je nezbytné v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny při používání ustanovení o omezení základních práv a svobod šetřit jejich podstaty a smyslu, přičemž není možné je využívat k jiným než stanoveným účelům, např. k urychlenému vyřízení věci nebo k usnadnění důkazní situace. Důvody pro konání této formy řízení musí být zjištěny a soud (před fází soudního řízení ostatní orgány činné v trestním řízení) je současně povinen v průběhu celého řízení zkoumat jejich trvání a pominou-li, je třeba, aby v řízení pokračoval podle obecných zásad [srov. nález ze dne 21. 11. 1996 sp. zn. IV. ÚS 200/96 (N 123/6 SbNU 387) nebo usnesení ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 590/03 (U 12/32 SbNU 523)]. Důležité přitom je, že z judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 9. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 325/2000 (N 167/20 SbNU 187) nebo nález ze dne 21. 11. 1996 sp. zn. IV. ÚS 200/96 (N 123/6 SbNU 387)] i Nejvyššího soudu [srov. rozsudek ze dne 13. 4. 1995 sp. zn. 8 To 10/94 (R 38/1995)] vyplývá, že závěr o tom, zda se obviněný pobytem v zahraničí vyhýbá nebo nevyhýbá trestnímu řízení, nelze stavět toliko na skutečnosti samotné fakticity pobytu v zahraničí nebo na tom, že nepřebírá písemnosti doručované mu soudem. Vždy je totiž třeba zkoumat též úmysl obviněného. Tomuto požadavku je možné dostát jen tehdy, je-li v intencích konkrétního případu zkoumáno chování obviněného.
11. Uvedené požadavky měly rozhodující soudy na paměti i vůči stěžovateli, přičemž s odkazem na obsah důkazů obsažených v soudním spisu náležitě vyložily, z jakých důvodů bylo možné konat řízení bez jeho přítomnosti, tedy jako řízení proti uprchlému. Podrobně zdůvodnily počínání stěžovatele, z něhož je zjevné, že se prokazatelně a dlouhodobě skrýval na neznámém místě. Jeho komplexním posouzením dospěly k závěru, že stěžovatel svým postojem dává jednoznačně najevo, že se odmítá podrobit předmětnému trestnímu řízení. Podmínky vedení řízení jako proti uprchlému shledal splněné po seznámení se s obsahem spisového materiálu i Nejvyšší soud, který zdůraznil skutečnosti, z nichž vyplynulo, že stěžovatel o probíhajícím trestním řízení věděl, přesto o sobě nepodal žádné informace orgánům činným v trestním řízení. Proto v jeho případě nezbývá, než uzavřít, že byť je právo na obhajobu významným a neopominutelným principem spravedlivého trestního procesu, není je možno vykládat tak, že jeho výkonem by mohlo být legitimní úsilí státu nalézat spravedlnost i ve věcech trestních fakticky zmařeno tím, že by se obviněný trestnímu řízení vyhýbal, což nastalo právě ve věci stěžovatele. Z hlediska posuzované ústavní stížnosti se námitky stěžovatele, že se po celou dobu zdržoval v místě svého trvalého bydliště, jeví jako účelové, nesvědčící o jeho skutečné a efektivní snaze podrobit se trestnímu řízení v České republice.
12. Projeví-li stěžovatel v budoucnu skutečný zájem realizovat své právo na obhajobu osobní účastí při jednáních soudů, může mu to být postupem podle §306a odst. 1 a 2 tr. řádu umožněno.
13. Zjevně neopodstatněná je i obecná námitka stěžovatele, že došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a výrokem o vině, jíž usiluje o přehodnocení skutkových zjištění, které se staly podkladem pro závěr o naplnění znaků skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) tr. zákoníku. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z hlediska ústavněprávního může pouze posoudit, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu a zda s nimi nejsou právní závěry soudů v "extrémním nesouladu" [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) a ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. K takovému zjištění však v posuzované věci nedospěl.
14. Z obsahu rozsudku obvodního soudu vyplývá, že si soud provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Z jeho odůvodnění, které odpovídá §125 odst. 1 tr. řádu, lze zjistit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Nelze se přitom ztotožnit s názorem stěžovatele, že mu trestná činnost nebyla prokázána, neboť z jednání, které je mu kladeno za vinu, byl usvědčen řadou důkazů vyjmenovaných a řádně zhodnocených v napadeném rozsudku.
15. K obdobnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud, který při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, shledal, že soudy obou stupňů logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly k daným skutkovým závěrům. Ani jeho zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu