ECLI:CZ:US:2020:3.US.404.20.1
sp. zn. III. ÚS 404/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Fio banka, a. s., se sídlem V Celnici 1028/10, Praha 1, zastoupené Mgr. Ludvíkem Matouškem, advokátem se sídlem Kovářská 549/12, Praha 9, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2019, č. j. 28 Cdo 2361/2019-505, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, č. j. 3 Cmo 222/2016-434, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2016, č. j. 2 Cm 79/2010-358, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv a ústavních principů zaručených čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, klíčovým právním problémem v řízení před obecnými soudy, o němž mezi účastníky nepanovala shoda, bylo jednak posouzení pasivní žalobní legitimace stěžovatelky a jednak zhodnocení, zda budova č. p. 2140 na pozemku parc. č. 2031/45 v katastrálním území Chodov, kolaudovaná jako svobodárna, splňuje charakteristiku obytného domu podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), dle kterého "do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí obytné domy".
3. Obecné soudy v nyní projednávaném případě vycházely ze zjištění, že v konkursu na majetek Místního bytového podniku v Praze 4, státního podniku v likvidaci, vedeného u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 80 K 75/99, došlo ke zpeněžení předmětné budovy za částku 151 200 000 Kč. Tato budova však byla do konkursní podstaty úpadce sepsána neoprávněně, neboť byla ve vlastnictví Hlavního města Praha. Tento závěr, odvozený právě z citovaného ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., byl přijat již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2872/2008.
4. V nyní posuzovaném řízení se proto Hlavní město Praha, jako žalobce, domáhalo zaplacení částky ve výši 151 149 281 Kč, odpovídající procentnímu podílu Fio družstevní záložny, konkursní věřitelky a právní předchůdkyně stěžovatelky, na výtěžku zpeněžení této budovy, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tedy skutečnosti, že žalobci k finančním prostředkům, které v rámci rozvrhu obdržela konkursní věřitelka z úpadcova majetku, svědčí "lepší právo" a konkursní věřitelce tak byly tyto finanční prostředky vyplaceny bez právního důvodu.
5. Jak se dále podává ze skutkových zjištění, na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 5. 12. 2005 společnost DREAM HOUSE, k. s. (dále jen "společnost"), jako postupitelka, prohlásila, že je majitelkou pohledávky za Místním bytovým podnikem v Praze 4 ve výši 224 386 326,52 Kč, kterou převedla na právní předchůdkyni stěžovatelky, jako postupnici.
6. Smlouvou o (následném) postoupení pohledávky ze dne 19. 3. 2008, uzavřenou mezi právní předchůdkyní stěžovatelky, jako postupitelkou, a zmiňovanou společností, jako postupnicí, byla pohledávka ve stejné výši převedena zpět.
7. V nastalé situaci proto Hlavní město Praha, jako žalobce, uplatnilo z opatrnosti nárok z bezdůvodného obohacení proti stěžovatelce i proti společnosti.
8. Městský soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci částku 151 149 281 Kč se specifikovaným příslušenstvím, vše do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, že povinnost k plnění uložená stěžovatelce zaniká v rozsahu plnění druhé žalované, tj. společnosti (výrok I.). Městský soud tudíž neshledal důvodnou námitku stěžovatelky, že se žalobce nestal vlastníkem předmětného domu, neboť se - dle jejího názoru - nemělo jednat o obytný dům ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb., resp. nepřisvědčil jejímu argumentu, že v řízení nebyla pasivně legitimována [pozn. Ústavního soudu: městský soud v dané věci rozhodoval podruhé, a to poté, co byl jeho původní rozsudek ze dne 20. 6. 2013, č. j. 2 Cm 79/2010-193, částečně zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, č. j. 3 Cmo 211/2014-271, jež bylo následně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, č. j. 28 Cdo 3722/2015-309, aprobováno jako věcně správné].
9. Vzhledem k tomu, že uvedená společnost zanikla ke dni 17. 10. 2017 (tj. ještě před vydáním rozsudku odvolacího soudu) bez právního nástupce, městský soud usnesením ze dne 10. 4. 2019, č. j. 2 Cm 79/2010-501, řízení ve vztahu k této žalované zastavil.
10. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí městského soudu ve výroku I. potvrdil.
11. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost spatřovala v tom, že se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť v rozporu s hmotným právem dovodily, že předmětná budova je budovou obytnou ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., resp. ustanovení §59 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů, a souběžně se nevypořádaly s její argumentací stran definice bytu podle vyhlášky č. 83/1976 Sb., spočívající v nemožnosti směšovat pojem obytná místnost a byt, spolu z toho plynoucími konsekvencemi ve vztahu k charakteru celé budovy. Stěžovatelka v dovolání současně namítla, že obecné soudy nesprávně založily její pasivní legitimaci k vydání bezdůvodného obohacení, čímž se odchýlily od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2552/2011.
12. Ústavní stížností rovněž napadeným usnesením však Nejvyšší soud toto dovolání odmítl jako nepřípustné dle ustanovení §243c odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Dovolací soud ke stěžejním námitkám, prezentovaným v průběhu celého předchozího řízení, uvedl, že "jestliže tedy odvolací soud - ve shodě se soudem prvního stupně - na základě skutkových zjištění, že předmětný dům č. p. 2140 (ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. ve vlastnictví státu), jehož užívání bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím ze dne 23. 1. 1989 jako svobodárna, která se mj. skládá z obytné části (tvořící více než 2/3 celkové plochy domu), v níž se nachází 224 bytových buněk, sestávajících ze dvou pokojů, předsíně, WC a umývárny pod jedním uzavřením, dovodil, že tyto obytné buňky byly zjevně způsobilé sloužit jako samostatné jednotky k bydlení, že tento dům splňoval kritéria obytného domu ve smyslu §59 zákona č. 41/1964 Sb., a na základě toho uzavřel, že se na tento objekt §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. vztahoval, nikterak se od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil (byť výslovně nezmínil závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1401/97, a dalších citovaných rozhodnutích)." Stran namítaného nedostatku pasivní legitimace stěžovatelky konstatoval, že tato otázka již byla v dané věci vyřešena pravomocným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, č. j. 28 Cdo 3722/2015-309, z něhož se podává, "že došlo-li při zpeněžování konkursní podstaty k prodeji věci náležející osobě odlišné od úpadce, je k vydání bezdůvodného obohacení v podobě finančních prostředků přijatých k uspokojení přihlášené pohledávky pasivně věcně legitimován právě postupitel [tj. v nyní projednávaném případě právě stěžovatelka] jednající coby konkursní věřitel."
13. Stěžovatelka se s těmito závěry obecných soudů neztotožnila a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá v podstatných rysech shodnou argumentaci jako v předchozím řízení před obecnými soudy. Ve vztahu ke své pasivní legitimaci tudíž opětovně namítá, že "odvolací soud i Nejvyšší soud nesprávně dovodily, že povinnost vrátit výtěžek obci má stěžovatel, protože zastával v konkursu pozici konskursního věřitele, přestože materiálně věřitelem již díky postoupení pohledávky nebyl." Uvádí, že "argumentace obecných soudů spočívá na nesprávném, nejednotném a zcela nepředvídatelném posouzení základní otázky, zdali je svobodárna obytným domem či nikoli, tj. zda došlo či nedošlo k přechodu vlastnictví předmětné svobodárny ze státu do vlastnictví obce." Stěžovatelka poukazuje na existenci protichůdného výkladu pojmu svobodárna, nadto aplikovaného na jednu a tutéž budovu, tj. budovu č. p. 2140 na pozemku parc. č. 2031/45 v katastrálním území Chodov. Zatímco v nyní projednávaném případě dospěly obecné soudy k závěru, že předmětná svobodárna je obytným domem, v jiném případě (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017, č. j. 15 Cmo 21/2016-225) byl formulován závěr, dle něhož tatáž svobodárna bez dalšího za obytný dům považována není. Tento stav stěžovatelka považuje za rozporný s principem právní jistoty a předvídatelnosti zákona.
14. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
15. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil městský soud v řízení o žalobě na zaplacení shora uváděné částky, jež směřovala proti stěžovatelce coby žalované, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatelka svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřela jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jí namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
16. Jak městský, tak i vrchní soud dle názoru Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatelky, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry dostatečně zdůvodnily.
17. Ústavní soud připomíná, že výklad podústavního práva (zde ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a ustanovení §530 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) je zásadně doménou soudů obecných [nález sp. zn. IV. ÚS 512/12 ze dne 13. 3. 2013 (N 41/68 SbNU 419); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Pokud proto výklad zastávaný Nejvyšším soudem (následně přejatý soudy nižších instancí), jehož úlohou je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů, neodporuje ústavněprávním požadavkům, nemá Ústavní soud pravomoc a také důvod tento výklad měnit [nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219)].
18. Těmito ústavněprávními požadavky jsou zejména soulad výkladu s kogentními normami [nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)], dostatečné a přesvědčivé odůvodnění, včetně vypořádání se s relevantními námitkami [nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)], předvídatelnost rozhodnutí [nález sp. zn. II. ÚS 1955/15 ze dne 8. 12. 2015 (N 208/79 SbNU 373)], absence svévole [nález sp. zn. II. ÚS 1769/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 79/73 SbNU 397)], zohlednění ochrany dotčených ústavně zaručených práv či svobod jednotlivce [nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115)] nebo absence přepjatého formalismu [nález sp. zn. I. ÚS 3248/10 ze dne 17. 5. 2011 (N 95/61 SbNU 463)].
19. V žádné z těchto oblastí však Ústavní soud pochybení obecných soudů neshledal, a proto zde není dán prostor pro jeho kasační zásah. Ústavní soud tedy nehodlá - a ze shora předestřených důvodů ani nemůže - zpochybňovat závěry dovolacího soudu, aplikované rovněž v nyní projednávaném případě, z nichž vyplývá, že došlo-li při zpeněžování konkursní podstaty k prodeji věci náležející osobě odlišné od úpadce, je k vydání bezdůvodného obohacení v podobě finančních prostředků přijatých k uspokojení přihlášené pohledávky pasivně věcně legitimován právě postupitel, tj. stěžovatelka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, č. j. 28 Cdo 3722/2015-309), resp. že předmětná budova splňuje podmínky ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., tj. jedná se o obytný dům (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2872/2008).
20. Co se týká namítaného rozporu v judikatuře Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího, souvisejícího s (odlišnými) právními závěry stran povahy budovy č. p. 2140 na pozemku parc. č. 2031/45 v katastrálním území Chodov, Ústavní soud uvádí následující. Vzniklý stav jistě není optimální, nicméně nelze jej považovat za protiústavní, což ovšem znamená, že nemůže mít jakékoliv dopady na nyní projednávanou věc. Pro Ústavní soud je totiž podstatné, že se vrchní soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí se vzniklou situací (tj. s odlišným právním názorem prezentovaným v rozhodnutí senátu 15 Cmo tohoto soudu) dostatečně vypořádal (srov. rozsudek vrchního soudu, s. 7-8), čímž dostál své ústavní povinnosti (srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1851/19 ze dne 16. 8. 2019, body 24-27).
21. Současně nelze přehlédnout, že odlišný právní názor, jehož se nyní stěžovatelka dovolává, obsažený v citovaném rozsudku Vrchního soudu v Praze, č. j. 15 Cmo 21/2016-225, nebyl podroben přezkumu dovolacího soudu, neboť v něm byla řešena toliko povinnost zaplacení bagatelní částky (ve výši 36.672 Kč), u které je ex lege vyloučena možnost podání dovolání. Jak se přitom podává ze shora citované judikatury Nejvyššího soudu, právní povaha předmětné budovy, a tedy otázka, zda se jedná o obytný dům, byla tímto soudem postavena najisto již v roce 2008, přičemž dovolací soud zde dospěl k názoru, že se jedná o obytný dům, kterýžto názor byl následně aplikován i v nyní projednávané věci.
22. Ústavní soud dále podotýká, že stěžovatelce nesvědčí ani odkaz na řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. II. ÚS 1572/17, v němž žalobce (Hlavní město Praha) brojil právě proti shora citovanému rozsudku vrchního soudu, č. j. 15 Cmo 21/2016-225. Ústavní stížnost žalobce byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neboť se jednalo o bagatelní věc související s výkladem podústavního práva, v němž zdejší soud neshledal - obdobně jako v nyní projednávaném případě - ústavně relevantní vybočení. Jestliže nyní stěžovatelka tvrdí, že v tomto usnesení Ústavní soud "implicitně potvrdil argumentaci vrchního soudu, že svobodárna není byt, a proto nepřechází ze zákona na obec", nelze jí přisvědčit, neboť zcela pomíjí shora předestřené postavení zdejšího soudu, jenž stojí mimo systém obecného soudnictví a není povolán k výkladu podústavního práva. Z uvedeného usnesení totiž vyplývá jen tolik, že v dané věci nebylo shledáno cokoliv protiústavního, co by mohlo iniciovat přezkumnou pravomoc Ústavního soudu.
23. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
24. S ohledem na shora uvedené byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu