ECLI:CZ:US:2020:3.US.4056.19.1
sp. zn. III. ÚS 4056/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti INES Příbram, s. r. o., sídlem Zdabořská 583, Příbram, zastoupené Tomášem Máchou, advokátem, sídlem Šumavská 1048/21, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2019 č. j. 33 Cdo 1592/2019-439, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Marcely Svatoňové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. 9. 2018 č. j. 23 Co 155/2018-409 změnil částečně vyhovující rozsudek Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 1. 2018 č. j. 5 C 100/2015-361 tak, že zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka (žalobkyně) po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhala zaplacení částky ve výši 518 246 Kč příslušenstvím z titulu doplatku ceny ze smlouvy o dílo za novostavbu montovaného rodinného domu (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Krajský soud dospěl k závěru, že smluvní strany se dohodly na zrušení smlouvy o dílo, a to způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěly projevit [viz §35 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák.")]. Při vyloučení použití §641 odst. 1 obč. zák. bylo na stěžovatelce, aby tvrdila a prokázala vznik nákladů za práce, které vedlejší účastnici řízení účtovala. Protože tak přes výzvu a poučení soudu neučinila, nebyl její nárok důvodný.
3. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 9. 2019 č. j. 33 Cdo 1592/2019-439 odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť neuvedla žádnou právní otázku, která by jeho přípustnost zakládala. Nejvyšší soud konstatoval, že o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nejde, vycházela-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel krajský soud. Stěžovatelka uvedený předpoklad opomenula, neboť polemiku s právním posouzením věci založila na vlastní skutkové verzi (odlišné od verze, na níž bylo postaveno rozhodnutí krajského soudu), a to že vůlí smluvních stran bylo dokončit stavbu (montáž) domu svépomocí samotnou vedlejší účastnicí řízení, což jí bylo (i přes absenci předpokládaného písemného dodatku smlouvy) umožněno.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva. Uvádí, že svoji kritiku rozhodnutí krajského soudu nepostavila na jiném skutkovém stavu, jak uvedl Nejvyšší soud, nýbrž se držela skutkových zjištění, na kterých se shodly okresní soud i krajský soud. Poukazuje na to, že při existenci nejasných projevů vůle účastníků řízení bylo třeba vycházet ze základních skutkových zjištění učiněných stěžovatelkou při právní kvalifikaci. Krajský soud však závěrečné hodnocení provedl podle svých úvah, čímž byla stěžovatelka zkrácena na svých právech. Nejvyšší soud se pak omezil na zcela formální posouzení náležitostí dovolání o tom, které otázky jsou přípustné či nikoliv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který podle jejího názoru postupoval formálně, když její dovolání odmítl pro nepřípustnost a věcí samou se nezabýval. Již na tomto místě je třeba připomenout, že podle platné právní úpravy Nejvyššímu soudu výlučně přísluší posouzení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14; všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 nebo ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14), což v dané věci nezjistil.
8. Ústavní soud již v minulosti vyložil, že právo na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku z ústavního pořádku dovozovat nelze [srov. např. nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 (N 28/88 SbNU 411) či stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Záleží tak především na uvážení zákonodárce, jak vymezí podmínky přípustnosti jednotlivých mimořádných opravných prostředků, včetně otázky, jaká rozhodnutí mají být, s ohledem na účel toho kterého opravného prostředku, z přezkumu vyloučena. V případě dovolání je třeba mít na zřeteli, že Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů (čl. 92 Ústavy), přičemž cílem právní úpravy obsažené v občanském soudním řádu není, aby projednal co největší množství sporů, nýbrž to, aby se mohl řádně a s náležitou pečlivostí věnovat těm otázkám, které jsou z pohledu zákonodárce významné. Podle §241a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, je jediným způsobilým dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení, proto je vyloučen přezkum správnosti skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Nejvyššímu soudu jako přezkumné instanci nenáleží revize správnosti skutkových závěrů těchto soudů.
9. Tvrdila-li stěžovatelka, že při existenci nejasných projevů vůle smluvních stran bylo třeba vycházet ze základních skutkových zjištění učiněných stěžovatelkou a že krajský soud závěrečné hodnocení provedl podle svých úvah, pak přehlíží, že jde pouze o její polemiku se skutkovými zjištěními, jejichž přehodnocování není v kompetenci ani Nejvyššího soudu, ale ani Ústavního soudu. Nadto je třeba upozornit na to, že mj. hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Jde-li tedy o námitky vůči usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost, Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu, nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu