ECLI:CZ:US:2020:3.US.4064.19.1
sp. zn. III. ÚS 4064/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Ptáčka, zastoupeného JUDr. Radkem Kellerem, advokátem, sídlem Jaselská 940/23, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2019 č. j. 33 Cdo 2177/2019-318, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 19. prosince 2018 č. j. 69 Co 12/2018-264 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. září 2017 č. j. 208 C 10/2014-152, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a Luďka Žlotíře, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a k ní přiložené kopie usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019 č. j. 33 Cdo 2177/2019-318, Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník (žalobce) v řízení před obecným soudem uplatňoval vůči stěžovateli (žalovanému) zaplacení 900 000 Kč z titulu smluvních úroků z půjčky. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 9. 2017 č. j. 208 C 10/2014-152 byl stěžovatel zavázán zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 900 000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 12. 2018 č. j. 69 Co 12/2018-264, potvrdil rozsudek okresního soudu co do částky 447 600 Kč, ve zbytku jej změnil tak, že žalobu zamítl a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
3. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatel i vedlejší účastník dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019 č. j. 33 Cdo 2177/2019-318 byla dovolání odmítnuta pro nepřípustnost s poukazem na §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
4. K porušení práv stěžovatele mělo podle jeho tvrzení dojít rozhodováním soudů, přičemž zpochybňuje zejména způsob hodnocení důkazů okresním soudem, na základě čehož měl dospět k nesprávným skutkovým i právním závěrům. Důsledkem je dle stěžovatele nesprávné rozhodnutí okresního soudu, které je současně nedostatečně a nepřesvědčivě odůvodněno.
5. Stěžovatel se neztotožňuje ani se závěry krajského soudu, který se podle něj nevypořádal se vznesenými námitkami a stejně jako okresní soud se měl odchýlit od konstantní judikatury. Nejvyšší soud následně podle stěžovatele nepostupoval správně, když jeho dovolání odmítl, neboť právě odchýlení se od konstantní judikatury při rozhodování věci nalézacím a odvolacím soudem by přípustnost dovolání mělo založit. Stěžovatel má za to, že soudy se "dopustily zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah v nalézacím řízení".
6. Stěžovatel dále svou argumentaci opírá o "demonstrativní výběr" judikatury, ze kterého dovozuje svévoli soudů při projednávání jeho věci a porušení práv ne toliko v rovině podústavního práva, ale i ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud posoudil stěžovatelovy námitky, a jelikož jeho přezkum se může zaměřit toliko na ústavnost rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím soudů a jejich závěry týkajícími se existence smlouvy o půjčce a vypořádání se s námitkami o promlčení nároku, tj. námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou toliko pokračováním stěžovatelovy obrany uplatňované v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud přitom neshledal žádné pochybení v rozhodovací činnosti soudů, které by mělo vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Naopak, má za to, že se soudy se vznesenými námitkami zabývaly. Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání dostatečně odůvodnil, proč námitky stěžovatele uplatněné v dovolání nezakládají dovolací důvod, přičemž své závěry podložil i případným poukazem na judikaturní závěry v obdobných věcech. Do hodnocení důkazů a z nich vyvozených skutkových závěrů soudů Ústavní soud nezasahuje, s výjimkou případů, kdy by jejich postup při zjišťování skutkového stavu, hodnocení dokazování i vyvození právních závěrů extrémně vybočovali z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)].
11. Za této situace ingerence Ústavního soudu nepřichází v úvahu, protože se nejeví, že by došlo k intenzivnímu zásahu do některého ze stěžovatelem uváděných ústavně zaručených základních práv. Stěžovatel namítá porušení svého procesního práva na soudní ochranu a práva na rovnost účastníků v řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení, nebo se mu zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18, veřejně dostupné na internetu na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud rovněž předesílá, že případná existence vady v řízení před soudy sama o sobě nezakládá porušení práva na soudní ochranu, neboť řízení je nezbytné posuzovat jako celek, a to především s ohledem na povahu vady a její potenciální vliv na výsledek řízení. Ústavní soud přitom v postupu soudů neshledal žádné vady, v důsledku nichž by napadená rozhodnutí byla výsledkem procesu, jenž by bylo možné označit za nespravedlivý, případně odepírající soudní ochranu jeho práv.
12. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu