ECLI:CZ:US:2020:3.US.4080.19.1
sp. zn. III. ÚS 4080/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Hojakové, zastoupené JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem, sídlem Těšnov 1163/5, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. listopadu 2019 č. j. 3 As 311/2017-31 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. září 2017 č. j. 48 A 1/2016-61, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, 2) Václava Jeníka a 3) Aleny Klírové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 1, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Městského úřadu Lysá nad Labem, stavebního úřadu (dále jen "stavební úřad") ze dne 1. 6. 2015 č. j. SÚ/42404/15/Čí sp. zn. SÚ/105105/2014/Hav stavební úřad vedlejším účastníkům 2) a 3) dodatečně povolil stavbu rodinného domu a stanovil podmínky pro dokončení stavby na pozemcích st. p. X1 a parc. č. X2 v katastrálním území L. Proti rozhodnutí stavebního úřadu podala stěžovatelka odvolání, které bylo rozhodnutím vedlejšího účastníka 1) ze dne 5. 10. 2015 č. j. 134746/2015/KUSK sp. zn. SZ 097626/2015/KUSK REG/K zamítnuto.
3. Rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 2. 11. 2015 č. j. SÚ/105173/15/Hav sp. zn. SÚ/63137/2014 stavební úřad zastavil řízení o nařízení odstranění výše uvedené stavby. Také proti tomuto rozhodnutí stavebního úřadu podala stěžovatelka odvolání, které bylo rozhodnutím vedlejšího účastníka 1) ze dne 8. 2. 2016 č. j. 021091/2016/KUSK sp. zn. 164914/2015/KUSK REG/K zamítnuto.
4. Obě rozhodnutí vedlejšího účastníka 1) napadla stěžovatelka žalobou, kterou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 9. 2017 č. j. 48 A 1/2016-61 zamítl. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud konstatoval, že účelem řízení o dodatečném povolení stavby je dodatečné zhojení vady spočívající v nerespektování zákona stavebníkem. Splní-li tedy stavebník zákonné podmínky pro dodatečné povolení stavby a jsou-li dány zákonem vyžadované předpoklady jako u "klasicky" vedeného řízení, je na místě stavbu dodatečně povolit. Logickým důsledkem rozhodnutí o dodatečném povolení stavby je potom zastavení řízení o nařízení jejího odstranění.
5. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 11. 2019 č. j. 3 As 311/2017-31 zamítl. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadeného rozsudku ztotožnil se shora uvedenými závěry krajského soudu, a dodal, že po žadateli o dodatečné povolení stavby, který uvedené podmínky splní, nelze požadovat splnění podmínek dalších, v zákoně nestanovených, takový postup oporu v zákoně nenachází. Důvody, které vedly stavebníka k zahájení stavby bez potřebného povolení či zjištění, zda jde o jednání úmyslné či o nedbalost apod., tedy nejsou podle zákona okolnostmi, které by měly být zohledněny při rozhodování o tom, zda bude stavba dodatečně povolena. Zároveň Nejvyšší správní soud upozornil, že odstranění stavby není sankcí, která by se alternativně nabízela, např. vedle pokuty za přestupek proti stavebnímu řádu nýbrž jde o opatření, směřující k navrácení území v původní stav.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že vedlejší účastníci 2) a 3) zahájili v roce 2014 na pozemku sousedícím s pozemkem stěžovatelky stavbu rodinného domu bez vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení. Stěžovatelka má za to, že v její věci došlo k nedodržení zásady právního státu, že právo není samoúčelné a váže se k určité hodnotové soustavě, která je v souladu s ústavním pořádkem a zásadami přirozeného práva. Výklad zákona může být dle stěžovatelky správný, jen vykazuje-li ústavní konformitu a respektuje obecné právní principy plynoucí z ústavního pořádku i obecných zásad práva veřejného. Orgán veřejné moci proto nesmí postupovat a rozhodovat pod tlakem aktuálního stavu vyvolaného nerespektováním zákona. Stěžovatelka se obrací na Ústavní soud i proto, že není sama, kdo byl postižen uvedeným způsobem ve stavebním řízení, neboť nerespektování zákona při výstavbě rodinného domu, aniž by před její realizací došlo k vydání stavebního povolení, je častý postup, který umožňuje subjektu, jenž nedodržuje zákon, diktovat si územní dispozice zamýšlené stavby bez ohledu na oprávněné zájmy dotčených osob.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice běžného zákona. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jej bylo možno kvalifikovat jako výklad práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].
9. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatelka shora předestřené námitky uplatnila již v řízení před správními soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se tyto jimi zabývaly a náležitě ústavně souladným způsobem se s nimi vypořádaly. Ústavní soud v tomto směru dospěl k závěru, že krajský soud i Nejvyšší správní soud v napadených rozhodnutích řádně a podrobně objasnily, že podstata a smysl dodatečného povolování staveb spočívá v tom, že stavba realizovaná bez příslušného povolení nemusí být vždy odstraněna, ale může být za splnění jasně daných podmínek dodatečně povolena v podobě, ve které by byla povolena i po standardně vedeném řízení.
10. Správní soudy si při svém rozhodování byly vědomy skutečnosti, že prvotní příčinou vzniklé situace bylo nezákonné chování vedlejších účastníků 2) a 3), kteří stavbu začali realizovat bez patřičných povolení. Krajský soud k tomu v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že stávající zákonná konstrukce vychází z toho, že samotné (byť úmyslné) zahájení stavby bez příslušného povolení však nemůže mít bez dalšího za následek nemožnost získání dodatečného stavebního povolení. Ústavní soud má za to, že uvedený závěr krajského soudu nevykazuje prvky libovůle, neboť vychází ze znění zákona a nijak nevybočuje z mezí ústavnosti.
11. Uvedené platí i pro rozsudek Nejvyššího správního soudu, který Ústavní soud považuje za řádně odůvodněný a přesvědčivý. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že právní úprava umožňuje účastníkům řízení o žádosti o dodatečné povolení stavby podat námitky vůči umístění a povolení stavby a vymezit se vůči stavbě stejně, jak by mohli učinit v územním a stavebním řízení, ostatní účastníci řízení nejsou v nerovném postavení vůči stavebníkovi; ten je vystaven jejich argumentaci stejně jako ve standardním řízení o umístění a povolení stavby, a stejně tak i možnosti, že stavba dodatečně povolena nebude. Svého práva podat námitky v řízení o žádosti o dodatečné povolení stavby stěžovatelka využila, a její námitky byly stavebním úřadem vypořádány. Podstatný pro věc je závěr Nejvyššího správního soudu, který vyvrací stěžejní tvrzení stěžovatelky, že se stavebník může automaticky spolehnout na postoj stavebního úřadu stěžovatelkou charakterizovaný slovy "nebude vůle obnovit původní stav". Nejvyšší správní soud logicky konstatoval, že takový závěr oporu v zákoně nenachází, a současně lze odkázat na rozsáhlou soudní judikaturu týkající se rozhodnutí, jimiž bylo nařízeno odstranění stavby nebo zamítnuta žádost o vydání dodatečného stavebního povolení.
12. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Správní soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí ústavně souladným způsobem uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Stěžovatelka toliko polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s použitím §129 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění zákona č. 350/2012 Sb., a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Přesvědčení stěžovatelky o tom, že soudy vyložily právo jinak, než odpovídá její představě, že jediným zákonným řešením situace bylo odstranění stavby, však důvodnost ústavní stížnosti samo o sobě nezakládá.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu