ECLI:CZ:US:2020:3.US.4082.19.1
sp. zn. III. ÚS 4082/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. arch. Heleny Jandové, zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, sídlem Jižní 1820/37, Česká Lípa, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2019 č. j. 14 Co 287/2019-169, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Krajského soudu v Ostravě, sídlem Havlíčkovo nábřeží 1835/34, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby bylo zrušeno usnesení označené v záhlaví, neboť je názoru, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že jím došlo k porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 12. 9. 2012 č. j. 56 E 976/2012-3 nařídil exekuci proti stěžovatelce podle vykonatelných rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 6. 2008 č. j. 37 Cm 105/2006-44 a ze dne 15. 4. 2009 č. j. 37 Cm 105/2006-95 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 2. 3. 2010 č. j. 4 Cmo 237/2009-122. Zmíněnými rozhodnutími krajského soudu byly stěžovatelce uloženy pořádkové pokuty dle §53 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve výši 5 000 Kč a 20 000 Kč, neboť se stěžovatelka jako předvolaná svědkyně nedostavila k jednání soudu, aniž by v prvním případě soudu zaslala omluvu a aniž by ve druhém případě v omluvě uvedla konkrétní důvody, které jí brání dostavit se k soudu.
3. Následně na základě stěžovatelčina návrhu obvodní soud usnesením ze dne 8. 7. 2019 č. j. 56 E 976/2012-125 zmíněnou exekuci dle §290 odst. 1 o. s. ř. zastavil v rozsahu provádění srážek ze mzdy s ohledem na zjištění, že stěžovatelka po 12 měsíců nepobírala mzdu v takové výši, aby z ní mohly být prováděny srážky.
4. Proti uvedenému usnesení o zastavení exekuce podala stěžovatelka odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") odmítl usnesením ze dne 4. 11. 2019 č. j. 14 Co 287/2019-169 (jde o rozhodnutí napadené ústavní stížností). Městský soud uvedl, že ze spisu vyplynulo, že se stěžovatelka opakovaně domáhala zastavení všech nařízených způsobů exekuce (prodejem movitých i nemovitých věcí, srážkami ze mzdy atd.). Postupně byly tyto způsoby exekuce zastaveny, ve výsledné fázi exekučního řízení byly přezkoumávány jen srážky ze mzdy. Městský soud vyhodnotil, že stěžovatelčiny odvolací námitky nebyly způsobilé projednání, neboť jejímu návrhu na zastavení exekuce srážkami ze mzdy obvodní soud odvoláním napadeným usnesením vyhověl. Stěžovatelka tak nebyla subjektivně legitimována k podání odvolání proti rozhodnutí, jímž jí bylo vyhověno. Městský soud proto její odvolání odmítl dle §218 písm. b) o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zmínila, že byla usnesením obvodního soudu ze dne 23. 9. 2019 č. j. 56 E 976/2012-150 vyzvána, ať specifikuje, zda její odvolání směřuje proti usnesení obvodního soudu č. j. 56 E 976/2012-125, nebo usnesení č. j. 56 E 976/2012-127. Usnesení s výzvou vydala vyšší soudní úřednice, což stěžovatelka považuje za rozporné se zákonem i nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 31/10 (N 90/69 SbNU 405; 224/2013 Sb.); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz). Za důvod svého odvolání stěžovatelka označila snahu o zrušení exekučního titulu v podobě rozhodnutí o uložení pořádkových pokut, které považuje za rozporné se zákonem a dobrými mravy. Následně rozebrala, proč považuje za vadné uložení pořádkových pokut, zabývala se i nepřiměřeností jejich výše. Uložení pokut je dle jejího názoru rozporné s dobrými mravy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
8. Stěžovatelka namítla, že usnesení obvodního soudu ze dne 23. 9. 2019 č. j. 56 E 976/2012-150, jímž byla vyzvána ke specifikaci rozhodnutí, proti němuž její odvolání směřuje, vydala vyšší soudní úřednice. Ústavní soud nespatřuje ve vydání daného usnesení s výzvou žádnou neústavnost. Předpisy ústavního pořádku neurčují, že by vydávání usnesení s výzvou k odstranění vad odvolání bylo svěřeno výhradně soudcům. Ústavní předpisy nebrání vydání takového usnesení vyšší soudní úřednicí tím spíše, že s nimi není v rozporu ani daleko zásadnější oprávnění vyššího soudního úředníka rozhodovat o pověřování soudního exekutora, nařízení výkonu rozhodnutí a exekuce k vymožení peněžitého plnění a jejich zastavení v případech, kdy exekučním titulem není exekutorský zápis nebo notářský zápis [k tomu srov. nález ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 32/18 (232/2019 Sb.), body 49. až 57.].
9. Městský soud odvolání odmítl, jelikož stěžovatelka nebyla subjektivně legitimována k jeho podání. Odvoláním napadeným usnesením obvodního soudu jí totiž bylo plně vyhověno, neboť k jejímu návrhu na zastavení exekuce obvodní soud exekuci zastavil. Ústavní soud za popsaného stavu v rozhodnutí městského soudu nespatřuje žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv nebo svobod. V konečném důsledku totiž navrhovaného výsledku (zastavení exekuce) stěžovatelka dosáhla již před obvodním soudem. Z pohledu výroku rozhodnutí obvodního soudu tak pro ni šlo o nejpříznivější možný výsledek. Prostřednictvím podaného odvolání tak již nemohla dosáhnout pro sebe "lepšího" výsledku řízení před obvodním soudem (nahlíženo z pohledu výroku). Podané odvolání z objektivního hlediska nemohlo sledovat ochranu práv stěžovatelky, a není proto porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), odmítl-li takové odvolání městský soud pro absenci její subjektivní legitimace.
10. Městský soud přitom vycházel z judikatury Nejvyššího soudu reprezentované rozsudkem ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2323/99 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z http://www.nsoud.cz), dle níž z povahy odvolání jako opravného prostředku plyne, že odvolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že důvodem podání odvolání byla snaha o zrušení rozhodnutí o uložení pořádkových pokut, která vystupovala jako exekuční titul. Ústavní soud konstatuje, že nejde o námitku, která by poukazovala na porušení základních práv či svobod. V řízení o výkonu rozhodnutí již nelze dosáhnout zrušení rozhodnutí, které je exekučním titulem. Jeho zrušení bylo případně možno dosáhnout v řízení o řádných či mimořádných opravných prostředcích, připouštěl-li je zákon. Proti rozhodnutím krajského soudu o uložení pořádkových pokut dle §53 odst. 1 o. s. ř. se stěžovatelka mohla bránit odvoláním, což učinila, ale se svými odvoláními neuspěla, neboť vrchní soud daná rozhodnutí o pořádkových pokutách potvrdil. Řízení o výkonu rozhodnutí však nepředstavuje žádné řízení o opravném prostředku proti exekučnímu titulu. Obecně platí, že námitky vůči vadám nalézacího řízení (resp. rozhodnutí jako jeho výsledku) nelze přenášet do řízení exekučního [nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 9/15 (N 138/86 SbNU 333; 338/2017 Sb.), bod 24. odůvodnění]. Přesto ve vztahu k §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (dle něhož se výkon rozhodnutí zastaví, je-li nepřípustný pro jiný důvod, pro který nelze rozhodnutí vykonat) soudy dovodily výjimky, podle nichž je v exekučním řízení možné hodnotit i zcela zásadní vady exekučního titulu např. tehdy, dostal-li by se výkon rozhodnutí do rozporu s principy právního státu (nález ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18, bod 23. odůvodnění). Takovým případem může být situace, kdy oprávněný dosáhl vydání exekučního titulu trestným činem, za nějž byl posléze pravomocně odsouzen (usnesení Nejvyššího sodu ze dne 19. 2. 2013 sp. zn. 20 Cdo 1394/2012). I v naznačených případech použití §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu rozporu výkonu rozhodnutí s principy právního státu půjde o zastavení výkonu rozhodnutí, nikoli rušení exekučního titulu. Snaha stěžovatelky o zrušení exekučního titulu, která ji vedla k podání odvolání v exekučním řízení, tak neměla oporu v právu. Navíc ani výhrady proti exekučnímu titulu (rozhodnutím o pořádkové pokutě), které stěžovatelka uvedla (výše pokuty, řádnost omluvy a nemožnost dostavit se na předvolání) nespadají do okruhu takových vad, které by způsobily rozpor výkonu rozhodnutí s principy právního státu, pokud by jimi exekuční titul vůbec trpěl. Takovými výhradami se proto soud v exekučním řízení zabývat nemusel. Ani v daném ohledu proto nelze spatřovat žádnou neústavnost.
12. Zdůraznit je třeba, že obvodní soud neměl vůbec prostor zabývat se §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože v posuzované věci byl naplněn důvod k zastavení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy dle §290 odst. 1 o. s. ř., neboť stěžovatelka po dobu jednoho roku nepobírala mzdu v takové výši, aby z ní mohly být prováděny srážky.
13. Ke zmínce stěžovatelky o hmotné nouzi postačí poznamenat, že výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy byl usnesením obvodního soudu zastaven. Zastavení exekuce proti stěžovatelce v postavení povinné tak nebylo způsobilé zhoršit její majetkovou situaci.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu