ECLI:CZ:US:2020:3.US.414.20.1
sp. zn. III. ÚS 414/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., t. č. ve vazbě ve Věznici Plzeň-Bory, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Beerem, advokátem, sídlem Obrněné brigády 20/20, Cheb, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2019 sp. zn. 7 To 93/2019 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. listopadu 2019 sp. zn. 33 T 13/2019, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Stěžovatel z důvodu naléhavosti a důležitosti věci požádal o přednostní projednání své ústavní stížnosti podle §39 zákona o Ústavním soudu.
3. Stěžovatelova věc je projednávána Krajským soudem v Plzni (dále jen "krajský soud") na základě obžaloby Krajského státního zastupitelství v Plzni pro podezření, že stěžovatel spáchal trestný čin vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku. Při hlavním líčení konaném dne 14. 11. 2019 vznesl stěžovatel námitku podjatosti vůči předsedovi senátu Mgr. Janu Hostašovi. Jako důvod podjatosti stěžovatel uvedl zejména okolnost, že předseda senátu nebere ohledy na nedobrý zdravotní stav stěžovatele. Napadeným usnesením rozhodl krajský soud tak, že předseda senátu Mgr. Jan Hostaš není vyloučen z úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 trestního řádu.
4. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu stížností, jež byla Vrchním soudem v Praze zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že předseda senátu při vedení hlavního líčení dostatečně nezohledňuje zdravotní stav stěžovatele, přístup předsedy senátu je alibistický. Kvůli svým zdravotním problémům (které jsou rázu psychického i fyzického) má stěžovatel problémy s koncentrací a projevem. Stěžovatel vyžaduje změnu medikace, neboť stávající léky u něj vyvolávají zmatenost a nedostatek koncentrace. Předseda senátu nectí princip rovnosti "zbraní", když nezohledněním zdravotního stavu stěžovatele mu neumožňuje uplatňovat v hlavním líčení jeho práva v celém rozsahu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost je nepřípustná.
7. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány procesní podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. V návaznosti na zásadu subsidiarity platí, že řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených.
9. Ačkoliv stěžovatel nemůže podat žádný opravný prostředek bezprostředně proti rozhodnutí vrchního soudu, které ústavní stížností napadá, nutno upozornit na možnost podání opravných prostředků proti rozhodnutím vydávaným ve věci samé. V těch bude možno vznášet i námitky týkající se tvrzené podjatosti soudce. Stěžovatel tudíž podává ústavní stížnost proti napadeným usnesením, aniž by usnesení vrchního soudu, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu, bylo konečným rozhodnutím ve věci, kterým by byly otázky v ní posuzované rozsouzeny. S ohledem na to pak takové rozhodnutí není ani způsobilé být předmětem ústavněprávního přezkumu (podobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1390/17).
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost nepřípustnou, a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v.r.
soudce zpravodaj