ECLI:CZ:US:2020:3.US.4144.19.1
sp. zn. III. ÚS 4144/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti evidované právnické osoby Římskokatolická farnost Velešín, sídlem náměstí J. V. Kamarýta 44, Velešín, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2019 č. j. 28 Cdo 3356/2019-308, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2019 č. j. 28 Cdo 4119/2018-261, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. června 2019 č. j. 7 Co 1985/2016-277 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 21. června 2016 č. j. 9 C 446/2015-128, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, a města Velešín, sídlem náměstí J. V. Kamarýta 76, Velešín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů tvrdíc porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na legitimní očekávání zmnožení svého majetku zakotveného v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") domáhala určení, že je vlastnicí specifikovaných pozemků v katastrálním území Velešín. Okresní soud rozsudkem ze dne 21. 6. 2016 č. j. 9 C 446/2015-128 žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). Zamítavý výrok odůvodnil okresní soud zjištěním, že předmětné pozemky byly historickým majetkem právní předchůdkyně stěžovatelky Fary Velešín, že přešly na stát, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 19. 5. 1950 byly přiděleny Místnímu národnímu výboru ve Velešíně podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), s tím, že měly být odevzdány do držby s účinností ke dni převzetí, tj. k 1. 4. 1950, a že na základě souhlasného prohlášení druhého vedlejšího účastníka a státního podniku Lesy České republiky, s. p., ze dne 25. 6. 2007 o přechodu vlastnického práva k nemovitostem podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 114/2000 Sb., přešly na druhého vedlejšího účastníka, který je zapsán jako jejich vlastník v katastru nemovitostí. Okresní soud vycházel z právních názorů uvedených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. 28 Cdo 5217/2015 a ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. 28 Cdo 4946/2015 a dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby, neboť nebyly splněny podmínky uvedené v §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), protože pozemky z původního majetku stěžovatelky, jako evidované právnické osoby, přede dnem nabytí tohoto zákona, nebyly převedeny ani nepřešly z majetku státu do vlastnictví jiných osob (druhého vedlejšího účastníka) v rozporu s §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti zákona č. 428/2012 Sb.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 11. 2016 č. j. 7 Co 1985/2016-180, změnil rozsudek okresního soudu a určil, že vlastnicí pozemků je první vedlejší účastnice a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle krajského soudu nedošlo k přechodu vlastnického práva k pozemkům na obec a druhý vedlejší účastník je ani nevydržel.
4. Rozsudek krajského soudu napadli oba vedlejší účastníci dovoláními; Nejvyšší soud je shledal přípustnými a opodstatněnými, proto rozsudkem ze dne 26. 2. 2019 č. j. 28 Cdo 4119/2018-261 zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění se podrobně zabýval podmínkami přechodu vlastnického práva podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 114/2000 Sb. (viz str. 7 až 10 odůvodnění) a shledal, že právní závěr krajského soudu o tom, že pozemky nepřešly na druhého vedlejšího účastníka podle tohoto ustanovení, je nesprávný. Dále Nejvyšší soud vytkl krajskému soudu pochybení v tom, že vyhověl žalobě nad rámec toho, co v ní stěžovatelka požadovala.
5. Poté krajský soud rozhodl rozsudkem ze dne 12. 6. 2019 č. j. 7 Co 1985/2016-277, kterým potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel přitom ze závěrů Nejvyššího soudu a se zohledněním faktu o prokázání existence přídělu potvrdil, že došlo k přechodu předmětných pozemků na druhého vedlejšího účastníka ke dni 1. 7. 2000.
6. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 10. 2019 č. j. 28 Cdo 3356/2019-308 odmítl pro nepřípustnost shledav, že krajský soud rozhodl v souladu se závaznými právními názory Nejvyššího soudu vyslovenými v jeho předchozím rozsudku a že stěžovatelčiny dovolací námitky jsou jen polemikou s těmito závěry.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka po rekapitulaci skutkových okolností případu a průběhu řízení před obecnými soudy předně vyjadřuje přesvědčení, že její ústavní stížnost je přípustná a že v její věci lze shledat vícero pochybení obecných soudů zakládajících porušení jejího práva na soudní ochranu. Podle jejího názoru se všechna soudní rozhodnutí zakládají na nesprávném právním posouzení věci, neboť ze skutkových zjištění nelze vyvodit, že by k nabytí vlastnického práva došlo ex lege na základě §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 114/2000 Sb. ke dni 1. 7. 2000. Konečné rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje za nesrozumitelné a nepřezkoumatelné, protože se nezabýval relevantními otázkami jí specifikovanými. Konkrétně poukazuje na rozpor se závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 2898/12 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a další judikaturu. Zdůraznila, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že vlastníkem předmětných nemovitostí ke dni nabytí účinnosti §2a zákona č. 172/1991 Sb. nebyla Česká republika, nýbrž samostatný subjekt odlišný od státu, a to Lesy České republiky, s. p.
8. Dále se stěžovatelka soustředila na existenci naléhavého právního zájmu k podání žaloby na určení vlastnického práva, jež se odvozuje od §18 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Postupem podle něj má být nezákonně převedený majetek navrácen státu jako povinné osobě, aby stěžovatelka mohla vůči tomuto majetku uplatnit svůj restituční nárok. Toto řízení je tak restitučním řízením svého druhu, přesněji jakousi přípravnou fází restitučního řízení. Stěžovatelce tak svědčí legitimní očekávání, že v případě úspěchu bude moci uplatnit svůj zákonný restituční nárok na vydání předmětných nemovitostí, přičemž takové legitimní očekávání požívá podle čl. 1 Dodatkového protokolu stejné ochrany jako samotné vlastnické právo [v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 1. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 458/06 (N 198/43 SbNU 221)].
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá povahu kontradiktorního řízení. Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným jeho vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní význam. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých či odmítavých rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž byla posuzována shodná či obdobná právní problematika.
12. Stěžovatelka především v ústavní stížnosti tvrdí, že nebyly splněny podmínky přechodu předmětných nemovitostí ze státu na vedlejšího účastníka, jež jsou stanoveny v §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 114/2000 Sb., a že jí svědčí legitimní očekávání. Těmito záležitostmi se Ústavní soud v nedávné době opakovaně zabýval, přičemž výsledek jejich posouzení shrnul v nálezu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3397/17, konkrétně v jeho právní větě:
"I. K porušení práva na tzv. legitimní očekávání na vydání historického církevního majetku v restituci (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) nedochází v případě, bylo-li toto očekávání založeno v potřebě budoucího vydání zákona, nikoli v důvěře v již státem vydaný právní akt, který by konkrétně jeho předmět a konkrétní subjekty vymezil.
II. Je proto třeba rozlišovat mezi státem vytvořenou právní situací, ve které subjekt práva mohl jednat v důvěře, že účinky jeho právního jednání a případné výdaje (investice) nebudou následným jednáním státu zmařeny, a právní situací, kdy takové očekávání mohlo spočívat jen v tom, že stát (zákonodárce) přechodný stav ukončí vydáním zákona, který teprve předmět restituce, a dotčené subjekty, popř. další náležitosti bude konkretizovat; argument tzv. legitimního očekávání již proto nelze uplatnit tam, kde proti němu stojí výslovná zákonná úprava, která toto legitimní očekávání konkretizuje.
III. Protože legitimní očekávání, založené v §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, bylo "transformováno" zákonem č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), do konkrétních majetkových práv konkrétních subjektů práva, přestalo již ve své původní podobě existovat; lze se proto dovolávat těchto majetkových práv jen tak, jak je vymezil zákonodárce, jehož postup byl shledán ústavně konformním.
IV. Paušální finanční vypořádání podle §15 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je součástí zmírnění majetkových křivd (tam, kde zákonodárce možnost vydání majetku z různých důvodů nepřipustil), přičemž jeho realizace v ročních splátkách byla podmíněna souhlasem dotčených církevních subjektů ve formě uzavření smlouvy o vypořádání podle §16 tohoto zákona. Při jeho ústavně konformním výkladu proto nutno vycházet z toho, že nejde pouze o rozhodnutí zákonodárce, nýbrž i o následné uzavření předmětných smluv (jeho occasio et ratio legis), zakládající legitimní očekávání obou stran, že dosažená dohoda bude dodržována jako výsledek jednání s dotčenými církevními subjekty.
V. Bylo věcí zákonodárce, jenž vycházel při přípravě zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi rovněž z jednání s dotčenými subjekty, aby zvážil právní důsledky blokace převodů majetku, nikoli však jeho přechodů prováděných následně z jeho rozhodnutí. Takové rozhodnutí ve formě zákona třeba považovat za platné do doby, než dojde ke změně nebo zrušení takového zákona nebo jeho ustanovení. V posuzovaném případě zákonodárce zpětně - ani retroaktivně, ani retrospektivně - do právních poměrů založených následnými změnami zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky nezasáhl, nehledě na to, jaký by to mohlo mít racionální důvod."
13. Ve světle těchto závěrů je evidentní, že stěžovatelčiny argumenty vycházející z tvrzeného legitimního očekávání nejsou ústavně relevantní (pozn. kromě právní věty lze odkázat též na závěry Ústavního soudu k výkladu a použití §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 114/2000 Sb., obsažené sub 42. a násl. uvedeného nálezu. K zaujatým závěrům lze dodat ještě odkaz na důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 428/2012 Sb., o účelu tzv. paušální finanční náhrady. Podle ní představuje suma finančních náhrad určených pro všechny církve a náboženské společnosti náhradu za jejich původní majetek, který se v rozhodném období stal předmětem majetkové křivdy v důsledku některé z relevantních skutečností a nemá jim být podle tohoto zákona vydán.
14. Relevantní není ani stěžovatelčina námitka o tom, že bylo prokázáno, že vlastníkem předmětných nemovitostí není Česká republika, ale Lesy České republiky, s. p. Budiž připomenuto, že stěžovatelka se žalobou domáhala určení, že vlastníkem těchto nemovitostí je právě Česká republika. Z uvedeného vyplývá, že i kdyby bylo zjištěno, že vlastníkem jsou Lesy České republiky, s. p., tak i v takovém případě by byla žaloba zamítnuta.
15. Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nebyla napadenými rozhodnutími porušena základní práva zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu