ECLI:CZ:US:2020:3.US.4155.19.1
sp. zn. III. ÚS 4155/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. listopadu 2019 č. j. 6 To 542/2019-380 a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. října 2019 č. j. 3 T 138/2011-364, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") podle §323 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl žádost stěžovatele o odklad výkonu trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který mu byl uložen rozsudkem okresního soudu ze dne 13. 3. 2014 č. j. 3 T 138/2011-142 ve spojení s usnesením okresního soudu ze dne 25. 4. 2019 č. j. 3 T 138/2011-311 a usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 6. 2019 č. j. 6 To 335/2019-325.
3. Krajský soud stěžovatelovu instanční stížnost proti usnesení okresního soudu ústavní stížností rovněž napadeným usnesením s poukazem na §148 odst. 1 písm. a) tr. řádu jako nepřípustnou zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že instanční stížnost proti usnesení okresního soudu byla přípustná, a to přímým použitím ústavněprávní normy, jmenovitě čl. 38 odst. 2 Listiny.
5. Podle stěžovatele se soudy nedostatečně obeznámily s listinami, které jim byly předloženy, když uvedly, že okolnost, že se proti němu vede v cizině jiné trestní stíhání, nemůže mít vliv na povinnost nastoupit výkon trestu. Ve skutečnosti se proti stěžovateli nevede žádné trestní řízení, ale naopak je posuzována jeho žaloba proti Kyperské republice, kterou se domáhá "odškodnění v důsledku nezákonného odsouzení". Předmětné odsouzení bylo důvodem pro přeměnu trestu, tedy souvislost je více než zřejmá.
6. Za situace, kdy se stěžovateli podařilo řádně uplatnit v Kyperské republice žalobu proti státu, v níž se domáhá rozhodnutí o nezákonnosti svého odsouzení, je zřejmé, že jemu příznivé rozhodnutí by mělo důsledky i pro trest, u nějž došlo k přeměně z podmíněného na nepodmíněný právě jen v důsledku odsouzení, které může být prohlášeno za nezákonné.
7. Stěžovatel zdůrazňuje, že má eminentní zájem na tom, aby se zúčastnil soudního řízení v Kyperské republice a dosáhl satisfakce zejména výrokem o nezákonnosti odsouzení, které by mu umožnilo, aby cestou mimořádného opravného prostředku došlo ke zrušení usnesení okresního soudu ze dne 25. 4. 2019 č. j. 3 T 138/2011-311, a nemusel tedy vykonat trest odnětí svobody dříve v tomto řízení uložený jako podmíněný. Tento jeho zájem přitom nachází oporu v čl. 38 odst. 2 Listiny a je povinností České republiky umožnit mu, aby soudní jednání na Kypru proběhlo v jeho přítomnosti přesto, že má nastoupit výkon trestu odnětí svobody. Ačkoli bylo na soudech, aby rozhodly s ohledem na ústavněprávní normu, jeho žádost zamítly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla proti usnesení krajského soudu podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proti usnesení krajského soudu přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní stížnosti proti usnesení okresního soudu procesní předpoklady k projednání nesplňuje.
10. Fyzická osoba může podat ústavní stížnost proti tvrzenému porušení svých základních práv a svobod ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který takovému stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Lhůty stanovené v §72 odst. 3 až 5 zákona o Ústavním soudu jsou propadné a nelze je tedy ani prodloužit, ani prominout. Zjistí-li Ústavní soud nedodržení lhůty, ústavní stížnost bez jednání odmítne.
11. Podáním nepřípustného opravného prostředku k prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti proti jím napadeným rozhodnutím nedochází [shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 378/06 a ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 3874/13 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. To neplatí pouze tehdy, jestliže by mimořádný opravný prostředek byl orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, což ale není případ stěžovatelovy věci (instanční stížnost není mimořádný opravný prostředek a stěžovateli nepříznivé rozhodnutí krajského soudu nebylo založeno na důvodech závisejících na jeho uvážení, přičemž stěžovatel opak ani netvrdí).
12. V posuzované věci bylo usnesení okresního soudu doručeno stěžovateli (do datové schránky jeho obhájce) dne 18. 10. 2019 a stěžovatel ústavní stížnost podal dne 30. 12. 2019. Z uvedených skutečností je zjevné, že ústavní stížnost v části směřující proti usnesení okresního soudu byla podána po uplynutí zákonné lhůty, tedy opožděně. Stěžovatelův předpoklad, že počátek lhůty pro podání ústavní stížnosti proti usnesení okresního soudu se odvíjí od doručení usnesení krajského soudu, je nesprávný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž stěžovatel napadá usnesení krajského soudu.
14. Jak bylo konstatováno výše, krajský soud stěžovatelovu instanční stížnost proti usnesení okresního soudu ústavní stížností rovněž napadeným usnesením s poukazem na §148 odst. 1 písm. a) tr. řádu zamítl.
15. Stěžovatel přehlíží, že proti usnesení okresního soudu nebyla instanční stížnost přípustná (§321 odst. 1 tr. řádu), o čemž ho okresní soud správně poučil. Ústavněprávní konformitu tohoto normativního řešení stěžovatel ostatně nezpochybňuje (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který zákonodárci nezapovídá zákonem stanovit některá omezení pro přezkum usnesení cestou instanční stížnosti).
16. Nebyla-li instanční stížnost přípustná, krajský soud nepochybil, když se nezabýval meritorně stěžovatelovými námitkami, včetně jeho argumentace týkající se čl. 38 odst. 2 Listiny, kterou stěžovatel uplatnil již v řízení před okresním soudem.
17. Ústavní soud za této situace shledává ústavní stížnost v části směřující proti usnesení krajského soudu zjevně neopodstatněnou.
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti (proti usnesení krajského soudu) zjevně neopodstatněný a zčásti (proti usnesení okresního soudu) podaný po zákonem stanovené lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu