ECLI:CZ:US:2020:3.US.416.20.1
sp. zn. III. ÚS 416/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HC FIN SERVIS GROUP s. r. o., se sídlem Masarykovo náměstí 49, Konice, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, č. j. 23 Cdo 3442/2019-163, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2019, č. j. 74 Co 98/2018-140, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 6. 2. 2018, č. j. 14 C 91/2017-103, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka je přesvědčena, že její základní práva byla porušena postupem Nejvyššího soudu, který odmítl jí podané dovolání, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky, stejně jako nebyly splněny podmínky pro přiznání nároku uplatněného vůči ní žalovaným B. Dvořákem. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání s odůvodněním, že nebyly naplněny předpoklady jeho přípustnosti, neboť stěžovatelka dostatečně ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") nevymezila, v čem konkrétně spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. S tímto odůvodněním se stěžovatelka neztotožňuje, když prý v dovolání řádně formulovala a judikatorně specifikovala dosud nevyřešenou otázku hmotného práva. Přípustnost dovolání stěžovatelka spatřovala též ve vadě vyskytující se v předcházejícím řízení a spočívající v učinění skutkových zjištění, která byla v rozporu s provedenými důkazy. Jednalo se o takovou právní vadu řízení před obecnými soudy, která zakládala přípustnost k přezkumu v dovolacím řízení, ani tuto argumentaci však Nejvyšší soud nikterak nereflektoval.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) a zčásti nepřípustný (ve vztahu k rozhodnutí okresního a krajského soudu).
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí především proti postupu Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle §237 ve spojení s §243c odst. 1 a §241a odst. 2 o. s. ř.
5. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je patrné, že stěžovatelka přípustnost dovolání dovozovala ze skutečnosti, že "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a také, že dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak". V dovolání dále upozornila, že řízení před soudy bylo zatíženo vadou řízení spočívající v tom, že soudy obou stupňů učinily skutková zjištění, která byla v rozporu s provedenými důkazy. Z dovolání ovšem nebylo zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se měl dovolací soud odchýlit, případně jaká otázka by měla být Nejvyšším soudem posouzena jinak. Otázku hmotného nebo procesního práva, kterou měl odvolací soud řešit v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, totiž stěžovatelka explicitně neformulovala a nečiní tak ani v nyní posuzované ústavní stížnosti. Z obsahu dovolání Nejvyšší soud pouze dovodil, že se stěžovatelka domáhala toho, aby dovolací soud posoudil věc odlišně od odvolacího soudu. Tato formulace však nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
6. Stejně tak Nejvyšší soud řádně odůvodnil, že přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky stran chybných skutkových závěrů odvolacího soudu. Tyto námitky, ač je stěžovatelka označuje za "právní vadu", totiž nepostihují žádný zákonný způsobilý dovolací důvod a přípustnost dovolání založit nemohou a v tomto směru se zdejší soud plně ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu (srov. str. 2-3 napadeného usnesení).
7. Shodně s Nejvyšším soudem musí též Ústavní soud uzavřít, že Nejvyššímu soudu nepřísluší hodnotit skutkový stav zjištěný obecnými soudy. Dovolací přezkum je totiž v souladu s ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, které však stěžovatelka - jak je již vysloveno výše - v dovolání neformulovala a řádně nespecifikovala.
8. Stěžovatelka přitom ani v nyní pojednávané ústavní stížnosti nepředestírá žádnou konkrétní argumentaci, z níž by bylo možno usuzovat na protiústavní pochybení Nejvyššího soudu. Její podstata totiž spočívá výhradně ve výtce nedostatečného odůvodnění a vypořádání dovolacích námitek, přičemž však stěžovatelka blíže nespecifikuje, které konkrétní námitky zakládaly některý z přípustných dovolacích důvodů. Lapidárně vyjádřeno, jakkoliv Ústavní soud nikterak nezpochybňuje povinnost každého soudu svoje rozhodnutí řádně odůvodnit, je tato námitka způsobilá dosáhnout ústavní relevance teprve tehdy, je-li jasně seznatelné, které konkrétní námitky v daném řízení o podaném dovolání Nejvyšší soud (údajně) vůbec nevypořádal. Jak přitom tento soud správně uvedl, musí se jednat o námitky právní a nikoliv skutkové. V části ústavní stížnosti, která brojí proti napadeným rozhodnutím okresního a krajského soudu, přitom stěžovatelka opět argumentuje výhradně skutkovými okolnostmi daného případu (otázky stran nároku na vyplacení provize, porušení smlouvy ze strany vedlejšího účastníka).
9. Protože tedy v projednávané věci závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je z ústavněprávního hlediska akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý (viz shora), nemůže za daných okolností a s přihlédnutím k závěrům stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), přezkoumávat ani ústavnost napadených rozhodnutí okresního a krajského soudu, neboť stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti řádně nevyužila procesních prostředků, které zákon k ochraně jejich práv připouští. Stručně řečeno, nepodala věcně projednatelné dovolání. Část ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu je tudíž nepřípustná.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu