ECLI:CZ:US:2020:3.US.4169.19.1
sp. zn. III. ÚS 4169/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky R. S. D., zastoupené Mgr. Janou Hrdličkovou, advokátkou, sídlem Muchova 223/9, Praha 6 - Dejvice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 10. října 2019 č. j. 72 Co 177/2019-233 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. prosince 2018 č. j. 2 Nc 8468/2018-100, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a J. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovatelce se nepřiznává náhrada nákladů řízení a náhrada nákladů zastoupení před Ústavním soudem.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména právo její i jejího syna na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu rodičovství a rodiny podle čl. 32 odst. 1 Listiny a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka současně navrhla, aby jí byla přiznána náhrada právního zastoupení před Ústavním soudem.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že Okresní soud v Jihlavě (dále jen "okresní soud") v záhlaví citovaným rozsudkem svěřil syna stěžovatelky a vedlejšího účastníka (jako otce) do střídavé péče obou rodičů a rozhodl o způsobu realizace této péče. Dále rozhodl o výživném a o nákladech řízení.
3. Vzhledem k argumentaci stěžovatelky pak dále postačí konstatování, že Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") změnil rozsudek okresního soudu, a také svěřil nezletilého syna stěžovatelky a vedlejšího účastníka do jejich střídavé péče, upravil však podmínky její realizace, rozhodl o výživném a o náhradě nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka pak v ústavní stížnosti nesouhlasí se střídavou péčí, když setrvává na svém požadavku svěření syna do její péče a na úpravě styku s otcem. Brojí proti postupu soudů při jejich rozhodování, kdy se krajský soud řádně nevypořádal s jejími tvrzeními a navrhovanými důkazy, a také namítá, že krajský soud se zcela odchýlil od ustálené judikatury, když střídavou péči u nezletilého stanovil bez zohlednění individuality případu a konkrétních možností péče obou rodičů nebo kvality jejich zázemí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ústavní stížnost stěžovatelky postrádá hlubší ústavněprávní argumentaci, kdy blanketní odkazy na nálezovou judikaturu Ústavního soudu týkající se nutnosti poměřovat podmínky střídavé péče s nejlepším zájmem dítěte za takovou argumentaci nelze považovat. Naopak jen z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že syn stěžovatelky již před vydáním rozhodnutí napadených touto ústavní stížností byl zvyklý s otcem trávit časový rámec několika dní s tím, že stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nenaznačuje, že by to na něj mělo jakýkoliv reálný negativní vliv.
10. Navíc během řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí - když proti správnosti a úplnosti krajským soudem provedené rekapitulace v jeho rozhodnutí se v ústavní stížnosti ničeho nenamítá - stěžovatelka argumentovala i tak, že střídavá péče není pro syna vhodná mimo jiné i proto, že vedlejší účastník neměl pečovat o syna nad rámec, než mu dovolovalo soudem vydané předběžné opatření; naopak ona sama mu podle svého tvrzení ve větším kontaktu se synem nebránila. Za dané situace tak má Ústavní soud za to - vzhledem k psychologickému posudku nezletilého, který snáší změnu výchovného prostředí velmi dobře a má k oběma rodičům vřelý vztah (tito nadto dokáží spolu komunikovat) - že rozšíření péče otcem je spíše jen formální než materiální změna. Podle Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí zcela v souladu s nejlepším zájmem syna účastníků.
11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s jejím zastoupením před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu