ECLI:CZ:US:2020:3.US.4174.19.1
sp. zn. III. ÚS 4174/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Zuzany Červenkové, zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem, sídlem Domažlická 1256/1, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2019 č. j. 26 Cdo 1844/2019-245, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2018 č. j. 62 Co 236/2018-222 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. března 2018 č. j. 25 C 184/2016-205, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Daniela Meiera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 22. 3. 2017 č. j. 25 C 184/2016-89 vyhověl žalobě stěžovatelky a určil, že výpověď z nájmu v tomto rozhodnutí specifikovaného bytu není oprávněná a je neplatná. Tento rozsudek byl k odvolání vedlejšího účastníka zrušen usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 1. 11. 2017 č. j. 62 Co 253/2017-123 a věc byla obvodnímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Svým v pořadí druhým rozsudkem, jenž je napaden ústavní stížností, obvodní soud žalobu stěžovatelky zamítl a rozhodl o její povinnosti k náhradě nákladů řízení vedlejšího účastníka. Vázán právním názorem městského soudu obvodní soud konstatoval, že za situace, kdy stěžovatelka ve stanovené tříměsíční lhůtě nepodala žalobu na neplatnost jednostranného zvýšení nájemného dle §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 107/2006 Sb."), a současně ani neuzavřela v lednu 2012 dohodu o zvýšení nájemného s novým vlastníkem nemovitosti, vznikla jí povinnost platit za užívání předmětného bytu zvýšené nájemné. Nebylo přitom rozhodné, zda zvýšení nájemného bylo provedeno oprávněnou osobou - pronajímatelem, či nikoliv. Výpověď daná stěžovatelce splňovala formální náležitosti a výpovědní důvod dle §2288 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, byl naplněn, neboť neplacení nájemného v předepsané výši od března 2012 do června 2016 bylo možno kvalifikovat jako "hrubé porušení povinností nájemce".
3. Městský soud k odvolání stěžovatelky rozsudek obvodního soudu napadeným rozsudkem potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zdůraznil přitom, že lhůta stanovená v §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. je lhůtou prekluzivní, přičemž po jejím marném uplynutí již nelze správnost zvýšení nájemného dále přezkoumávat. Námitky stěžovatelky, že zvýšení nájemného nebylo provedeno osobou k tomu oprávněnou, bylo možno uplatnit pouze v řízení dle právě zmíněného ustanovení, které však stěžovatelka nezahájila.
4. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, jako nepřípustné, neboť rozhodnutí městského soudu bylo v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že osobou pasivně legitimovanou v řízení o neplatnosti zvýšení nájemného byl v souladu s §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. pouze pronajímatel a jedině jeho právní úkon mohl být napaden. Jelikož však v posuzované věci bylo zvýšení nájemného učiněno osobou neoprávněnou (bývalou pronajímatelkou), podání žaloby dle §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. by k ochraně stěžovatelčiných práv nevedlo, neboť pronajímatel by se jí ubránil pouhým odkazem na nedostatek své pasivní legitimace. Obecné soudy však její nároky odbyly, aniž by se řádně zabývaly specifickými okolnostmi věci. Stěžovatelka závěrem vyjádřila přesvědčení, že "má právo na soudní rozhodnutí, které bude respektovat alespoň elementární zásady logiky a nebude ji stavět do pozice postavy z kafkovského románu".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
9. Nutno shrnout, že stěžovatelkou v ústavní stížnosti nastolené námitky jsou po obsahové stránce shodné s námitkami, jež uplatňovala již v řízení před obecnými soudy. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je přitom zcela zřejmé, že soudy se s nimi náležitě vypořádaly a stěžovatelce srozumitelně vysvětlily, z jakých důvodů jim nebylo možno přisvědčit.
10. Ústavní soud tak již jen pro úplnost rekapituluje, že dle §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. ve znění účinném od 1. 6. 2009 do 31. 12. 2012 "[p]ovinnost platit zvýšené nájemné vzniká dnem, který je uveden v oznámení o zvýšení nájemného, nejdříve však prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po uplynutí 3 kalendářních měsíců od jeho doručení nájemci. V této lhůtě je nájemce oprávněn podat žalobu k soudu na určení neplatnosti zvýšení nájemného." Z citovaného ustanovení vyplývá, že jediným způsobem, jak mohla stěžovatelka zabránit vzniku povinnosti platit zvýšené nájemné, bylo podání žaloby v zákonné tříměsíční prekluzivní lhůtě, přičemž jejím marným uplynutím stěžovatelce bez dalšího vznikla povinnost platit zvýšené nájemné. Namítá-li stěžovatelka, že se určení neplatnosti zvýšení nájemného uvedeným postupem domáhat nemohla, neboť současný pronajímatel nebyl ve věci pasivně legitimován, Ústavní soud pro stručnost odkazuje na příslušné části odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž bylo stěžovatelce podrobně vysvětleno, že veškeré námitky, z nichž nájemce dovozuje neplatnost zvýšení nájemného, tedy i námitky týkající se náležitostí tohoto právního úkonu, lze uplatnit pouze v řízení dle §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. V žádném dalším řízení (a tedy ani v řízení o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu) platnost jednostranného zvýšení nájemného již přezkoumávat nelze (srov. bod 4 odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu nebo body 16 až 19 odůvodnění rozsudku městského soudu). Nejvyšší soud k tomu doplnil, že v době, kdy stěžovatelka obdržela oznámení o zvýšení nájemného, ještě vůči ní ke změně pronajímatele nedošlo; daná změna jí byla oznámena až později, neboť teprve probíhalo vkladové řízení a dřívější pronajímatelka byla stále zapsána jako vlastník nemovitosti (viz odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu), tudíž vlastnicí skutečně až do provedení vkladu byla (byť účinky vkladu nastaly zpětně ke dni podání návrhu na vklad). Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelce ve včasném zahájení řízení na určení neplatnosti zvýšení nájemného, v němž by zároveň případně uplatnila i námitky k oprávněnosti osoby pronajímatele, nic nebránilo. Jestliže tak neučinila, nelze soudům vytýkat, že se v nynějším řízení zabývaly pouze oprávněností výpovědi z nájmu bytu, k níž došlo v důsledku dlouhodobého neplacení řádného nájemného, aniž by mohly přezkoumávat platnost stěžovatelkou rozporovaného oznámení o jeho jednostranném zvýšení.
11. Z výše uvedeného je zřejmé, že obecné soudy se s námitkami stěžovatelky, jež jsou nyní Ústavnímu soudu předkládány k opětovnému posouzení, náležitým způsobem vypořádaly, a stěžovatelčina tvrzení o "nepromyšleném odbytí jejích nároků" těmito soudy tak nelze pokládat za případná. Z ústavněprávního hlediska obstojí i závěry soudů o naplnění výpovědního důvodu dle §2288 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku; proti nim ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně ani nebrojila. Ústavní soud tak pouze dodává, že právo na soudní ochranu, příp. právo na spravedlivé soudní rozhodnutí, jehož se dle svých slov stěžovatelka domáhá, nelze vykládat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. To stěžovatelka v ústavní stížnosti nebere zcela na zřetel.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení shora uvedených základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu