ECLI:CZ:US:2020:3.US.425.20.1
sp. zn. III. ÚS 425/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horyny, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2019 č. j. 103 VSPH 7/2019-104 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 1. října 2018 č. j. 76 ICm 613/2016-79, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků pro dům X jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2, čl. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se žalobou vůči stěžovateli domáhal v postavení věřitele určení, že má za stěžovatelem pohledávku přihlášenou do jeho insolvenčního řízení ve výši 34 861,90 Kč, která měla vzniknout na dlužných platbách do fondu oprav a na další účely spojené se správou nemovitostí.
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 10. 2018 č. j. 76 ICm 613/2016-79 bylo určeno, že vedlejší účastník má za stěžovatelem do jeho insolvenčního řízení přihlášenou pohledávku ve výši 34 861,90 Kč (bod I. výroku) a stěžovatel byl zavázán k náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi ve výši 17 342 Kč (bod II. výroku).
4. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019 č. j. 103 VSPH 7/2019-104 bylo o odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu rozhodnuto tak, že se tento rozsudek potvrzuje a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nepopírá, že své závazky vůči vedlejšímu účastníkovi řádně nehradil, má nicméně za to, že jejich splatnost nastala před 16. 12. 2012, tedy k datu přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení (16. 12. 2015) již došlo k jejich promlčení. Soudy vyšly z jiných, než stěžovatelem zastávaných, právních závěrů pokud jde o to, na jaké závazky po splatnosti se platby zasílané vedlejším účastníkem započítávaly, zda šlo o platby zálohové, a zda jejich splatnost nastala až po provedení vyúčtování. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů toho se týkající je však nedostatečné, čímž se soudy dopustily libovůle a nedostály požadavkům spravedlivého procesu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Tvrzení stěžovatele, že závěry obecných soudů jsou nedostatečně odůvodněny, neodpovídá skutečnosti. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je naopak zřejmé, že se věcí řádně zabývaly, a své úvahy v přiměřené míře osvětlily. Pokud přitom například dospěly k závěru, že až vyúčtováním záloh za dodané služby vzniká nedoplatek a pohledávka, nejde o závěr jakkoliv nepochopitelný či nelogický. Skutečnost, že stěžovatel zastává nějaké právní názory, odlišné od právních názorů soudů, sama o sobě nijak nesvědčí o tom, že by došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Za situace, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti ani nepředložil žádnou zásadnější argumentaci, Ústavní soud dále plně odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména pak rozsudku krajského soudu.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu