ECLI:CZ:US:2020:3.US.437.19.1
sp. zn. III. ÚS 437/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Špalka, zastoupeného JUDr. Ivanem Peclem, advokátem, sídlem Zábrdovická 15/16, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2018 č. j. 23 Cdo 1521/2018-258, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2017 č. j. 28 Co 64/2014-231, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2017 č. j. 23 Cdo 4349/2014-171 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. října 2013 č. j. 17 EC 120/2012-82, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Ing. Miroslava Čecha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh, jakož i z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 17 EC 120/2012 [pozn.: Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") je v ústavní stížnosti opakovaně nesprávně označován jako Obvodní soud pro Prahu 5] se podává, že tento soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele o uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli částku 153 050 Kč spolu se smluvním úrokem ve výši 0,5 % denně z této částky od 13. 6. 2012 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Obvodní soud vyšel, stručně shrnuto, ze zjištění, že stěžovatel (jako zhotovitel) uzavřel s vedlejším účastníkem (jako objednatelem) smlouvu o dílo dle §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, jejímž předmětem byla rekonstrukce rodinného domu. Pro případ výskytu vad díla nebo nedodělků si strany ujednaly, že vedlejší účastník je oprávněn pozastavit zaplacení peněžité částky ve výši 10 % bez daně z přidané hodnoty z poslední faktury, přičemž tuto částku je pak povinen stěžovateli zaplatit do 14 dnů po odstranění poslední vady či nedodělků na díle. Přesto, že vedlejší účastník již v průběhu provádění díla upozorňoval na vadu - tzv. prokvétání hmoždinek na fasádě a žádal její odstranění, stěžovatel opatření k zamezení vady neučinil. Při převzetí díla dne 22. 12. 2012 byla uvedená vada označena a strany se dohodly na pozastávce ve výši 153 050 Kč do doby odstranění této vady. K jejímu odstranění však ve sjednaném termínu nedošlo, přičemž stěžovatel uvedený jev na fasádě domu za vadu nepovažoval a dožadoval se naopak zaplacení pozastávky.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 21. 5. 2014 č. j. 28 Co 64/2014-113 rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé změnil tak, že žalobě stěžovatele vyhověl, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel neporušil technické normy a provedení fasády nebylo vadné, neboť po funkční stránce splnilo svůj účel.
4. Nejvyšší soud k dovolání vedlejšího účastníka napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť městský soud vyřešil otázku existence vady v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, dle níž je vadou nikoliv pouze snížení funkčních vlastností věci, ale rovněž snížení její estetické hodnoty.
5. Městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
6. Dovolání stěžovatele proti v pořadí druhému rozsudku městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Podstatu ústavní stížnosti stěžovatele tvoří především dvě námitky. První z nich stěžovatel brojí proti průběhu porady senátu městského soudu před vyhlášením v pořadí druhého rozsudku ve věci, jejíž neveřejnost měla být zcela bezprecedentním způsobem narušena vstupem právního zástupce vedlejšího účastníka do jednací místnosti, který tak učinil údajně za účelem vypnutí záznamového zařízení, jež nechal omylem zapnuté. Předsedkyně senátu navíc v rozporu s §15 odst. 1 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále jen "jednací řád pro okresní a krajské soudy"), před započetím porady senátu nevyzvala přítomné, aby opustili jednací síň se všemi svými věcmi. Vzhledem k tomu, že k vyhlášení rozsudku došlo bezprostředně po této poradě, stěžovateli nebylo umožněno proti jejímu průběhu uplatnit jakoukoliv námitku. Tu následně uplatnil až ve svém dovolání, jež však Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, aniž by se podstatou námitky zabýval. O tom, zda byla porada skutečně na danou dobu přerušena, jak bylo stěžovateli následně sděleno, lze tak již pouze spekulovat. Další pochybení obecných soudů mělo dle stěžovatele spočívat v tom, že řada informací z hodnocených důkazů byla v průběhu řízení deformována a takto pokřivena se nepřípustným způsobem promítla do napadených rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Vyjádření k věci
9. Ústavní soud vyzval obvodní soud, městský soud a Nejvyšší soud jako účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
10. Obvodní soud k části stěžovatelovy argumentace, jež byla namířena (rovněž) proti rozsudku tohoto soudu, uvedl, že ve věci provedené důkazy byly hodnoceny v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, jež je promítnuta do §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Závěr o zjištěném skutkovém stavu, jenž byl pro posouzení věci rozhodující, navíc stěžovatel jako takový nenapadá, napadá pouze hodnocení jednoho dílčího důkazu, a to existenci jevu tzv. prokvétání fasády. Uvedená skutečnost však nebyla dle obvodního soudu mezi účastníky řízení sporná, neboť byla konstatována již v protokole o předání a převzetí díla ze dne 7. 12. 2011; sporné bylo pouze to, zda lze tento jev považovat za vadu nebo nikoliv.
11. Předsedkyně senátu městského soudu ve svém vyjádření odkázala především na zvukový záznam z jednání, přičemž popřela, že by právní zástupce vedlejšího účastníka v jednací místnosti setrval delší dobu, navíc bez toho, aby o tom byl informován právní zástupce stěžovatele. K narušení neveřejnosti porady před vyhlášením napadeného rozsudku tak podle jejího názoru nedošlo. Nejvyšší soud se následně touto námitkou nezabýval, neboť směřovala "pouze" do vad řízení, nikoli do právního posouzení některé z otázek, kterými se zabýval městský soud v napadeném rozhodnutí.
12. Nejvyšší soud plně odkázal na argumentaci obsaženou v obou jeho napadených rozhodnutích a vyjádřil názor, že jimi nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele.
13. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť nevnášejí do posuzovaného případu nové skutečnosti či právní úvahy, které by byly stěžovateli - vzhledem k obsahu jeho podání a obsahu napadených rozhodnutí - neznámé.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud si pro posouzení, zda v dané věci došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, vyžádal od obvodního soudu spis sp. zn. 17 EC 120/2012. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
16. Stěžovatel ústavní stížností napadl všechna rozhodnutí obecných soudů, jež byla v jeho věci postupně vydána, s výjimkou v pořadí prvního rozsudku městského soudu, který změnil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalobě stěžovatele vyhověl. Ještě než Ústavní soud přistoupí k přezkumu napadených rozhodnutí z pohledu konkrétních námitek stěžovatele, uvádí, že závěru přijatému nejprve obvodním soudem a následně zdůrazněnému v napadeném kasačním rozsudku Nejvyššího soudu, jímž byl městský soud v dalším řízení vázán, že vadou věci může být i toliko snížení její estetické hodnoty bez ohledu na její funkčnost, není z ústavněprávního hlediska co vytknout. Daný závěr je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, na níž je v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu odkazováno (viz str. 6), přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti nenabízí dostatečné argumenty, svědčící o nutnosti podrobit nyní tento právní názor Nejvyššího soudu ústavněprávnímu přezkumu.
17. Stěžovatel založil tvrzení o porušení svých ústavně zaručených práv předně na námitce narušení neveřejnosti porady senátu městského soudu, jakož i na jemu předcházejícímu pochybení předsedkyně senátu, která měla před zahájením porady senátu opomenout vyzvat přítomné k odnesení všech svých věcí z jednací místnosti. Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu obvodního soudu, ze zvukového záznamu z předmětného jednání městského soudu skutečně není zřejmé, že by předsedkyně senátu vyzvala přítomné, aby spolu s opuštěním jednací síně před započetím porady senátu odnesli z místnosti všechny své věci, jak jí ukládá §15 odst. 1 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění vyhlášky č. 482/2000 Sb. Patrně v důsledku uvedeného pak došlo ke vstupu právního zástupce vedlejšího účastníka do jednací síně. Jak nicméně vyplývá nejen z výše rekapitulovaného vyjádření městského soudu, ale rovněž z listiny označené jako "Záznam", jíž bylo městským soudem reagováno na stěžovatelovu stížnost na postup soudu ze dne 5. 10. 2017, porada senátu byla neprodleně po vstupu právního zástupce vedlejšího účastníka přerušena, přičemž právní zástupce stěžovatele byl zároveň ihned při otevřených dveřích jednací síně informován o důvodu vstupu právního zástupce vedlejšího účastníka. Porada senátu pak pokračovala až poté, co právní zástupce vedlejšího účastníka opustil jednací síň, když předtím na svém záznamovém zařízení senátu předvedl, že celý zvukový záznam vymazal.
18. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud neshledal v obsahu napadeného rozhodnutí městského soudu nic, co by vzbuzovalo pochybnosti o správnosti jeho závěrů, přičemž ani sám stěžovatel nenamítal, že by se výše popsaná přítomnost právního zástupce vedlejšího účastníka v jednací síni nějakým konkrétním - pro stěžovatele negativním - způsobem promítla do rozhodnutí městského soudu, neshledal Ústavní soud dostatečný důvod ke zpochybnění tvrzení městského soudu, resp. jeho předsedkyně, že porada senátu byla po dobu přítomnosti právního zástupce vedlejšího účastníka v jednací síni přerušena, a k narušení její neveřejnosti tak nedošlo. K tomu Ústavní soud dodává, že dílčí procesní pochybení, kterého se dopustila předsedkyně senátu nedodržením povinnosti uložené jí §15 odst. 1 jednacího řádu pro okresní a krajské soudy, jehož důsledky byly navíc následně eliminovány vymazáním zvukového záznamu ze zařízení právního zástupce vedlejšího účastníka, samo o sobě zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele způsobit nemohlo.
19. Již jen pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že ani v případě, že by v důsledku vstupu právního zástupce vedlejšího účastníka do jednací síně k přerušení probíhající porady senátu nedošlo, nemusel by být bez dalšího dán důvod pro kasační zásah Ústavního soudu. Smyslem §37 občanského soudního řádu, dle nějž poradě senátu nesmí být kromě jeho členů a zapisovatele přítomny jiné osoby, je zajištění nestrannosti při rozhodování soudu. Možné porušení práv účastníka řízení způsobené takovým pochybením soudu však nelze spatřovat v pouhé fyzické přítomnosti další osoby, nýbrž v nabízející se pochybnosti o nepodjatosti soudu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2000 sp. zn. IV. ÚS 25/2000; všechna rozhodnutí Ústavního soudu veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz). V nyní posuzované věci však stěžovatel případnou podjatost senátu městského soudu způsobenou přítomností právního zástupce vedlejšího účastníka v jednací síni nenamítal, resp. netvrdil, že by jeho přítomností byl soud při svém rozhodování ovlivněn. Jestliže tedy stěžovatel neuváděl žádné konkrétní důvody zpochybňující nepodjatost soudu či jednotlivých soudců, nebylo by možno ani za situace, kdy by senát svou poradu nepřerušil, a priori dovozovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
20. Rozporuje-li dále stěžovatel správnost postupu Nejvyššího soudu, jenž svým v pořadí druhým rozhodnutím ve věci odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, aniž by se blíže zabýval námitkou narušení neveřejnosti porady senátu městského soudu, Ústavní soud ve shodě s Nejvyšším soudem konstatuje, že s ohledem na §242 odst. 3 občanského soudního řádu dovolací soud přihlédne k vadám řízení toliko za situace, je-li podané dovolání přípustné. Uplatnil-li proto stěžovatel ve svém dovolání námitku proti vadám řízení, aniž by bylo dovolání přípustné, nelze Nejvyššímu soudu vytýkat, že se takovou námitkou (kvazi)meritorně nezabýval (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1444/15 ze dne 20. 12. 2016 či sp. zn. III. ÚS 3026/19 ze dne 12. 11. 2019).
21. Opodstatněnou neshledal Ústavní soud konečně ani zbývající stěžovatelovu námitku, jíž brojil proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy. Dle stěžovatele soudy řadu informací, jež vyplynuly ze zjištěných skutečností, v průběhu řízení deformovaly, v důsledku čehož dospěly ve svých rozhodnutích k nesprávným závěrům. Jak však Ústavní soud opakovaně připomíná, řízení o ústavní stížnosti je samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje, jak ve své ústavní stížnosti činí stěžovatel, se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, neboť je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Respektuje-li pak soud při svém rozhodnutí zákonné podmínky a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, Ústavní soud toto hodnocení zásadně neposuzuje. V nynější věci má přitom Ústavní soud za to, že postup soudů byl řádně odůvodněn a napadená rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
22. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení shora uvedených základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu