ECLI:CZ:US:2020:3.US.439.20.1
sp. zn. III. ÚS 439/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o návrhu stěžovatelů Bc. Ladislava Regnarda a Terezie Regnardové, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2019, č. j. 32 Nc 10117/2016-381, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 10. 2. 2020 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, označené jako "ústavní stížnost", z něhož však není zřejmé, proti čemu přesně směřuje a s jakou argumentací (má se týkat "celého soudního řízení"); z kontextu lze dovodit, že stěžovatelé zřejmě brojí proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2019, č. j. 32 Nc 10117/2016-381.
Toto podání zjevně nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou procesních a obsahových nedostatků (§34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), zejména není patrno, čeho se stěžovatelé v tomto řízení domáhají, neobsahuje ústavněprávní argumentaci a pro řízení před Ústavním soudem stěžovatelé nejsou zastoupeni advokátem (§30, §31 cit. zákona). K ústavní stížnosti nebylo rovněž doloženo ani (případné) napadené rozhodnutí (§72 odst. 6 cit. zákona).
Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
V nyní posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení se v poslední době stěžovatelům (společně či jednotlivě) dostalo opakovaně v mnoha řízeních. Na tyto výzvy však stěžovatelé nereagovali tak, že by vytčené vady odstranili, a proto musely být podané ústavní stížnosti odmítnuty pro nesplnění podmínek řízení, a tedy jako věcně neprojednatelné.
Rovněž v nyní posuzovaném návrhu stěžovatelé sice žádají o "prodloužení lhůty", nicméně není vůbec patrno, k čemu by toto prodloužení (a jaké) lhůty mělo sloužit. Stěžovatelé byli v minulosti rovněž mnohokrát poučeni o okolnosti, že Ústavní soud není oprávněn stěžovatelům ustanovit zástupce. Navzdory této okolnosti stěžovatelé ani nadále nevyvíjí žádné procesní úsilí k tomu, aby tato další ústavní stížnost byla věcně projednatelná, tzn. např. nedoložili, že by vyslyšeli dřívější výzvy zdejšího soudu a před podáním návrhu požádali o určení právního zástupce Českou advokátní komoru.
Ústavní soud je proto přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožným stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovatelům zásadu, že se na Ústavní soud nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj