ECLI:CZ:US:2020:3.US.462.20.1
sp. zn. III. ÚS 462/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Přemysla Voráče, zastoupeného JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem se sídlem v Teplicích, Dubská 390/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2019 č. j. 33 Cdo 1690/2019-228, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše označeného usnesení, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. 4. 2017, č. j. 34 C 130/2014-160, uložil stěžovateli jako žalovanému zaplatit žalobci částku 100 080 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, č. j. 10 Co 455/2017-195, Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (změnil je jen v nepatrném rozsahu ohledně části přiznaného úroku z prodlení). Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry vykazovaly protiústavní vadu. Takové pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil.
5. Podstata námitek stěžovatele se týká toho, zda se Nejvyšší soud nedopustil protiústavního pochybení, když se jím podaným dovoláním nezabýval věcně, nýbrž odmítl je pro nepřípustnost. V tomto ohledu však Ústavní soud žádné pochybení dosahující ústavněprávní relevance neshledal, protože stěžovatel skutečně ve svém dovolání (které k ústavní stížnosti přiložil) neformuloval žádnou otázku, která by zakládala jeho přípustnost, tzn. z níž by vyplývalo nesprávné právní posouzení věci. Nyní pojednávaná stížnost je přitom velmi kusá a neobsahuje řádnou, natož pak ústavněprávní, argumentaci.
6. Pokud se týká obsahu samotného dovolání, stěžovatelův základní argument spočíval v tom, že smlouva, podle které měl žalobci plnit splátky na úvěr, jenž si žalobce kvůli stěžovateli vzal, nesplňuje ani náležitosti smlouvy o úvěru, ani náležitosti smlouvy o půjčce a již z tohoto důvodu podle ní stěžovatel údajně nemusel nic plnit. Stěžovatel se však nevypořádal s právním názorem obecných soudů, že mezi stěžovatelem a žalobcem byla uzavřena smlouva nepojmenovaná. Podle Ústavního soudu přitom obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu) postupovaly při posuzování (ne)platnosti smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a žalobcem zcela správně a ústavně konformně, neboť vždy má mít přednost výklad respektující autonomii smluvních stran, tzn. podle něhož je smluvní ujednání platné, a nikoliv interpretace upřednostňující neplatnost smlouvy [srov. k tomu například nález sp. zn. II. ÚS 2124/14 ze dne 26. 1. 2016 (N 13/80 SbNU 163)].
7. Pokud proto Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení uvedl, že v dané věci byla prokázána vůle účastníků smlouvy upravit vzájemná práva a povinnosti (tzn. žalobce nabude peněžní prostředky z úvěrové smlouvy o stavebním spoření, poskytne je žalovanému na stavbu domu a žalovaný dluh vrátí tak, že splatí úvěr věřiteli žalobce), přičemž tak učinili konkrétně a srozumitelně, je právní posouzení takového ujednání jako inominátní smlouvy zakládající závazkový právní vztah s typickými znaky peněžní půjčky plně souladné s odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu, neshledává zdejší soud na tomto závěru nic, co by mohlo vyvolávat protiústavní dopady.
8. Pokud by mělo přípustnost dovolání založit údajné opomenutí stěžovatelovy procesní obrany, založené na námitce započtení vznesené vůči žalobci, pak - byl-li by Ústavní soud nepřípadně formalistický - vytknul by stěžovateli, že se v dovolání (a ostatně ani v ústavní stížnosti) nesnaží vysvětlit, v čem je opomenutí vypořádání námitky započtení tak specifické, že na ně nelze aplikovat ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k jiným opomenutým důkazům nebo námitkám (to potud, namítá-li stěžovatel v dovolání, že jde o otázku Nejvyšším soudem doposud neřešenou, když na druhou stranu samozřejmě opomenutý důkaz či tvrzení může eventuálně vyvolat ústavněprávní diskrepanci). Nicméně pro Ústavní soud bylo významné, že stěžovatel - ač i v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem - tuto námitku podrobněji věcně nerozvádí a Nejvyšší soud vysvětlil, že touto tvrzenou vadou by se mohl zabývat jen v případě, když by dovolání bylo přípustné.
9. Namítá-li proto stěžovatel dále v dovolání například, že z "předsoudní" komunikace mezi ním a žalobcem mělo vyplývat, že ve smluvním vztahu mezi nimi nebyla dohodnuta splatnost jednotlivých plnění, pak odhlédne-li Ústavní soud od toho, že stěžovatel důkladněji nevysvětluje, jak by tato eventuální skutečnost mohla založit přípustnost dovolání, zároveň se ani v ústavní stížnosti nikterak nepokouší vysvětlit, proč by takový tvrzený nedostatek v otázce splatnosti měl zároveň bez dalšího znamenat též promlčení takového dluhu. Z ústavní stížnosti je totiž patrno, že stěžovatel značně vytrhává z kontextu jednotlivé úvahy nalézacího a odvolacího soudu a snaží se na nich budovat nedostatky rozhodnutí soudu dovolacího. Činí tak ovšem za situace, kdy ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je sice stručné, nicméně dostatečně přesvědčivé.
10. Ústavní soud závěrem shrnuje, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatele. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu