ECLI:CZ:US:2020:3.US.485.20.1
sp. zn. III. ÚS 485/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ondřeje Lercha, 2) Karla Kapra, 3) Adama Vážanského a 4) Romana Tůši, všichni právně zastoupeni Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Vídeňská 546/55, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 11. 2019, č. j. 19 C 329/2019-52, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výše označeného rozhodnutí, neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu a zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. V řízení předcházejícím podání nyní projednávané ústavní stížnosti obvodní soud zamítl žalobu, kterou se každý ze stěžovatelů domáhal zaplacení částky 250 EUR z titulu náhrady škody podle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů (dále jen "nařízení"), neboť do cílové destinace (Praha) přiletěli více než o 3 hodiny později. Obvodní soud však žalobu stěžovatelů zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, neboť zpoždění bylo podle něj dáno sněžením nad velkou částí evropského kontinentu (mimo jiné nad letištěm ve Frankfurtu nad Mohanem); šlo tedy o mimořádnou okolnost ve smyslu čl. 5 odst. 3 nařízení, jíž nemohl dopravce ani při přijetí všech přiměřených opatření zabránit.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává též tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelů je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o tzv. bagatelní částce. Ústavní soud přitom dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01; ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 405/04; ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 602/05; ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07; ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3247/07; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních situací se jedná zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 137/08; ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3143/08; usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario).
6. Pokud však Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelů důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadeného rozhodnutí v bagatelní výši, dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele ve shora uvedeném smyslu, jež by odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu. Jak se totiž podává z obsahu napadeného rozhodnutí, obvodní soud svoje závěry dostatečně podrobně a přesvědčivě odůvodnil a toto rozhodnutí je proto z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelné.
7. Odkazují-li stěžovatelé na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1299/2019 s tím, že soud se měl zabývat pochybnostmi stěžovatelů o věrohodnosti žalovanou (tedy společností Deutsche Lufthansa AG) soudu předložené listiny o existenci mimořádných okolností, pak Ústavní soud má za to, že tento odkaz stěžovatelů je z ústavněprávního hlediska značně nepřiléhavý, jelikož směřuje do oblasti přehodnocování výsledků dokazování prováděného obecným soudem, což však zdejšímu soudu zásadně nepřísluší. V jejich případě proto bylo na samotném soudu, aby zvážil, zda údaje předkládané žalovanou k podmínkám letecké dopravy v den, kdy byl let stěžovatelů zpožděn, považuje za věrohodné či nikoliv. Ostatně ani sami stěžovatelé v ústavní stížnosti nyní neuvádí nic konkrétního, proč by listina předkládaná žalovanou měla být nevěrohodná (tedy kromě prostého tvrzení, že podle stěžovatelů mohla mít žalovaná zájem s údaji na listině týkajícími se letových podmínek předmětného dne manipulovat).
8. Pokud stěžovatelé odkazují na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. května 2017, sp. zn. C-315/15 (Peškovi vs. Travel Service) s tím, že obvodní soud v rozporu s ním neposuzoval odděleně dobu zpoždění, která eventuálně mohla být způsobena mimořádnými okolnostmi, a dobu zpoždění, která těmito mimořádnými okolnostmi vyvolána nebyla, pak ani stěžovatelé v ústavní stížnosti nevysvětlují, která část předchozích (zpožděných) letů navazujících na zpožděný let stěžovatelů měla dopadat mimo mimořádné okolnosti, za něž by žalovaná odpovídala. V ústavní stížnosti se stěžovatelé k této otázce nevyjadřují vůbec a z vyjádření stěžovatelů ke stanovisku žalované (tak jak ho rekapituloval obvodní soud, přičemž stěžovatelé proti jím provedené rekapitulaci ničeho namítají) není zřejmé, zda se podle stěžovatelů žalovaná dopustila zaviněného zpoždění na předchozím letu v Portugalsku či v Manchesteru - přitom z napadeného rozhodnutí vyplývá, že takto odděleně o zpoždění letů uvažovat nelze, neboť tyto na sebe navzájem navazují.
9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti rovněž dostatečně nevysvětlují, v jakých ohledech je odůvodnění rozsudku obvodního soudu nepřezkoumatelné a proč výklad mimořádné okolnosti (sněžení, námraza, špatné povětrnostní podmínky) omezující přistávání a vzlet letadel byl v rozporu se smyslem nařízení, tzn. proč by takový výklad mimořádných okolností měl být příliš rozšiřující.
10. V ústavní stížnosti konečně není hlouběji vysvětleno, jak mělo být porušeno právo stěžovatelů na zákonného soudce. Pokud stěžovatelé tuto námitku vztahují k nesprávné aplikaci jimi citovaného rozsudku Soudního dvora Evropské unie, pak ani stěžovatelé v této souvislosti netvrdí, že by Soudní dvůr Evropské unie o některé pro věc relevantní otázce doposud nerozhodoval, anebo že by správná aplikace práva Evropské unie nebyla v jejich případě zřejmá [srov. k tomu přiměřeně rozsudek ze dne 6. 10. 1982, CILFIT, 283/81].
11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatelů. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu