ECLI:CZ:US:2020:3.US.486.20.1
sp. zn. III. ÚS 486/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného Mgr. Lindou Kasha, advokátkou, sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. listopadu 2019 č. j. 96 Co 322/2019-631 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. května 2019 č. j. 17 Nc 5928/2015-596, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a V. K. a nezletilého F. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 10 odst. 2, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozsudků vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 5. 2019 č. j. 17 Nc 5928/2015-596 byl zamítnut návrh stěžovatele na udělení souhlasu se změnou příjmení nezletilého F. (I. výrok) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Okresní soud dospěl k závěru, že není v zájmu nezletilého, aby došlo ke změně jeho příjmení, neboť nezletilý si je již svého příjmení vědom, aktivně je používá, a je stávajícím příjmením registrován např. v mateřské škole či u lékaře. Soud rovněž přihlédl ke skutečnosti, že nezletilý žije ve společné domácnosti se svým sourozencem, který rovněž užívá shodné příjmení, a je v častém kontaktu s dalším bratrem stejného příjmení. Stěžovatel přitom sám svým přístupem, kdy fakticky první návrh na změnu příjmení u nezletilého učinil 3 roky po jeho narození v rámci řízení o určení otcovství k nezletilému, přispěl k tomu, že se nezletilý se svým příjmením sžil, a náhlá změna jeho příjmení by mohla přispět k rozkolísání již tak křehkého psychického stavu nezletilého.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 11. 2019 č. j. 96 Co 322/2019-631 rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že dle ustálené judikatury platí, že při rozhodování o příjmení dítěte v případě neshody rodičů soud z praktických důvodů zpravidla určí příjmení toho z rodičů, který má dítě ve své péči, rozsudek okresního soudu je tedy projevem zájmu na tom, aby členové rodiny, kteří spolu žijí, nesli shodné příjmení. Krajský soud zjišťoval prostřednictvím opatrovníka názor nezletilého, který se výslovně vyjádřil pro zachování stávajícího příjmení. Rozhodnutí okresního soudu je proto v souladu nejen s ustálenou rozhodovací praxí, ale i s přáním nezletilého.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že se soudy dostatečně nevypořádaly s důvody vedoucími k tomu, že nezletilý v současné době nese příjmení K., tedy příjmení bývalého manžela vedlejší účastnice, kterému svědčila v době narození nezletilého domněnka otcovství. Poté, co se stěžovateli nepodařilo realizovat dříve uzavřenou dohodu o příjmení nezletilého, podal v rámci řízení o určení otcovství a úpravu poměrů k nezletilému, dne 20. 4. 2016 návrh, aby nezletilý nesl jeho příjmení, jak bylo s vedlejší účastnicí dříve dohodnuto, o tomto návrhu však rozhodl okresní soud až dne 21. 5. 2019, tedy po více než třech letech. Rozhodoval-li by okresní soud o návrhu bez průtahů, byl by nezletilý pouze tříletý a argumentace soudu o sžití nezletilého s příjmením by byla nepoužitelná. Stěžovatel taktéž nesouhlasí se závěry krajského soudu, že je zájem na tom, aby se všichni členové rodiny, kteří spolu žijí, jmenovali stejně. Takovýto argument nemůže dle názoru stěžovatele převážit nad zájmem nezletilého na tom, aby se jmenoval jako jeho otec, se kterým je v pravidelném kontaktu, a aby tradičně příslušel svým příjmením k jeho rodové linii, tím spíše, že v současné době není nic neobvyklého na tom, že v jedné rodině rodiče a děti nesdílejí stejné příjmení. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že soudy řádně nezjišťovaly názor nezletilého, a vyšly pouze ze stručných zpráv opatrovníka a mateřské školy, které jsou v tomto směru nedostatečné, a skutečné přání nezletilého nevyjadřují.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozhodnutí krajského soudu i okresního soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování neaplikovaly platnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování; to platí pro rozhodnutí krajského soudu i okresního soudu, které shodně konstatovaly, že není v zájmu nezletilého, aby došlo ke změně jeho příjmení.
9. Stěžovateli předně nelze přisvědčit v tom, že by soudy nezkoumaly příčiny, pro které nese nezletilý jméno K. Okresní soud při svém rozhodování vzal v potaz skutečnost, že stěžovatel první návrh na změnu příjmení nezletilého učinil 3 roky po jeho narození v rámci řízení o určení otcovství k nezletilému, kdy své otcovství nezletilému fakticky uznal. Dohoda rodičů o tom, že by nezletilý měl mít příjmení "L.", zůstala pouze v rovině domněnky, vedlejší účastnice uzavření takové dohody nepotvrdila a existence této dohody nevyplynula ani z provedeného dokazování. Taktéž krajský soud neměl za prokázané, že by se rodiče v minulosti dohodli na příjmení "L." pro nezletilého. Dle krajského soudu se přitom nemůže jednat pouze o hypotetickou dohodu rodičů, ale o dohodu, která následně vede k souhlasnému prohlášení rodičů při určení otcovství, takovou dohodu však rodiče evidentně neuzavřeli. Krajský soud zdůraznil, že stěžovateli nic nebránilo na matričním úřadě uznat otcovství k nezletilému bez dohody o příjmení nezletilého a změny příjmení nezletilého se domáhat rozhodnutím soudu již v předchozí době.
10. Rozporuje-li stěžovatel s poukazem na současnou běžnou situaci v rodinách závěr krajského soudu ohledně ustálené judikatury, dle které při rozhodování o příjmení dítěte v případě neshody rodičů soud z praktických důvodů zpravidla určí příjmení toho z rodičů, který má dítě ve své péči, jedná se o pouhý zjednodušený názor či sociologický náhled stěžovatele na tuto otázku, jenž nereflektuje veškeré právní aspekty, které musí vzít soudy při rozhodování v každém konkrétním případě v potaz.
11. Tvrdí-li stěžovatel, že názor nezletilého nebyl v řízení řádně zjištěn, Ústavní soud stojí ve své judikatuře na stanovisku, že názor dítěte musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617)] a že dítěti zásadně musí být umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci, přičemž povinnosti soudu zjišťovat jeho názor nezbavuje ani ustanovení opatrovníka a nezjišťovat názor dítěte přímo (tj. jeho vyslechnutím) je možno jen v jeho zájmu a takový postup je třeba vždy odůvodnit [srov. k tomu např. nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13 (N 193/75 SbNU 177) či nález ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3900/14 (N 193/79 SbNU 199)]. Této své povinnosti krajský soud dostál, když v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že pohovor s nezletilým prostřednictvím opatrovníka považoval za zcela dostatečný a přání nezletilého nebylo s ohledem na jeho věk zjišťováno přímo před soudem.
12. Ústavní soud považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť ústavní pořádek ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení ze dne 30. 9. 2010sp. zn. I. ÚS 2661/10, usnesení ze dne 19. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10, nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud je toho názoru, že názor nezletilého byl v posuzované věci dostatečně zjištěn, a to prostřednictvím záznamu rozhovoru opatrovníka s nezletilým ze dne 11. 11. 2019. Tento postup je i v souladu s §100 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Ústavní soud proto neshledal v uvedeném postupu krajského soudu pochybení.
13. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že by z rozhovoru s opatrovníkem nevyplývalo skutečné přání nezletilého. Nezletilý před opatrovníkem výslovně uvedl, že se nechce jmenovat jako táta, chce se jmenovat jako maminka, protože se má jmenovat po tom, komu se narodil. I po poučení opatrovníka, že se může jmenovat po druhém z rodičů, se kterým nežije, a může si své příjmení zvolit sám, zopakoval, že i tak chce být K.
14. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Obecné soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu