ECLI:CZ:US:2020:3.US.496.20.1
sp. zn. III. ÚS 496/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Jakoubkové, zastoupené Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem Liberec 1, Moskevská 637/6, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 20. 11. 2019, č. j. 35 Co 190/2018-240, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se takto domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z připojených listin se podává, že usnesením ze dne 30. 1. 2018, č. j. 131 EX 514/15-171, Mgr. Petr Polanský, soudní exekutor, Exekutorský úřad Liberec, pověřený provedením exekuce rozdělením věci, směřující proti stěžovatelce jako povinné, mj. označil a ocenil nemovitosti, jichž se týkal exekuční prodej.
3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, v němž toliko obecně uvedla, že se jí rozhodnutí exekutora jeví jako nespravedlivé. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") proto stěžovatelku vyzval podle ustanovení §43 odst. 1 a §209 o. s. ř. usnesením č. j. 35 Co 190/2018-225 ze dne 20. 11. 2018, aby odstranila vady odvolání, mj. aby doplnila rozsah, v němž rozhodnutí exekutora napadá. Současně stěžovatelku poučil, že má uvést, do kterého či kterých výroků se odvolává a uvedl, že nebude-li podání řádně doplněno, odvolací soud je odmítne.
4. Vzhledem k pochybnostem stran účinnosti doručování bylo shora uvedené usnesení krajského soudu č. j. 35 Co 190/2018-225 s výzvou k odstranění vad odvolání doručováno znovu, přičemž bylo stěžovatelkou přebráno dne 8. 11. 2019. Ve stanovené lhůtě a ani později však stěžovatelka na výzvu soudu nereagovala.
5. Krajský soud proto ústavní stížností napadeným usnesením dovolání odmítl pro neodstraněné vady, které bránily v pokračování odvolacího řízení ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 a §211 o. s. ř.
6. Stěžovatelka toto rozhodnutí krajského soudu napadá ústavní stížností, v níž zejména tvrdí, že nemohla odvolání doplnit ze závažných zdravotních důvodů. Krajskému soudu vytýká, že nevzal v potaz skutečnost, že je zásadním způsobem omezena v pohybu a ve styku s vnějším světem. Namítá, že kvůli své hospitalizaci u sebe neměla potřebné podklady a nemohla se účinně bránit.
7. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje.
8. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita. Jak bylo uvedeno, ta se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
9. Ústavní soud tedy vychází z toho, že stěžovatelka je před podáním věcně projednatelné ústavní stížnosti povinna uplatnit všechny procesní prostředky, které k ochraně jejích práv v daném případě zákon poskytuje. Podle ustanovení §229 odst. 4 ve spojení s §254 odst. 2 větou druhou o. s. ř. a §52 odst. 1 exekučního řádu může účastník exekučního řízení napadnout žalobou pro zmatečnost mimo jiné i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. V souzené věci ústavní stížnost směřuje právě proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu, a to aniž by stěžovatelka doložila, že vyčerpala žalobu pro zmatečnost, a rozhodnutí o takové žalobě také napadla.
10. Vyčerpání žaloby pro zmatečnost je však před podáním ústavní stížnosti nezbytné [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.)] Ústavní soud takto postupoval v obdobných případech již v minulosti (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2711/18 ze dne 14. 11. 2018, usnesení sp. zn. IV. ÚS 794/18 ze dne 17. 4. 2018, usnesení sp. zn. II. ÚS 2026/17 ze dne 30. 10. 2017, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2278/17 ze dne 18. 9. 2017).
11. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle ustanovení §75 odst. 1 a §43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl, když stěžovatelka netvrdila (a ani zdejší soud sám neshledal) žádný důvod, který by mohl vést k závěru o přesahu jejích vlastních zájmů ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) cit. zákona, a tedy i k prominutí procesní podmínky vyčerpání všech prostředků k ochraně práva.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj