ECLI:CZ:US:2020:3.US.509.20.1
sp. zn. III. ÚS 509/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GASTROMANIA CZ s. r. o., se sídlem Frýdecká 827/21, Český Těšín, zastoupené Mgr. Markem Ježkem, advokátem se sídlem Tovární 1707/33, Český Těšín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, č. j. 33 Cdo 2442/2018-110, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2017, č. j. 57 Co 239/2017-67, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava").
2. Pro rekapitulaci postačuje uvést následující. Stěžovatelka v civilním sporu vystupovala na straně žalované. Skutkově se jednalo o spor, kdy si žalobce prostřednictvím internetového obchodu stěžovatelky objednal zboží, u kterého byla chybným zadáním v systému uvedena nesprávná (výrazně nižší) cena. Systém stěžovatelky objednávku automaticky potvrdil. Po zjištění chybného cenového údaje stěžovatelka žalobce neprodleně informovala a sdělila mu, že za sjednanou cenu nemůže výrobek dodat. Žalobce však trval na splnění kupní ceny, proto nakonec svůj nárok uplatnil žalobou u soudu. Okresní soud v Karviné (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 26. 1. 2017, č. j. 24 C 239/2016-40, žalobě vyhověl. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") však byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Následně podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu pro nepřípustnost odmítnuto.
3. Stěžovatelka podala dovolání z důvodu uvedeného v §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud vyložil právní jednání v rozporu s ustanovením §555 a §556 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), a dále odvolací soud na případ neaplikoval ustanovení §8 obč. zák. jakožto korektiv výkonu subjektivních práv. K přípustnosti dovolání stěžovatelka uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud zčásti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a které zčásti v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny.
4. Stěžovatelka je přesvědčena, že její základní práva byla porušena zejména postupem Nejvyššího soudu, který odmítl jí podané dovolání, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny podmínky, stejně jako nebyly splněny podmínky pro přiznání nároku uplatněného žalobcem vůči ní. Dále namítá, že z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že nereagoval na uvedenou argumentaci stěžovatelky a spokojil se s kusým a ryze formalistickým odůvodněním odmítnutí přípustnosti dovolání.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) a zčásti nepřípustný (ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu).
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí především proti postupu Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle §237 ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř.
7. Z dovolání přiloženého k ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelka jeho přípustnost dovozovala ze skutečnosti, že "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se z části odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a které z části v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny". Dovolání bylo podáno z důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které dále konkretizovala shodně, jako i v ústavní stížnosti (viz odst. 3 tohoto rozhodnutí). Stěžovatelka sama v ústavní stížnosti připouští, že "...poněkud neobratně formulovala přípustnost dovolání, kdy se mohlo zdát, že stěžovatelka měla uvedenou otázku za dosud nevyřešenou. [...] ve skutečnosti však namítala, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu."
8. Tím spíše ovšem měla dle názoru Ústavního soudu stěžovatelka v dovolání řádně specifikovat, od které rozhodovací praxe dovolacího soudu se dle jejího mínění odvolací soud odchýlil. Tyto úvahy však v předloženém dovolání naprosto absentují. Z dovolání totiž vůbec nebylo zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se měl dovolací soud částečně odchýlit. Otázku hmotného nebo procesního práva, kterou měl odvolací soud řešit v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, stěžovatelka explicitně neformulovala. Z obsahu dovolání Nejvyšší soud pouze dovodil, že se stěžovatelka domáhala toho, aby dovolací soud posoudil věc odlišně od odvolacího soudu. Tato formulace však nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Dovolací námitky formulované v dovolání proto nevystihují jediný způsobilý dovolací důvod a přípustnost dovolání založit nemohou (srov. str. 2 - 3 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
9. Nejvyšší soud rovněž uzavřel, že dovolání není přípustné ani pro řešení otázky výkladu právního jednání podle §555 a §556 obč. zák. Tato otázka je rozhodovací praxí Nejvyššího soudu dostatečně podchycena a Nejvyšší soud v napadeném usnesení na tuto svoji rozhodovací praxi rovněž odkázal (srov. str. 2 - 3 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
10. Stěžovatelka přitom ani v nyní pojednávané ústavní stížnosti nepředestírá žádnou konkrétní argumentaci, z níž by bylo možno usuzovat na protiústavní pochybení Nejvyššího soudu. Její podstata totiž spočívá výhradně ve výtce nedostatečného, resp. přehnaně formalistického odůvodnění, přičemž však blíže nespecifikuje, které konkrétní námitky zakládaly některý z přípustných dovolacích důvodů.
11. Lapidárně vyjádřeno, jakkoliv Ústavní soud nikterak nezpochybňuje povinnost každého soudu svoje rozhodnutí řádně odůvodnit, je tato námitka způsobilá dosáhnout ústavní relevance teprve tehdy, je-li jasně seznatelné, které konkrétní námitky v daném řízení o podaném dovolání Nejvyšší soud (údajně) vůbec nevypořádal, přičemž se musí jednat o námitky právní a nikoliv skutkové. V části ústavní stížnosti, která brojí proti napadenému rozhodnutí krajského soudu, přitom stěžovatelka opět argumentuje skutkovými okolnostmi daného případu, případně otázkami vztahujícími se k hodnocení ve věci provedených důkazů (zejm. otázka výkladu smluvního ujednání o kupní ceně a poctivost jednání žalobce).
12. Protože tedy v posuzované věci závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý (viz shora), nemůže za daných okolností a s přihlédnutím k závěrům stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.) zdejší soud přezkoumávat ani ústavnost napadeného rozhodnutí krajského soudu, neboť stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti řádně nevyužila procesních prostředků, které zákon k ochraně jejich práv připouští. Stručně řečeno, nepodala věcně projednatelné dovolání. Část ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž nepřípustná.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu