ECLI:CZ:US:2020:3.US.513.19.1
sp. zn. III. ÚS 513/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti EMPRESA MEDIA, a. s., sídlem Mikuleckého1309/4, Praha 4 - Braník, zastoupené Mgr. Kateřinou Čápovou, advokátkou, sídlem Mikuleckého 1311/8, Praha 4 - Braník, proti výroku I. a zrušovací části II. výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2018 č. j. 30 Cdo 439/2018-431, bodu a) výroku I. a vyhovujícím částem výroků II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2017 č. j. 58 Co 286/2017-343 a výrokům II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. května 2017 č. j. 16 C 27/2016-154, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1. K. R., 2. L. Č., 3. S. R. a 4. K. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení označených rozhodnutí v rozsahu uvedeném v záhlaví s tvrzením, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 17 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh se podává, že žalobci (dále jen "vedlejší účastníci") se žalobou domáhali ochrany svých osobnostních práv a žádali, aby žalované (dále jen "stěžovatelka") byla uložena povinnost odstranit z jejího internetového portálu v žalobě konkretizované články z období let 2012 až 2015, povinnost upustit od jakýchkoliv informací, komentářů či jiných sdělení a výroků o soukromém a rodinném životě vedlejších účastníků, zejména o biologickém původu a způsobu početí třetího a čtvrtého vedlejšího účastníka, vzájemných příbuzenských a rodičovských vztazích mezi vedlejšími účastníky a vzájemných partnerských a intimních vztazích mezi prvním vedlejším účastníkem a druhou vedlejší účastnicí. Na náhradu nemajetkové újmy požadovali zaplatit částku 1 000 000 Kč každému z nich.
3. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), a to I. výrokem soud uložil stěžovatelce odstranit z tam specifikovaných internetových stránek ve výroku uvedené články, resp. jejich části, výrokem II. jí uložil povinnost upustit od zveřejňování a šíření jakýchkoli informací, komentářů či jiných sdělení a výroků o soukromém a rodinném životě vedlejších účastníků, a to podle požadavků v žalobě, výrokem III. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi 500 000 Kč, druhé vedlejší účastnici 300 000 Kč a třetímu a čtvrtému vedlejšímu účastníkovi každému 100 000 Kč, výrokem IV. zamítl žalobu ve zbytku finančních nároků vedlejších účastníků a výrokem V. uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejších účastníků. Dospěl k závěru, že stěžovatelka neoprávněně zasáhla do osobnostních práv vedlejších účastníků, a to do práva na soukromí. K námitce promlčení vznesené stěžovatelkou vůči článkům publikovaným v období do února 2013 soud konstatoval, že k promlčení došlo, ale předmětné informace jsou obsaženy i v článcích z pozdějšího období, a proto částečné promlčení neshledal zásadně významným.
4. Na základě odvolání vedlejších účastníků proti výroku IV. a V. rozhodnutí obvodního soudu a odvolání stěžovatelky proti výrokům II., III. a V. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve výroku II. v rozsahu, kterým bylo stěžovatelce uloženo upustit od zveřejňování a šíření některých popsaných informací a sdělení, potvrdil, ve zbytku požadovaných sdělení, od jejichž zveřejňování měla stěžovatelka upustit, pak žalobu zamítl (viz jeho výrok I.), výrokem II. změnil rozhodnutí obvodního soudu ve výroku III. jen tak, že zamítl návrh, měla-li stěžovatelka zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi 125 000 Kč, třetí vedlejší účastnici a čtvrtému vedlejšímu účastníkovi každému z nich 25 000 Kč, jinak tento výrok potvrdil, III. výrokem rozhodnutí obvodního soudu změnil ve výroku IV. tak, že stěžovatelce uložil zaplatit druhé vedlejší účastnici dalších 75 000 Kč, jinak je potvrdil, a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Městský soud na rozdíl od obvodního soudu shledal důvodnou vznesenou námitku promlčení vůči osmi článkům, které byly zveřejněny v období mezi 11. 6. 2012 a 3. 2. 2013. Jinak zdůraznil, že při ochraně osobnosti má primární význam zadostiučinění ve formě satisfakční, sekundárně pak funkce preventivně sankční. Poukázal na čtenost, resp. návštěvnost internetových stránek a počet článků, kdy šlo o opakované neoprávněné zásahy po dobu řady let. Z obvodním soudem přiznaných částek však vedlejším účastníkům přiznal vždy jen tři čtvrtiny s ohledem na důvodnou námitku promlčení.
5. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu, a to výrok I. písm. a), kterým byl potvrzen výrok II. rozsudku obvodního soudu v rozsahu, jímž bylo stěžovatelce uloženo upustit od zveřejňování a šíření informací, komentářů či jiných sdělení a výroků konkrétně v něm specifikovaných, výrok II. v rozsahu, kterým byl potvrzen výrok III. rozsudku obvodního soudu, výrok III., pokud jím bylo druhé vedlejší účastnici přiznáno dalších 75 000 Kč a výrok o nákladech řízení, dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), neboť měla za to, že se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Proti rozsudku městského soudu, konkrétně proti výrokům II., III. (v částech směřujících k zamítnutí žaloby) a výroku IV. o nákladech řízení podali dovolání též vedlejší účastníci, a to rovněž z důvodu, že se městský soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to při řešení otázky promlčení.
6. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto (výrok I.), neboť nebylo shledáno, že by se rozhodnutí soudů nižších stupňů odchýlilo od závěrů judikátů, na něž stěžovatelka poukázala. Nejvyšší soud naopak odkázal na další svá rozhodnutí, která závěry soudů nižších stupňů podporují. Výrokem II. byl rozsudek městského soudu ve výroku II., pokud jím byl změněn III. výrok rozsudku obvodního soudu, a ve výroku III., pokud jím byl potvrzen uvedený rozsudek v zamítavé části výroku IV., a konečně ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení, zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení; jinak bylo dovolání vedlejších účastníků odmítnuto. Nejvyšší soud konstatoval, že byť se městský soud ztotožnil s obvodním soudem v tom, že stěžovatelka neoprávněně zasáhla do osobnostních práv vedlejších účastníků, z finančních částek obvodním soudem přisouzených přiznal pouze vždy jen tři čtvrtiny s ohledem na důvodnou námitku promlčení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z rozsudku městského soudu se zcela nezvratně nepodává, jakým způsobem dospěl k úvaze o výši přisouzených náhrad nemajetkové újmy, když pouze paušálně vyšel z toho, že se promlčela čtvrtina nároku. Z toho důvodu považoval rozsudek městského soudu za nesprávný a v uvedeném rozsahu jej zrušil, stejně tak i navazující výrok o nákladech řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v první řadě poukazuje na porušení svého práva na soudní ochranu Nejvyšším soudem, který se odmítl zabývat některými argumenty dodatečně vznesenými v doplnění dovolání. Porušení své svobody projevu stěžovatelka odůvodňuje okolnostmi daného případu, kdy první vedlejší účastník je jedním z nejúspěšnějších českých herců, a proto se na něj vztahuje judikatura týkající se jiné míry veřejné kritiky pro osoby veřejně činné, přičemž umělecký a soukromý život takové osoby nelze striktně oddělit, takže jeho rodina je v důsledku toho zcela přirozeně nucena strpět určitý zájem o ni. Zájem publika o osobu herce a jeho rodinu by přitom neměl být a priori dehonestován jako něco pokleslého. Odkazuje přitom na nálezy Ústavního soudu a rozsudky Evropského soudu pro lidská práva poukazující na to, že v demokratické pluralitní společnosti je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící úvahy. Soudy se podle jejího názoru nezabývaly otázkou, kde konkrétně je hranice mezi veřejnou a soukromou sférou a v návaznosti na to tím, zda informace stěžovatelky jsou pravdivé. Uložený zákaz považuje za nepřiměřeně široký, porušující její svobodu projevu. Stěžovatelka dále odmítá způsob, jakým soudy pracovaly s údajně přípustnou preventivně sankční funkcí peněžitého zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je částečně, směřuje-li proti I. výroku rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto, přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Napadá-li však stěžovatelka II. výrok rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnutí městského soudu v uvedeném rozsahu zrušeno a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení, v této části je ústavní stížnost nepřípustná, neboť míří proti kasačnímu rozhodnutí, kterým nebyla věc v uvedeném rozsahu skončena, nýbrž pouze vrácena městskému soudu k dalšímu řízení [srov. nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 a další]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětného stádia řízení ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11). Nejde tak o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací kauza v uvedeném rozsahu do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatelka uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze napadenou část rozsudku Nejvyššího soudu považovat za způsobilou samu o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost této části ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. výše zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 290/03, usnesení ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3589/14, ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 3477/13, ze dne 11. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 1538/11, ze dne 4. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 1210/11 a další).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, neboť postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů přísluší civilním soudům. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Ústavní soud poté, co posoudil argumenty stěžovatelky a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, pochybení dosahující ústavněprávní roviny neshledal. Přestože stěžovatelka v postupu soudů spatřuje porušení svého ústavního práva na soudní ochranu a druhotně svobody projevu, námitkami se v podstatě domáhá "revize" jejich závěrů, což, jak již bylo uvedeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší. Za situace, kdy pro rozhodnutí bylo stěžejní, zda stěžovatelka neoprávněně zasáhla do osobnostních práv vedlejších účastníků, konkrétně do práva na soukromí, obvodní soud a poté i městský soud důvodně poukázaly na zásadní skutečnost, že zájem stěžovatelky se netýkal uměleckého života prvního vedlejšího účastníka, ale jeho soukromí a rodinného života, konkrétně intimních otázek, které s jeho veřejnou činností nesouvisí, přičemž první vedlejší účastník toto téma neučinil součástí svého veřejného informačního sebeurčení. Dospěly-li k závěru, že na takovém jednání a na takových informacích není žádný veřejný zájem a je zde plně namístě při střetu práva na ochranu osobnosti (soukromí a rodinného života) se svobodou slova dát přednost ochraně osobnosti, nelze mu z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout.
12. Aby mohlo být dovolání stěžovatelky posouzeno jako přípustné, muselo by být podle §237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí městského soudu shledáno, že nastala jedna z okolností vyjmenovaných v uvedeném ustanovení. Stěžovatelka se ve svém dovolání ve vymezení předpokladů jeho přípustnosti výslovně domáhala toho, že rozhodnutí městského soudu závisí na posouzení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se tento soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
13. Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu se podává, že tento soud odmítl dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neshledal, že by se městský soud odchýlil při řešení otázky hmotného práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
14. Stěžovatelka tedy sice vymezila předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud však tvrzený odklon od soudní judikatury nezjistil. Naopak z obsahu rozsudku městského soudu vyvodil, že se tento soud při svém rozhodování řídil zásadami vytyčenými v soudní judikatuře. Konstatoval-li, že městský soud správně přihlédl k satisfakční i preventivně sankční funkci přisuzovaného zadostiučinění, přičemž jeho rozhodnutí vychází ve svém základu ze závěrů judikatury Nejvyššího soudu, týkající se posouzení odpovědnosti za zásah do osobnostních práv člověka a určení subjektu škůdce a posouzení míry jeho sankční odpovědnosti, a správně a v souladu se soudní judikaturou posoudil i jednání stěžovatelky jako zásah do osobnostních práv vedlejších účastníků, když zdůraznil, že skutečnosti týkající se soukromého života jsou zásadně součástí osobního soukromí (vnitřní intimní sféry) a nemohou proto být věcí veřejného zájmu, nelze jeho závěru z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout. Nešlo přitom o absolutní zákaz zveřejňování a šíření jakýchkoliv informací o vedlejších účastnících, jak tvrdí stěžovatelka, neboť komentáře a informace, jichž je stěžovatelka povinna se zdržet, byly v rozsudku městského soudu přesně specifikovány. Se stěžovatelkou lze sice souhlasit v tom, že osoby veřejně činné, mezi něž lze zařadit i tzv. mediální hvězdy, musí akceptovat větší míru veřejné kritiky, než jiní občané [srov. nález ze dne 15. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 367/03 (N 57/36 SbNU 605), ve vztahu k posuzované věci je však zásadní, že zájem stěžovatelky se netýkal uměleckého života prvního vedlejšího účastníka, ale jeho soukromí a rodinného života, a to řady intimních otázek, které s jeho uměleckou činností nesouvisejí, a které si tento vedlejší účastník pečlivě chrání a s médii o nich nemluví.
15. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho mimořádný opravný prostředek stanoveným postupem projednán. Jak vyplývá ze shora uvedeného, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání, a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně souladným způsobem vyložil, proč jeho přípustnost v předmětné věci neshledal. Zabýval se přitom judikaturou, na niž odkázala v dovolání stěžovatelka, z textu jeho rozhodnutí lze dále vyvodit i jeho odkaz na další soudní judikáty, od níž se rozsudek městského soudu nijak neodklonil, když při střetu svobody projevu s právem na ochranu osobnosti, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu pečlivě vážil, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým [srov. nález ze dne 9. 2. 1998 sp. zn. IV. ÚS 154/97 (N 17/10 SbNU 113).
16. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu v posuzované věci byl řádně odůvodněn. Jeho argumentaci považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou, nezatíženou projevem libovůle. Nemohou tak obstát ani námitky proti napadeným výrokům rozsudků obvodního soudu a městského soudu či jejich částem.
17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k tvrzenému porušení ústavních práv stěžovatelky. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu