ECLI:CZ:US:2020:3.US.521.20.1
sp. zn. III. ÚS 521/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Luďka Janouše, zastoupeného Mgr. Josefem Chaloupeckým, advokátem se sídlem Štefánikova 203/23, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2019, č. j. 25 Cdo 4430/2018-207, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, č. j. 20 Co 149/2018-192, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává zejména následující. Dne 30. 11. 2011 uzavřel stěžovatel s Akcentou, spořitelním a úvěrovým družstvem (dále jen "Akcenta") Smlouvu o úvěru č. 185/200 (dále jen "smlouva o úvěru"), na základě které Akcenta stěžovateli poskytla úvěr ve výši 1 300 000 Kč. Tento úvěr si stěžovatel bral na žádost svého bratra, kterému úvěrované peněžní prostředky následně poskytl a dohodl se s ním, že to bude právě bratr stěžovatele, kdo bude Akcentě ve splátkách dluh splácet. Následně bylo za účelem zajištění závazku vyplývajícího ze smlouvy o úvěru zřízeno zástavní právo k nemovitým věcem ve vlastnictví stěžovatele. Bratr stěžovatele zprvu dle dohody splátky dluhu hradil. Dne 17. 1. 2013 však Akcenta na základě neplnění závazků ze smlouvy o úvěru oznámila stěžovateli, že úvěr zesplatňuje a výši dluhu vyčíslila na 1 346 841,95 Kč. Stěžovatel v daný okamžik neměl prostředky na umoření dluhu. Z obavy, že se zastavené nemovité věci v případné dražbě nepodaří prodat za cenu, která by postačovala k úhradě dluhů vůči Akcentě, rozhodl se, že si zájemce o koupi zastavených nemovitých věcí obstará sám, a to prostřednictvím vybrané realitní kanceláře M&M reality holding a. s. (dále jen "vedlejší účastník"). S vedlejším účastníkem stěžovatel uzavřel Výhradní dohodu o zprostředkování a poskytování služeb (dále jen "Dohoda"). Vedlejší účastník byl při uzavření smlouvy informován, že na nemovitých věcech vázne zástavní právo ve prospěch Akcenty a po jednání s Akcentou stěžovatele ujistil, že výše kupní ceny požadované za prodej předmětných nemovitých věcí bude postačovat jak k úhradě dluhů vůči Akcentě, tak i k úhradě provize pro vedlejšího účastníka. Vedlejšímu účastníkovi se však nedařilo zájemce o koupi sehnat, proto se stěžovatel snažil situaci vyřešit tím, že si předjednal poskytnutí úvěru od nebankovní společnosti, kterým by umořil dluh vůči Akcentě. V mezidobí však na návrh Akcenty již byla nařízená dražba, proto se stěžovatel s touto nebankovní společností dohodl tak, že s ní smlouvu uzavře pouze v případě, že se nemovité věci nepodaří vydražit. K prodeji v rámci dražby nakonec skutečně nedošlo. Jakmile však stěžovatel o probíhajících jednáních s nebankovní společností informoval vedlejšího účastníka, tento obratem reagoval tak, že stěžovatele informoval, že se mu podařilo sehnat zájemce o koupi. Na základě této informace tedy stěžovatel přerušil jednání s nebankovní společností. V tuto dobu byla vyhlášena opakovaná dražba předmětných nemovitých věcí. Stěžovatel byl ze strany vedlejšího účastníka ujišťován, že se nemusí ničeho bát, že s Akcentou je dohodnuto, že nemovité věci budou převedeny na vedlejším účastníkem obstaraného zájemce o koupi, tedy mimo dražbu. Opakovaná dražba však navzdory opakovaným ujištěním ze strany vedlejšího účastníka proběhla a zajištěné nemovité věci se podařilo vydražit za 1 100 000 Kč. Z Protokolu o provedené dražbě stěžovatel zjistil, že vydražitelem se stala obchodní společnost s nápadně podobnou firmou, jakou v názvu disponuje vedlejší účastník. Vlastním šetřením stěžovatel zjistil, že vedlejší účastník je jediným společníkem vydražitele. Následně došlo k tomu, že vydražitel předmětné nemovité věci obratem prodal původnímu zájemci o koupi, tedy téže osobě, kterou vedlejší účastník pro stěžovatele jako zájemce o koupi obstaral. Cena, za kterou byly zajištěné nemovité věci vydraženy, však nepostačovala k úhradě dluhů stěžovatele vůči Akcentě. Akcenta proto vůči stěžovateli zahájila exekuční řízení. Stěžovatel následně exekuovanou částku, která dosáhla sumy 1 207 602,28 Kč, uhradil.
3. Na základě těchto skutkových okolností stěžovatel jako žalobce zažaloval vedlejšího účastníka o náhradu škody ve výši 856 479,60 Kč, kterou vedlejší účastník porušením svých smluvních povinností údajně způsobil. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") v rozsudku ze dne 11. 7. 2017, č. j. 41 C 258/2015-138, uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost stěžovateli zaplatit částku 530 000 Kč s příslušenstvím, ve zbytku pak obvodní soud žalobu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí se odvolal jak stěžovatel, tak i vedlejší účastník. Odvolací Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v napadeném rozhodnutí konstatoval, že vedlejší účastník sice porušil svoji povinnost sdělovat stěžovateli informace důležité pro naplnění účelu Dohody, zároveň ale uzavřel, že mezi tímto porušením povinnosti a vzniklou škodou není příčinná souvislost, neboť vedlejší účastník nemohl konání dražby nijak ovlivnit. Možnost stěžovatele uzavřít kupní smlouvu se zájemcem o koupi tak nebyla zmařena jednáním vedlejšího účastníka, ale jednáním Akcenty jako věřitele, který trval na provedení dražby. K tomu městský soud uvedl, že stěžovateli ostatně nic nebránilo v tom uzavřít další úvěrovou smlouvu se zmiňovanou nebankovní společností a bylo na stěžovateli, aby se aktivně o svůj dluh zajímal a nespoléhal na to, že to za něj vedlejší účastník vyřeší. S tímto odůvodněním městský soud napadené rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že se žaloba o zaplacení 530 000 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I.) a v zamítavém výroku o věci samé se rozsudek obvodního soudu potvrzuje (výrok II.).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že odvolací soud při svém rozhodování nezohlednil, že s vedlejším účastníkem uzavřel Dohodu jako spotřebitel a vedlejší účastník naproti tomu vystupoval jako profesionál v oboru s lepší znalostí práva a snazší dostupností právních služeb. Navíc pokud městský soud na jedné straně konstatoval, že vedlejší účastník porušil svoji povinnost sdělovat stěžovateli informace důležité pro naplnění účelu uzavřené Dohody, a na druhé straně stěžovateli vytýkal, že těmto nepravdivým informacím důvěřoval a neověřoval si je, lze tento závěr označit za rozporný s rozhodovací praxí Ústavního soudu, přičemž stěžovatel odkazuje na nález pod sp. zn. II. ÚS 2877/10, podle kterého "autonomie vůle, která je elementární podmínkou fungování materiálního právního státu, není zcela absolutní, ale je limitována (v rámci spotřebitelských vztahů) principem ochrany té osoby, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, druhou stranou jí prezentovaný skutkový stav". Obdobně odkazuje na nález pod sp. zn. I. ÚS 2063/17, podle nějž "při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele a promítnout jej do všech svých úvah a posouzení."
5. Nesouhlasí ani se závěry městského soudu, podle nichž na jedné straně neměl vedlejší účastník možnost konání dražby jakkoliv ovlivnit, ale současně pomíjí, že vedlejší účastník stěžovatele několikrát ujišťoval, že tuto možnost má a již zajistil, že opakovaná dražba předmětných nemovitých věcí neproběhne, přičemž tato stěžovatelova tvrzení jsou podepřena i provedeným dokazováním. Městský soud jakoby pominul, že stěžovatel od vedlejšího účastníka očekával jenom to, co mu sám vedlejší účastník nabídnul a přislíbil. Vedlejší účastník stěžovateli tvrdil, že od Akcenty pohledávku za stěžovatelem odkoupí a obstará stěžovateli příležitost k uzavření kupní smlouvy s obstaraným zájemcem. To ostatně vyplývá i z uzavřené Dohody mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, jejímž předmětem byl závazek vedlejšího účastníka zajistit stěžovateli možnost uzavření kupní smlouvy a vedlejšímu účastníkovi jako profesionálovi muselo být zřejmé, že stěžovateli vznikne příležitost k uzavření kupní smlouvy pouze v případě, že s tím bude souhlasit věřitel - tedy Akcenta, nebo že dojde k úhradě dluhu.
6. Poslední okruh výtek pak stěžovatel směřuje k procesnímu postupu městského soudu, který jinak hodnotil v řízení před nalézacím soudem provedené důkazy - zejména výslechy svědků, a to aniž by tyto svědky znovu sám vyslechl a aniž by stěžovatele podle §118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") poučil.
7. Z výše uvedeného stěžovatel dovozuje, že odvolací městský soud nijak nerespektoval ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny a zahrnující i princip ochrany spotřebitele.
8. Podobné pochybení pak spatřuje i v napadeném usnesení Nejvyššího soudu. Byť stěžovatel ve svém dovolání namítal, že se odvolací soud ve svém meritorním rozhodnutí odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce posuzování a ověřování důvěryhodnosti provedeného důkazu, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 369/2012, Nejvyšší soud v rozhodnutí o odmítnutí dovolání uvedl, že na stěžovatelem nastíněné otázce posuzování a ověřování důvěryhodnosti provedeného důkazu rozhodnutí odvolacího soudu nestojí. Z odůvodnění rozsudku městského soudu přitom ale jednoznačně plyne, že městský soud svůj závěr o nereálnosti získání peněžních prostředků opřel právě o jím dovozenou nevěrohodnost předloženého potvrzení nebankovní společnosti, s níž stěžovatel jednal, a o svoji úvahu, že potvrzení nebankovní společnosti reálnost získání peněžních prostředků nezbytných k úhradě dluhů vůči Akcentě neosvědčuje.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) a zčásti nepřípustný (ve vztahu k rozhodnutí městského soudu).
10. Nejprve se Ústavní soud zabýval těmi námitkami, kterými stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti postupu Nejvyššího soudu, který jeho dovolání odmítl jako nepřípustné podle §237 ve spojení s §243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř..
11. Z dovolání přiloženého k ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel jeho přípustnost dovozoval z okolnosti, že "...napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak". K tomu stěžovatel v dovolání dále - s ohledem na dikci ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. - uvedl, že "dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci". V dovolání dále vymezil, že "za důvod dovolání podle §241a odst. 3 o. s. ř. považuje procesní otázku, zda může soud označit důkaz předložený účastníkem za nevěrohodný, aniž současně provede jiný důkaz navržený týmž účastníkem, kterým může být věrohodnost prvého důkazu potvrzena či vyvrácena, a aniž současně vyloží, proč se mu jevilo provedení takového jiného důkazu za nadbytečné."
12. Jak je však z uvedeného patrno, z dovolání nebylo zřejmé, od kterého svého řešení otázky procesního práva se měl dovolací soud odchýlit, potažmo která otázka měla být Nejvyšším posouzena jinak. Otázku hmotného nebo procesního práva, kterou měl odvolací soud řešit v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, totiž stěžovatel explicitně neformuloval, stejně jako neodkázal na judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl soud odvolací odchýlit. Z obsahu dovolání Nejvyšší soud proto pouze dovodil, že se stěžovatel domáhal toho, aby dovolací soud posoudil věc odlišně od odvolacího soudu. Tato formulace však nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud rovněž řádně odůvodnil, že přípustnost dovolání nelze založit ani na vymezené procesní otázce "zda soud může označit provedený důkaz za nevěrohodný, aniž přitom provede jiný navržený důkaz, jímž si může svůj závěr o věrohodnosti provedeného důkazu ověřit". Podle Nejvyššího soudu totiž odvolací městský soud dovodil nereálnost získání finančních prostředků od nebankovní společnosti z konkrétních okolností a časových souvislostí případu a z finanční situace žalobce, nikoliv pouze z nedůvěryhodnosti potvrzení této nebankovní společnosti o tom, že by mu úvěr poskytla (srov. str. 2 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
13. Shodně s Nejvyšším soudem musí též Ústavní soud uzavřít, že pokud stěžovatel v dovolání fakticky polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu a vznáší ryze skutkové námitky, Nejvyššímu soudu nepřísluší skutkový stav zjištěný obecnými soudy hodnotit. Dovolací přezkum je totiž v souladu s ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, které však stěžovatel v dovolání skutečně neformuloval.
14. Stěžovatel přitom ani v pojednávané ústavní stížnosti nepředestírá žádnou konkrétní argumentaci, z níž by bylo možno usuzovat na protiústavní pochybení Nejvyššího soudu, když ani nyní blíže nespecifikuje, které konkrétní námitky zakládaly některý z přípustných dovolacích důvodů. Lapidárně vyjádřeno, jakkoliv Ústavní soud nikterak nezpochybňuje povinnost každého soudu svoje rozhodnutí řádně odůvodnit, je tato námitka způsobilá dosáhnout ústavní relevance teprve tehdy, je-li jasně seznatelné, které konkrétní námitky v daném řízení o podaném dovolání Nejvyšší soud (údajně) vůbec nevypořádal. Jak nicméně tento soud správně uvedl, musí se jednat o námitky právní a nikoliv skutkové. V části ústavní stížnosti, která brojí proti napadenému rozhodnutí městského soudu, přitom stěžovatel opět argumentuje výhradně skutkovými okolnostmi daného případu.
15. Protože tedy v projednávané věci závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je z ústavněprávního hlediska akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý (viz shora), nemůže za daných okolností a s přihlédnutím k závěrům stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), přezkoumávat ani ústavnost napadeného rozhodnutí městského soudu, neboť stěžovatel před podáním ústavní stížnosti řádně nevyužil procesních prostředků, které zákon k ochraně jejich práv připouští. Zjednodušeně řečeno, stěžovatel nepodal věcně projednatelné dovolání, kterým by teprve umožnil meritorní přezkum odvolacího rozhodnutí Nejvyšším soudem. Část ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž nepřípustná.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu