ECLI:CZ:US:2020:3.US.534.20.1
sp. zn. III. ÚS 534/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ALEXANDRIA a. s., se sídlem Poupětova 1128/22, Praha 7 - Holešovice, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem Pivovarská 8/58, Vyškov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, č. j. 19 Co 129,330/2019-230, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává následující. Žalobci se v období od 7. 6. - 18. 6. 2014 zúčastnili zájezdu v Turecku organizovaného stěžovatelkou (žalovaná), která provozuje cestovní kancelář, a to na základě smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a žalobci. Cena zájezdu byla žalobci stěžovatelce v plné výši uhrazena. Žalobci ovšem po absolvování zájezdu tvrdili, že služby poskytnuté stěžovatelkou neodpovídaly tomu, co bylo sjednáno ve smlouvě, proto se rozhodli svého kompenzačního nároku domáhat soudní cestou a u Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") podali žalobu, v níž se domáhali slevy ve výši 15 % z ceny zájezdu a náhrady nemajetkové újmy za narušení dovolené ve výši 5 % z ceny zájezdu. Obvodní soud žalobě rozsudkem ze dne 28. 1. 2019, č. j. 5 C 273/2015-171, vyhověl v té části, v níž byla požadována sleva ve výši 15 % z ceny zájezdu vč. příslušenství. Ohledně požadované náhrady nemajetkové újmy byla žaloba obvodním soudem zamítnuta. Současně obvodní soud rozhodl, že žalobci mají podle úspěchu ve věci právo na náhradu 50 % nákladů řízení.
3. Proti rozhodnutí obvodního soudu podali žalobci i stěžovatelka odvolání. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zmíněný rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil (výrok I. napadeného rozsudku městského soudu) a ohledně náhrady nákladů řízení jej změnil tak, že místo částky 16 480,80 Kč přiznané obvodním soudem má stěžovatelka žalobcům uhradit 29 434,28 Kč (výrok II. napadeného rozsudku městského soudu). Dále uložil stěžovatelce uhradit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 18 876 Kč (výrok III. napadeného rozsudku městského soudu).
4. Argumentace nyní projednávané ústavní stížnosti se soustředí výlučně na nákladové výroky napadeného rozhodnutí. Obvodní soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel z poměru úspěchu ve věci a přiznal žalobcům právo na náhradu 50 % jejich nákladů. Při určování výše těchto nákladů vycházel z toho, že právní zástupce žalobců činil vždy jen jeden úkon společně za všechny žalobce a určil odměnu právního zástupce za tyto úkony vždy jen ve výši jedné plné odměny za příslušný úkon. Městský soud však v napadeném rozhodnutí celou situaci posoudil odlišně a žalobcům v neprospěch stěžovatelky přiznal nárok na náhradu nákladů řízení v míře vyšší, než jak učinil obvodní soud.
5. Stěžovatelka již ve vyjádření k odvolání žalobců upozornila na zvláštní charakter právních vztahů v cestovním ruchu vyplývající z legální definice zákazníka. Zákazníkem je ten, kdo uzavře smlouvu o zájezdu, ale i ten, v jehož prospěch byla smlouva o zájezdu uzavřena (spolucestující). Všichni žalobci tak z titulu své účasti na zájezdu byli oprávněni uplatňovat své nároky z vad u soudu. Žalobu však mohl podat také jen ten ze zákazníků - žalobců, který smlouvu o zájezdu s žalovanou ve prospěch ostatních uzavřel a který uhradil souhrnnou cenu za všechny ostatní zákazníky. Pokud pak žalobu podali všichni zákazníci, v jejichž prospěch byla smlouva o zájezdu uzavřena, a každý z nich udělil plnou moc k zastupování právnímu zástupci, i když tak mohl učinit i jen jeden z nich, pak tento postup nemůže jít k tíži stěžovatelky a nemůže se negativně promítnout do rozhodování o náhradě nákladů řízení. Náklady na zastoupení dalších 3 žalobců nelze považovat za náklady účelně vynaložené k úspěšnému uplatnění nebo bránění práva ve smyslu §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na rozsudek městského soudu v prakticky totožné věci vedené pod sp. zn. 17 Co 423/2016-131, v níž stěžovatelka rovněž vystupuje na straně žalované a kde městský soud dal tomuto názoru stěžovatelky za pravdu, a namítá, že se jedná o zásadní argument, který měl potenci rozhodnout tuto věc a městský soud se s tímto argumentem a s poukazem na svoji dřívější rozhodovací praxi v jiné, ale skutkově velmi obdobné věci, měl vypořádat. Protože tak ale neučinil, zatížil své rozhodnutí neodstranitelnou vadou.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí v tzv. bagatelní částce, resp. dokonce proti výroku o náhradě nákladů řízení vzniklých v souvislosti s uplatňováním tohoto bagatelního nároku. Ústavní soud přitom dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01; ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 405/04; ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 602/05; ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07; ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3247/07; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních situací se jedná zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 137/08; ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3143/08; usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario).
8. Podle judikatury Ústavního soudu rovněž platí, že při posuzování problematiky nákladů řízení, která je ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy podružnou, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například zjistí-li, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo, případně byl dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry.
9. Z ústavní stížnosti se jednoznačně podává, že stěžovatelka nebrojí proti meritu sporu, ale veškerou svoji argumentaci vztahuje k nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí. Namítá, že se městský soud s jejím tvrzením stran účelnosti nákladů vynaložených žalobou, k jejímuž uhrazení městský soud stěžovatelku zavázal, nezabýval. Z napadeného rozsudku městského soudu se však podává opak. Městský soud si byl vědom toho, že společně zastoupenými účastníky (žalobci) byli rodiče a jejich děti. Současně však konstatoval, že úspornost advokátem vynaložené práce při zastupování více účastníků najednou je zohledněna odměnou za zastupování sníženou o 20 %. To, že někteří ze žalobců jsou nezletilí, nemůže bez dalšího vést k úvaze, že hájení práv dětí a rodičů "splývá" (viz bod 28 napadeného rozsudku). S ohledem na tyto své závěry, kterým z ústavněprávního hlediska není co podstatného vytknout, pak městský soud i rozhodl.
10. Pokud tedy Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadeného rozhodnutí (a to v bagatelní výši a navíc jen v otázce nákladů řízení), dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele ve shora uvedeném smyslu, která by teprve odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu. Jak se totiž podává z obsahu napadeného rozhodnutí, městský soud svoje závěry dostatečně podrobně a přesvědčivě odůvodnil, resp. účelně vynaložené náklady žalobců v souladu s právními normami vyjmenoval a vyčíslil (viz bod 28 a 29 napadeného rozsudku).
11. Jakkoliv Ústavní soud nepopírá, že si dovede představit i odlišný výklad podústavního práva, který preferuje stěžovatelka (žalobu podle ní mohla podat jen Mgr. Václavíková, která smlouvu uzavřela a uhradila cenu zájezdu a pokud žalobci zvolili jiný postup, neměl jít stěžovatelce k tíži), není jeho úkolem sjednocovat judikaturu obecných soudů, a to navíc v případě bagatelních částek a agendy náhrady nákladů řízení. Podstatná v nyní projednávané věci je okolnost, že městský soud svůj právní závěr řádně odůvodnil a zohlednil v něm konkrétní okolnosti věci, když s ohledem na úspornost advokátem vynaložené práce odměnu za zastupování snížil o 20 %. Ústavní soud, který je povinen respektovat svoji roli v ústavním systému, do zvoleného způsobu výkladu podústavního práva, který je bezesporu možný, nemůže z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) ingerovat.
12. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadeného rozhodnutí, jelikož dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu