ECLI:CZ:US:2020:3.US.559.20.1
sp. zn. III. ÚS 559/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky KV PLUS, s.r.o., se sídlem Husinecká 903/10, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 18. 12. 2019, č. j. KSOL 16 INS 8124/2019-B15, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §406 odst. 4 věta první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění od 1. 6. 2019, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §406 odst. 4 věta první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění od 1. 6. 2019, se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 36 odst. 1 a následující Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Svou ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem podle §74 zákona o Ústavním soudu na zrušení ustanovení §406 odst. 4 věta první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), ve znění účinném od 1. 6. 2019. Tato věta zní "Odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení může podat pouze věřitel, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení." [do 31. 5. 2019 se jednalo o větu druhou - poznamenal Ústavní soud].
2. Ústavní stížností napadeným usnesením bylo (konkrétně jeho výrokem II.) schváleno oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, ze kterého bude stěžovatelka uspokojena (bod IX.). Stěžovatelka v ústavní stížnosti nepolemizuje s tím, zda podmínky pro schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře a zpeněžením majetkové podstaty v daném případě byly splněny či nikoliv. Pouze uvádí, že dané řešení úpadku dlužníka, za nímž má pohledávku z podnikatelského úvěru, je pro ni nevýhodné, neboť omezuje uspokojení příslušenství jistiny. Stěžovatelka by z tohoto důvodu podala proti v záhlaví citovanému usnesení krajského soudu odvolání, nicméně výše citovaná věta ustanovení §406 odst. 4 insolvenčního zákona jí to znemožňuje. Proto stěžovatelka podává ústavní stížnost, aby dosáhla zrušení dané části zákonného ustanovení.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
4. V nyní projednávaném případě je však z obsahu ústavní stížnosti zřejmé, že se koncentruje zejména na námitku zpochybňující ústavnost opakovaně zmiňované části ustanovení §406 odst. 4 insolvenčního zákona, kdy ústavní stížnost představuje jakýsi "procesní nosič", prostřednictvím kterého chce docílit jeho zrušení.
5. Ústavní soud k této stěžejní námitce nicméně uvádí, že se ústavností nyní napadené věty první (tehdy věty druhé) §406 odst. 4 insolvenčního zákona zabýval v řízení o kontrole norem již v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 36/18 ze dne 5. 3. 2019 http://nalus.usoud.cz, kterým byl ovšem tehdejší návrh Vrchního soudu v Praze na zrušení stejné části ustanovení zákona odmítnut pro zjevnou neopodstatněnost.
6. V odst. 33 citovaného usnesení k omezení možnosti podat odvolání Ústavní soud uvedl, že v ústavním pořádku České republiky není ústavně zaručeno právo na podání opravného prostředku proti rozhodnutí soudu nižšího stupně. Výjimka existuje pro oblast trestní, kde závazek státu zajistit možnost přezkumu výroku soudu o vině a trestu za trestný čin soudem vyššího stupně plyne z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Je tedy v zásadě na uvážení zákonodárce, jak k úpravě opravných prostředků přistoupí. Každé rozhodnutí zákonodárce, podle něhož není takový prostředek přípustný, nelze považovat za akt, kterým dochází k porušení práva na soudní ochranu. V opačném případě by totiž ztrácel smysl čl. 36 odst. 4 Listiny, podle kterého podmínky pro uplatnění práva na soudní ochranu upraví zákon. Zároveň však z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ačkoliv podmínky uplatnění práva na soudní ochranu upravuje zákon, nemůže takový zákon právo každého domáhat se ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu zcela popřít [srov. např. nález ze dne 18. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 1162/17 ze dne 18. 1. 2018 (N 8/88 SbNU 103), body 49 a 52].
7. Podle pléna Ústavního soudu výluka z možnosti podat odvolání - tehdy posuzováno z pohledu dlužníka, tedy nikoliv z pohledu nynější stěžovatelky jako věřitelky se zajištěnou pohledávkou - nepředstavovala ústavněprávní deficit, protože o právech a povinnostech dlužníka tak jako tak rozhodoval nezávislý a nestranný soud. Je přitom na zákonodárci, aby posoudil, zda takové rozhodnutí svěří samosoudci, senátu anebo zda umožní jeho další soudní přezkum. Právní úprava zakotvená v citované větě daného ustanovení tak podle Ústavního soudu splňuje ústavní požadavky práva na soudní ochranu.
8. Ústavní soud konstatuje, že není důvod závěry citovaného nedávného usnesení pléna Ústavního soudu nevztáhnout i na situaci stěžovatelky; ostatně sama stěžovatelka se proti závěrům tohoto usnesení nikterak nevymezuje. Naopak ve své stručné stížnostní argumentaci vysvětluje spíše jen ekonomické dopady některých pro stěžovatelku nepříznivých aspektů právní úpravy oddlužení. Stěžovatelka tak krajskému soudu - jak již bylo naznačeno - nevytýká žádnou hlubší věcnou nesprávnost (tím méně ústavní vadu) jeho rozhodnutí, a toliko namítá, že se s projevem jejího nesouhlasu s řešením úpadku dlužníka ve svém rozhodnutí náležitě nevypořádal. Krajský soud ovšem v odst. 3 ústavní stížností napadeného usnesení uvádí, že se námitkami stěžovatelky zabývat nemohl již proto, že stěžovatelka jako věřitelka vzala svůj hlasovací lístek zpět. Na tyto důvody krajského soudu však stěžovatelka v ústavní stížnosti opět nereaguje.
9. Za dané situace ovšem mohl Ústavní soud krajskému soudu těžko cokoliv vytknout a neshledal ani důvody, aby změnil svůj postoj k tomu, že zákonodárce vyloučil možnost některých subjektů insolvenčního řízení podat proti zákonem specifikovaným rozhodnutím insolvenčního soudu odvolání. Podstata stížnosti stěžovatelky ostatně nespočívá v samotné nespokojenosti s nemožností podat odvolání, nýbrž v zákonem specifikovaném omezení některých práv stěžovatelky jako věřitelky. I taková úprava, kterou stěžovatelka ani navíc výslovně nenapadá, je však v zásadě v dispozici zákonodárce.
10. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné. Její návrh na zrušení ustanovení §406 odst. 4 věta první insolvenčního zákona ve znění od 1. 6. 2019 odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu